"Já jsem pochopila, že nejde říct ne. Že se ode mě očekává, že budu souhlasit se vším."

Ing. Zuzana Juračková /34/. Víte, jak se říká, že za každým úspěšným mužem stojí silná žena?  Tohle je přesně ten příklad. Zuzka je manželkou Petra Juračky, známého cestovatele, dobrodruha a popularizátora vědy.  Mají spolu dvě děti, Majdalenku /6/ a Vendulku /4/. Společně žijí v Pardubicích. Ačkoli by se ráda věnovala své oblíbené hře na kytaru, nebo orientačnímu běhu, veškerý svůj čas věnuje rodině. Je typ ženy, co dokáže vytvořit svému muži perfektní zázemí pro to, aby on mohl zářit, a aby mu svět mohl padat k nohám.

PROČ ZUZKA? Zuzka vystudovala krajinné inženýrství a stala se ženou známého muže. Ne ale jen tak nudně známého. Petr Jan Juračka je výrazný a svérázný přírodovědec, cestovatel, velmi talentovaný fotograf, milovník létání s drony, nadšenec do lezení po horách a notorický vyhledávač dobrodružství. Vyrazit na druhý konec světa je pro něj stejné, jako pro mnohé z nás vyjet z Prahy do Karlových Varů. Na svahu K2 vytvořil světový rekord – létal dronem ve výšce 6334 metrů nad mořem. Mimo domov tráví v součtu klidně i polovinu z roku, často mimo signál, nezřídka kdy v ohrožení života. Jsem si jistá tím, že Petr je skvělý kámoš, je to parťák a přesně ten týpek, se kterým chcete jít kalit, protože baví celou hospodu. Stejně tak, jak silně obdivuji jeho talent, tak stejně silně vím, že doma bych ho mít nechtěla 😊 Promiň, Petře 😊 Existuje ale někdo, kdo ho doma má, a to je právě Zuzka. Když jsem ji poznala, řekla mi: “On si tady dělá světový rekordy, ale mě nikdo neocení za to, že musím dětem denně měnit posraný plíny, rozumíš.” Když jsem tenhle zážitek doma vyprávěla svému partnerovi, poslouchal v němém úžasu a řekl: “S tou musíš udělat rozhovor na Příběhy, protože to bude síla.” A měl pravdu. Když si Petra vygooglujete, vyjedou vám desítky rozhovorů. Když si vygooglujete Zuzku, bude tenhle rozhovor možná jediným. Zuzka je úžasná žena se svatozáří, která má můj obrovský respekt. I ona si zaslouží poplácat po ramenou za to, jakou káru táhne a za to, že Petrovi všechny jeho divočiny toleruje, i když někdy se slzami v očích. A Petr má dostatečné koule na to, aby ji nechal říct svůj pohled na jejich žití a bytí, i když moc dobře ví, že ho nebude jenom chválit. Neznám jiného chlapa, který by to dal. Tihle dva jsou prostě mimořádný pár a vím, že by jeden druhého nevyměnili. Jsou své první lásky, sví největší učitelé a troufla bych si odhadnout, že ačkoliv se vydali na hrbolatou cestu, ani jeden z nich neodbočí na žádnou lákavou asfaltku.

“Jedna měla čtyřicítky horečky, druhou jsem kojila ještě v noci 2x – 3x a on na 12 dní zmizel od Afriky.”

Jakej je život s takhle výrazným a bláznivým chlapem, kterej pořád není doma?

No, určitě jsem procházela fázema, kdy jsem bojovala vnitřně s tím, proč on jezdí po světě a já sedím doma. Proč on může a já ne. Děti jsou stejně moje, jako jeho. Litovala jsem se a pak se to nějak zlomilo. Ta největší krize byla, když Majdě byly 3 roky a Vendule půl roku. Jedna měla čtyřicítky, druhou jsem kojila ještě dvakrát třikrát v noci a on na 12 dní zmizel od Afriky. Zůstala jsem v tom. Mamka mi sice pomáhala, ale když se vrátil, tak jsem byla zralá na psychiatra. Měla jsem všeho plný zuby a v tomhle rozpoložení, kdy jsem byla úplně na dně, měl chvíli po návratu z Afriky odjet s atraktivní ženskou Klárou Kolouchovou na 5 týdnů na K2.

To bylo přesně to období, kdy jsem tě poznala. To jsem s Petrem něco natáčela a tenhle tvůj stav si pamatuju, hodně mě to zasáhlo.

No vidíš. V tu dobu jsem mu řekla, že si nepřeju, aby na tu kádvojku odjížděl, že si myslím, že to je sobecký, když tady má rodinu, zmizet si na pět tejdnů. A i když my se defacto nehádáme, tak tenkrát jsme se hádali. Bouchalo se tady dveřma, dva tejdny se mnou skoro nemluvil. Tady právě přicházel ten zlom. Pochopila jsem, že nejde říct ne, že se ode mě očekává, že budu souhlasit se vším.

A že si nebudeš stěžovat.

Jo. A nejvíc mě naštvalo to, že mi řekl, že jestli mi to přišlo náročný, když byl ty dva týdny pryč, tak jsem si to měla líp zorganizovat. To si budu vždycky pamatovat. Jenže tohle byla zároveň ta věta, kdy jsem pochopila, koho jsem si vzala. A došlo mi, že buď můžu brečet sama nad sebou, nebo se pokusím smířit s tím, že to je a bude součástí mýho života. Že cestuje, jezdí pryč a že se mu kdykoli kdekoli může něco stát, že se třeba nevrátí. Tudíž jsem si řekla, že se s tím musím vyrovnat a brát to jako normální věc.

Je pravda, že když se připravoval na kádvojku, běhal s kočárkem na Kuňku? (pozn.: Kunětická hora)

Jo, to běhal. Se spícím miminem chodil běhat. Pak ale přiběhl, předal mi dítě, šel se osprchovat, dal si oběd, lehnul si, a usnul. A pak mi říká: „Vždyť taky můžeš jít běhat!“ A já na to: „A ty tady budeš, abys mi uvařil oběd, pohlídal druhý dítě, pak si vzal i to první a nechal mě do tří spát?“ Takhle to nefunguje. Takže on si tyhle věci mohl dovolit jen proto, že kolem toho měl ten servis. Já bych neměla nárok se jít po běhání osprchovat, protože řvoucí dítě by stálo u sprcháče.

Když tedy odjížděl s Klárou na K2, bylo to mezi vámi už v pohodě?

Jo. Petr v té době evidentně čekal, až přijdu a řeknu: „Tak si teda jeď.“ A já nic. Nechávala jsem ho v tom, ať si to vyřeší, ať to zase není tak, že já jsem opět ustoupila, že já si to opět rozmyslela. Řekla jsem jasně, že tady 5 týdnů sama se dvěma dětma nebudu. Už mi přišlo, že se pořád musím o něco doprošovat, abych nebyla sama, tak jsem to tentokrát chtěla fakt nechat na něm. Moje kamarádka v tu dobu začala studovat peďák a nabídla se mu, že by tady těch 5 týdnů byla s námi. Na což jsem řekla fajn, ale zaplatíš za to. Řekla jsem: „Nemysli si, že ty si pojedeš a někdo bude dělat zadarmo tatínka tvým dětem.“ Vzniklo z toho nakonec velký přátelství a jedna velká dovolená. Jen Petr prošvihl Vendulčiny první narozeniny, protože se prostě šplhal na kádvojku.

Když se tě někdo zeptá, kolik máš dětí. Co bys nejradši odpověděla?

Že tři… :D

To jsem si myslela. 😊 Jak jste spolu s Petrem vlastně dlouho?

Od roku 2002.

17 let? To ti bylo kolik?

16.

První láska, která spolu (snad) stráví celej život, to je skoro pohádkový. Nebo jsi předtím stihla mít nějakou známost?

No, tak na základce se mi sem tam někdo líbil, byly platonický lásky, ale jinak je to jak říkáš, jsme oba svoji první.

Začali jste spolu chodit ve druháku na gymplu, kdo sbalil koho?

Petr mě.

Jak?

To on by asi nebyl rád, aby se to veřejně říkalo.

Ale bude rád, povídej :-)

Chodil do vedlejší třídy a tenkrát se nacvičovalo na nějakou akademii. Potkávali jsme se tam. Já hrála na kytaru, on na klarinet, nebo na co. Psali jsme si smsky a to bylo všechno. No a pak se blížily Vánoce, byl předvánoční školní koncert a Petr mě tam zatáhnul na balkon, kde nikdo nebyl. Tam jsme seděli jen sami dva, všichni ostatní seděli dole. Znáš Petra, on mluví tak, že mu občas moc není rozumět a tenkrát mu nebylo rozumět už vůbec. Já byla nesmělá dívka, a bylo mi blbý se ho pořád ptát: „Cože“? A tak jak jsme tam tak seděli na tom balkoně, tak se na něco zeptal, a já mu kejvla, a on se na mě vrhnul a pokusil se mě políbit. Pak jsme odcházeli z kulturáku, chytil mě za ruku, vedl mě a já si říkala: „Sakra, co se to jako stalo?“ A tak mi došlo, že se mě tam v tu chvíli ptal, jestli s ním chci chodit.

/smích/ Tak to je neskutečně roztomilý, to je asi nejvtipnější začátek chození, co znám. :D

Jo, to byl takovej můj největší životní omyl /ještě větší smích/ :D

Jak jsi ho vnímala do té doby?

Hele, on byl vždycky takovej výstřední. Choval želvy, nosil silný brejle, byl hodně vidět. Tím, jak ale chodil do vedlejší třídy, tak mi byl vlastně dost jedno. To všechno vzniklo až kvůli tý besídce.

On choval želvy, jakou jsi měla zálibu ty?

Já hodně hrála na kytaru a milovala jsem orienťák. Ani na jedno teď nemám čas, kvůli rodině.

“Nemůžu přemýšlet nad tím, co dělá, kde je, to bych se zbláznila.”

Pomáhá ti s výchovou?

Moc ne. On si s nima spíš hraje. Na kole jsem je naučila jezdit já, na brusle s nima taky chodím já…

Mnohokrát už jsem slyšela od svých kamarádek věty typu: „kdybychom neměli děti, tak už s manželem spolu nejsme…“ Jak to cítíš ty?

Na mě to je moc kdyby. Já nevím. Dítě se vztahem zamává a každej vztah to nějak zasáhne. To určitě. Najednou máš úplně jiný starosti, sama si to už teď umíš představit. Ale fakt neumím říct, jestli bysme spolu byli nebo ne, kdybychom neměli děti.

Když je někde na cestách, chceš, aby se ti pravidelně ozýval, že je v pořádku?

Když odjede, tak už pro mě začíná naprosto samostatný fungování. Dneska už jo. Nemůžu přemýšlet nad tím, co dělá, kde je, to bych se zbláznila. Když by byl v průšvihu, tak já mu na dálku nepomůžu, tu pomoc mu neseženu a musím se tady starat o děti, takže si jedeme každej svoji lajnu. Takže ano, když se ozve, jsem ráda, ale když se neozve, tak nemám černý scénáře, ale vím, že toho má prostě moc, nebo je mimo signál.

Naučila ses to tedy vypnout, ale je to tak, že si opravdu nějaká část tebe uvědomuje, že se nemusí vrátit?

V podstatě jo. Ale neumím si to představit. Musela bych se začít hodně otáčet, abych utáhla byt, bylo by to hodně těžký pro mě. Neskutečně obdivuju všechny matky samoživitelky. Já si moc dobře jsem vědoma i toho, že se díky němu nemám špatně. Můžu nechat udělat holkám super pokojíček a jet dvakrát ročně na dovolenou a nemusím převracet každou korunu v peněžence. A bez něj by to prostě bylo jiný, těžký. Někde vzadu v hlavě to mám, vím o tom, ale na další stranu, to se může i stát, když pojede autem do Prahy.

A byla nějaká situace, kdy ses o něj fakt bála?

Tak já dopředu nechci znát podrobnosti a rizika tý cesty. Navíc on by mi to stejně v plný palbě neřek. A prostě, musím se tady starat o dvě děti a nemám prostor na to klepat se, jestli se mu něco nestalo. Horší je, že jak holky rostou, tak pořád říkají, že se o tátu bojí, jestli se mu něco nestane, že se jim stejská.

A co jim teda říkáte, že se děje? Že jezdí do práce?

Že jede lézt na horu, že jede do práce, že jede natáčet. Říkáme jim pravdu, kterou jsou schopny pojmout. Té starší je skoro 6, takže jde do školy. Jo ale vidíš, na zápis půjdu zase sama.

A kde bude Petr?

V Himalájích. Je to takový divný, když tyhle věci řešíš sama. Třeba když odjížděl na K2, tak Vendulka měla první narozeniny, tak ano, slavili jsme o týden dřív, ale v ten den, v ten den tady nebyl. A když jsem čekala Majdu, tak na ultrazvuku ve 20.týdnu jsem byla taky sama. Volala jsem mu to někam do Grónska, že čekáme holčičku.

Přemýšlela jsi někdy o rozvodu?

Ne.

Kvůli dětem?

No jednak kvůli dětem, ale pořád jsem si říkala, že i když to je strašný, tak ty plusy převažujou. Ale to bylo období, kdy jsme měli odlišnej názor na věc, ale pak jsem pochopila, co se ode mě očekává a vyříkali jsme si to, ale rozvod ne, to fakt ne.  

“Nejsem ráda sama. Ze začátku, když odjížděl, tak jsem se tady zamykala v ložnici, protože jsem se bála.”

Změna myšlení a změna fyzická, to dá ženám na mateřské zabrat samo o sobě, to s tím sebevědomím dost zamává. A když se k tomu přidá to, že Petr pořád někde jezdí, co třeba žárlivost?

Asi… Pf… No. Asi jsem s tím v podstatě ok. Není mi příjemný, když na přednáškách líčí, jak spal s Klárou Kolouchovou ve stanu a jak mu to všichni záviděli, to není člověku úplně příjemný. A pak si říkáš, že před těma lidma vypadáš blbě. Ale on fotil i nahatý holky, to mi vadilo dost a bylo mi vysvětlováno, že to je něco jinýho, že to je prostě objekt, jako třeba kytka, nebo brouk. Tak já říkám fajn, tak já taky půjdu a nechám se od někoho vyfotit. A víš, co mi řek? Že ani náhodou, že to jsou všechno úchylové. Takže žárlení bylo, ale teď to nějak neřeším. Většinou jezdí s chlapama, jen na K2 byl s Kolouchovou ve stanu a co si  budem povídat, Klára je atraktivní ženská. Ale to je můj vnitřní problém, že já jsem nevyrovnaná sama se sebou.

V čem si myslíš, že je tvoje nejsilnější stránka?

Ježíš, tak to vůbec nevím.

Zkus to. Pojmenuj to. Nahlas. V čem jsi dobrá?

Ty jo. No…. No snažím se být dobrá máma. Což mi ale často moc nejde. Ale kdysi mi někdo řekl jednu věc a ta mi hodně pomohla a to je, že si člověk musí vždycky říct, že v ten okamžik se zachoval tak, jak nejlíp dokázal. A to mi hrozně pomohlo.

Když bys měla dva tři dny pro sebe, nemusela bys nic a mohla bys vypnout od rodiny. Jak bys ten čas strávila a kde?

Určitě někde s kamarádkama.

Fakt? Ty bys nechtěla bejt nikde zavřená a spát?

No to určitě ne. To je z mateřský to nejhorší. Já nejsem ráda sama. Nikdy jsem to neměla ráda. Když jsme se nastěhovali sem, tak po chvíli Petr odjel asi na čtyři týdny do Grónska. A já tady měla bejt sama? Takovou dobu? Strašný, na to jsem vůbec nebyla zvyklá a zamykala jsem se v ložnici na noc.

Přichází Petr… “Nazdar! Čau lásko, máš hezký tričko, můžu ho z tebe strhat?” Zuzka: – Nee. Petr: “Ty jo Silvi, tvoje dítě je celej táta! To mámu nevidělo. To je masakr. Tak já beru holky a jdem do sklepa, tak čau. Holky, pojďte, potřebuju vám něco ukázat 😊”

Takže ses zamykala v ložnici..

Jo. Zamykala. A přišla jsem na to, že maminka mě vždycky šetřila, abych nemusela bejt sama doma. Ale tím jsem se toho strachu nemohla zbavit. Tomu strachu se musíš postavit. A Petr mě tomu vystavil v plný palbě. Výsledkem je, že teď už se nebojím.

Čeho ses bála?

My máme ložnici hned u dveří a tak jsem se bála, že někdo uvidí můj nahatej zadek.

Počkej, takže jsi měla strach z toho, že někdo uvidí, jak vypadá tvůj nahatej zadek? Nebo ses bála toho, že ti někdo něco udělá?

No to taky, prostě jsem měla pocit, že jsem hned na ráně. U našich jsem se třeba bála chodit na záchod kolem zrcadla. Ale jak říkám, teď už s těma strachama umím pracovat, takže já se prostě nemůžu bát. Nemůžu se bát tady a nemůžu se bát ani o něj. Kdybych si to připouštěla, tak se můžu jít rovnou nechat zavřít do blázince.

“Já jsem jeho největší kritik. Je dobrej, já to vím. Ale jemu to až tolik neříkám.”

Já vím, že je to spekulace a kdyby. Ale myslíš, že kdybys dopředu věděla, co všechno tě čeká a co prožiješ, šla bys do toho vztahu?

Spousta lidí mi říká, že si nemám na co stěžovat, protože jsem sama věděla, koho si beru. Jenže já to přece tenkrát nevěděla! Když jsme se brali, tak měl za sebou jednu cestu do Grónska a tvářil se, že bude dělat vědeckýho pracovníka. O nějakých cestách nebyla ani řeč. Ale kdybych to věděla předem? Hele, myslím si, že asi jo. Asi jo, šla bych do toho znovu. Já už si vydupala svoji pozici, holky už jsou větší, když chci někam jít, tak jdu. A Petr už moc dobře ví, že když se na měsíc ztratí, tak to pak musí rodině vracet. Nejkritičtější období máme za sebou, to bylo do toho Vendulčinýho roka a půl.

Když Petr něco kompenzuje, jak to vypadá? Vaří třeba?

Nevaří. Ale pravidelně vozí holkám z cest dárky a mně taky většinou něco přiveze. Ale že by nosil kytky, nebo mě nosil na rukou, to nedělá. Ale když se vrátí, tak já si domluvím třeba 2x týdně kafíčka s kamarádkama a vypadnu a on řekne: „Jo, jen běž..“

I když tě logicky občas štve, tak ale tím, že je, jakej je, má za sebou výsledky. Jako popularizátor vědy je velmi úspěšnej, je žádanej na spolupráci při natáčení dokumentů po celém světě. Jeden z filmů, na kterém pracoval, získal studentského Oscara. Objevil nový živočišný druh. Drží světový rekord s natáčením dronem v nejvyšší nadmořské výšce. Tohle jsou velký věci. Jsi na něj i pyšná?

Ale jo, to víš, že jo. Jenže ostatní ho pořád plácaj po ramenou a to právě moc nedělám. Spíš to nedělám vůbec. Já jsem jeho největší kritik. Je dobrej, já to vím. Ale jemu to až tolik neříkám. Občas mi pustí nějaký video a když se mi na tom něco nelíbí, tak mu to řeknu.

Jak snáší kritiku, když ho všichni chválí?

Hele, dobře. Nemůžu bejt 180. člověk, co ho bude plácat po ramenou a vynášet do nebe.

Za pár dní letíte celá rodina na Borneo. To je taky nějaká kompenzační věc za jeho pravidelné mizení?

Kompenzační určitě ne.  To není žádná odměna, já se bojím. Vymyslel to Petr a já si občas uvědomuju, že se občas nechám natlačit do něčeho, co nevím, jestli chci. A to je přesně tohle. Ale vím, že když bych řekla ne, tak on pojede sám a já bych byla zase sama doma.

Budete cestovat, nebo budete na místě?

No, pro mě to je velká exotika. Já nikdy v takový exotice nebyla a je to daleko. Dva dlouhý lety, holky zatím letěly jen jednou do Irska. Je v plánu i Indonesie, ale já vlastně vůbec nic nevím, nevím, co mám čekat a nevím, co čeho jdu. V Itálii vlezu do obchoďáku a koupím sejra, šunku, hotovo. A on nás veze na Borneo, o kterým nevím nic. Na druhý straně světa já nevím, jak to chodí, nevím, co tam koupím, ta starší mi oznámila, že rejži jíst nebude.

“Brali jsme se v jeskyni nahoře na skále. Před oltář mě museli tahat na kladkostroji.”

Ty i Petr jste studovali vysokou školu v Praze. A když už jste spolu chodili, bydleli jste už tenkrát spolu?

Nejdřív jsme byli každej na svý koleji, ale pak jsme platili jednolůžák Na Kajetánce. A spali jsme na jedný posteli. On nikdo moc nekontroloval, kolik lidí do toho pokoje chodí. První opravdický bydlení byl až tady ten byt, jsme přijeli ze svatby a nastěhovali jsme se sem.

Jak tě požádal o ruku?

Na Kubě, na pláži. On je takovej romantik. Teda bejval, ale podezřívám ho, že to udělal jen pro to, aby to mohl pak všem vyprávět. Dokonce k tomu přizval kubánský muzikanty.

A v tom, jak bude vypadat svatba, jste měli jasno?

To nemohlo bejt normální. A muselo to bejt podle něj, my jsme se brali v jeskyni na Kokořínsku. Která ani není normálně přístupná. Je to jeskyně ne dole, ale nahoře na skále, takže mě tam tahali na kladkostroji, protože jsem řekla, že po tom žebříku v těch velkých šatech nepolezu. A z bílých šatů já jsem logicky couvnout nechtěla.  Takže abych nemusela mít tepláky, tak zorganizoval kamarády, udělali konstrukci, nebo co a vytáhli mě nahoru.

A oddávající?

Ten lezl po žebříku, svědkové a Petr taky.

To je hustý. Když s tím příšel, s nápadem na takovouhle svatbu, řekla jsi „to je super“, nebo sis ťukala na čelo?

Zase tak proti mysli mi to nebylo. My jsme se shodli, že bychom se chtěli brát na Kokořínsku, protože jsme tam toho hodně prožili. První, co jsme měli vyhlídnutý, byl malý hrádek, ale to neprošlo v rodině. Bylo to daleko od auta a babičky by tam nedošly. Takže jsme hledali dál, a Petr našel tu jeskyni, Klemperku. A zase nastaly kleště. Z jedný strany máma, která zase měla strach, že tam někde babičky zakopnou, proti ní stál strejda, kterej jí vysvětloval, že je to kravina, proč by tam někdo zakopával, když se tam dají svíčky, aby bylo něco vidět… Padl i nápad, že babičky na svatbě nebudou, ale to už jsem se postavila proti a říkám: „Jako nezlob se na mě Petře, ale je to moje babička, a já ji na tý svatbě chci.“ Prostě každej měl na mojí svatbu názor a já si připadala pod hrozným tlakem.

Počkej, takže babičky lezly po žebříku…?

Nene. Ta jeskyně je součástí skalního masivu. Je ve výšce cca tři metry a nakonec všichni stáli dole na louce, nebylo to daleko od auta, nikdo nemusel nikam moc chodit a vlastně to bylo jen o tom, jestli já se dostanu do toho skalního výkusu, ke vstupu do té jeskyně.

Bože :D Takže svatebčané koukali vzhůru, jak se na skále odehrává obřad, slyšeli vůbec něco?

Jo, ta jeskyně ten zvuk házela zpátky, takže to slyšeli, teda snad. Nikdo si neztěžoval.

“Tuhle dělal nějaký bomby ze sirek. Nějak to zapálil, pak to vyletělo, obě si to chtěly vyzkoušet, každou to trefilo do hlavy, obě řvaly, ale byly šťastný.”

Aby to nevypadalo, že tady Petra jenom haníme. On má bezesporu i hromadu kladných vlastností, co jsou pro tebe ty jeho největší plusy?

Že nemám čas se nudit. Materiálně se nemám špatně. Snažím se, aby byl spokojenej, protože když si takhle hraje a je spokojenej, nemá čas si shánět nějaký milenecký vedlejšáky někde jinde. Petr je šťastnej člověk. Nikdy nepoznal zaměstnaneckej poměr, může si vlastně dělat co chce, kdy chce.

Co ti udělalo v poslední době největší radost?

Hm. Asi to, že jsem se vrátila částečně do práce. Dělám s geografickou informační sítí, těch dat, co musím pojmout je strašně moc, ale cítím, že mi je líp, když chodím do práce. Neřeším jen plíny a to, co budeme obědvat. Těším se na holky, na to, že budeme odpoledne spolu a je to lepší.

Nechceš se vrátit k běhání?

Jo, to bych chtěla. Jet aspoň na čtyři závody v sezoně, chtěla bych častěji hrát na kytaru, ale teď to prostě pořád ještě časově nejde. Já jinak moc do budoucna nepřemejšlím. Hlavně chci, aby byly spokojený holky.

Jakej je tvůj mateřskej cíl?

Aby z nich vyrostly dobrý lidi. Aby věděly, že starým lidem se má pomáhat, že odpadky se na zem neházej, tohle chci, aby v sobě měly. Aby v sobě měly, že planeta nám musí vydržet a nesmíme si ji ničit, protože nebudeme mít kde žít. Zároveň si myslím, a to se týká školy, že rodič má učitele ctít jako autoritu, protože když ho nectí rodič, nectí ho dítě a pak to ve školách vypadá tak, jak to vypadá. Já nechci, aby holky ode mě někdy slyšely, že jejich učitelka je kráva.

Když holky budou mít toulavý boty, budeš jim bránit?

Hele, těžko říct, jak se jednou zachovám. Teď si říkám, že je nebudu nutit do ničeho, do vejšky, ale co já vím, co bude? Já prostě tu budoucnost moc neřeším. Hlavně bych chtěla, abychom se pořád měli rádi tak, jak máme a abychom se byli schopný vždycky na všem domluvit tak, abychom oba byli spokojený. Vím, že Petr by holky za nic na světě nevyměnil, mě asi taky ne, sice moc děti nevychovává, ale holt vychovávám já.

Ale říkala jsi, že si s nima hraje, jak třeba?

Třeba tuhle dělal nějaký bomby ze sirek. Nějak to zapálil, pak to vyletělo, obě si to chtěly vyzkoušet, každou to trefilo do hlavy, takže obě řvaly, ale byly šťastný. Hrozně ho žerou. On je prostě takovej jinej táta.

A teď je s nima pořád v tom sklepě…

To jo, už jsou tam dlouho, doufám, že tam všichni tři nežerou jed na krysy :D