"Vletěl na mě. Začal mě škrtit. Do toho mi skoro lámal ruku. To už jsem byla těhotná."

Ing. KLÁRA BÁRTOVÁ, MBA /34/ je žena, která si prošla několikaměsíčním peklem domácího násilí. Žije v Hradci Králové a protože byla dlouho sama, rozhodla se seznámit přes internet. Na inzerát poznala muže, který se k ní de facto ještě ten večer nastěhoval. Do měsíce s ním otěhotněla a začala chystat svatbu, kterou naštěstí nakonec zrušila. I přes silné růžové brýle totiž začala prosakovat fakta o vysokých dluzích jejího partnera. Navíc se z jeho strany přidaly verbální, a později i fyzické útoky.

V těhotenství ji škrtil, později ji před narozenou dcerou bezhlavě zkopal. Klára už dnes ví, že snaha rychle si pořídit rodinu, byla ze strany jejího bývalého kalkul. “Patrik” (jeho skutečné jméno je změněno) totiž bláhově doufal, že se díky manželce a dítěti vyhne nástupu výkonu trestu za finanční podvody. Dnes je agresor za mřížemi, Klára pracuje v logistice, vychovává tříletou Dominiku a bojuje s každou korunou. Navíc pořád bydlí v bytě, který koupila po násilníkově nátlaku, když ještě tehdy doufala, že právě jejich společné bydlení jeho útoky zastaví. O tom, co prožila, napsala knihu ROK PATRIKA a sama neví, co bude dělat, až Patrik za necelé dva roky projde vězeňskou bránou a zaklepe u jejich dveří…

Proč KLÁRA? Klára mě oslovila před pár měsíci přes Facebook se žádostí, abych se stala kmotrou její knihy Rok Patrika.  Vyhověla jsem jí velmi ráda. Poslala mi knihu v elektronické podobě a já ji přečetla jedním dechem. Při čtení mě mrazilo. Domluvily jsme se nejen na křtu, ale i na rozhovoru pro náš web. Za ty roky jsem se při své práci v televizi setkala už s mnoha ženami, které byly oběťmi domácího násilí. Klára je ale úplně jiná, než všechny ostatní. Má v sobě neskutečně moc dobra. Nevyzařuje ani špetku zášti, nemá touhu se mstít, nechce s násilníkem nijak účtovat. Věří, že se člověk může změnit.

Pokud platí, že byt je odrazem lidského nitra, Klára má v tom případě duši uklizenou, krásnou, bohatou a útulnou. V tak příjemném bytě jsem dlouho nebyla. Dokáže vytvořit domov s velkým D a pro lásku by se rozdala. Líbí se mi její odhodlání otevřeně předat svůj příběh a ukázat veřejnosti, že o domácím násilí se má mluvit. Navíc, že se o něm dá mluvit i bez nenávisti. Bohužel, má to ale i odvrácenou stranu. Klára je laskavá tak moc, že se nemůžu zbavit dojmu, že právě to by jí mohlo uškodit. Myslím, že ji před násilníkem v tuhle chvíli chrání jen to, že je za mřížemi. Snad se pletu.

Patriku, až budete tenhle rozhovor číst, chtěla bych vám jen říct, že vy nejste chlap. Jste ubožák a srab. A tím i zůstanete.

“Nějak naivně si myslel, že když bude ženatej a bude mít miminko, tak že ho nezatknou, nebo že mu zmírní trest.”

Kláro, jste první, s kým musím rozhovor opakovat. Doplatila jsem na to, že jsem si minule neudělala zálohu, a než jsem nahrávku přepsala, podařilo se mi utopit telefon ve vaně.

No, tak to nevadí. Asi to tak mělo bejt. Třeba jsem tam řekla něco, co nemělo zaznít, a proto se to stalo. Jen tady dnes s námi musí zůstat malá, ale já jí vedle pustím pohádku.

Jasně, to je v pohodě. Co nového?

Ozvali se mi z personální agentury, že pro mě mají nabídku. Tak mi nasadili brouka do hlavy. Práci nehledám, zaregistrovala jsem se tam spíš jen tak. Teď dělám v logistice, ale jsem tam už skoro devět let. Jsem v podstatě úředník. Žádná zodpovědnost, žádní podřízení, chodím domů s čistou hlavou, nemusím tam být přes čas. To má výhody, když je dítě malý. Ale teď, jak už je malá větší, tak si říkám, že už bych to zvládla spojit s nějakou náročnější prací.  Že bych poskočila, a udělala krok dál. Tak uvidíme. Nedáte si pudink? Udělala jsem Vám pudinčík s vysokým obsahem kakaa.

Dáme, děkujeme. Co jste říkala, že máte za školu? Gymnázium?

Jo, ale to bylo takový složitý, já těch škol mám víc.  Chodila jsem sem do Hradce na Boženu (pozn. gymnázium Boženy Němcové) a po gymplu jsem chtěla jít studovat umění. Jenže tam mě nevzali, a tak jsem šla normálně do Tesca. Řekla jsem si, že na všechno kašlu. Maturovala jsem z výtvarky, hrozně mě to bavilo. Ale na restaurování nástěnný malby, kam jsem se pak hlásila, mě nevzali. Já to všechno kreslím a maluju srdcem. Podle toho, jak to cejtím, ale bohužel jsem neuměla techniku. Tak proto mi to nevyšlo. Neuměla jsem to. Prostě srdcař, co to neměl zmáknutý. Ale nevadí.  Mělo to svůj smysl. Třeba bych zase nedělala to, co dělám teď.

Vy jste se s Patrikem seznámila přes internet, přes Badoo. On byl první, se kterým jste se sešla?

Ne, určitě první nebyl. Už jsem se předtím sešla s několika, ale vždycky to bylo jen pár schůzek a nic z toho. A tohle bylo už od začátku úplně jiný.

V čem?

Z ničeho předtím nebyl nikdy žádnej vztah. Spíš jen kamarádství, nebo nějaká krátkodobá známost.

Do místnosti přichází tříletá Dominička.
Domča: „Co to děláte?”
Klára: „My tady pracujeme. Utíkej koukat na tu pohádku.“

Takže Patrik Vás zaujal na první pohled?

Jo, jeho fotky se mi hodně líbily. Možná v tu chvíli jsem ani nevnímala obsah toho, co si píšeme. Já jsem byla doslova omámená vzhledem. A sešli jsme se rychle. On nebyl moc na nějaký dlouhý vypisování.

Když to hodnotíte zpětně, všechno to bylo rychlé: seznámení, svatba, dítě. Myslíte si, že to z jeho strany bylo zištné?

Stoprocentně. On se potřeboval někde zašít. Já jsem pozdějc zjistila, že už si uvědomoval, že půjde do vězení, a tak si nějak naivně myslel, že když bude ženatej a bude mít miminko, tak že ho nezatknou, nebo že mu zmírní trest. To z něj jednou při jedný z hádek vylítlo.

On se vlastně už při prvním telefonu s Vámi projevil jako hrubián, že?

Ano. Už hned na začátku měl agresivní slovní projev, dost hrubě trval na kravinách. Šlo o to, že mě musí vyzvednout doma. Za každou cenu. Že nesnese, abych přijela na místo setkání sama. Nechápala jsem vůbec proč. Pak jsem to zase pochopila až zpětně. Jednak chtěl udělat první dojem a zamachrovat autem, které měl. Měl bavoráka. Sice postaršího, ale když se vyloženě v tom ta ženská neorientuje, tak nepozná, že to není bůhvíco. To auto mu prostě zvedalo kredit a on to moc dobře věděl. A za druhý, myslím si, že chtěl okouknout, kde bydlím. Jestli má cenu, aby do mě investoval čas a jestli by ze mě mohly kápnout nějaký prachy. Že by mě chtěl vyzvednout jen proto, že by byl takovej gentleman, tak to určitě ne, protože už se potom nikdy jako gentleman nezachoval.

„… to opravdu volal ten úžasný kluk, co jsem mu dala na internetové seznamce své číslo? Byl neurvalý, a dost odhodlaným tónem si trval na tom, že pro mě přijede až domů. Když jsem se konečně nadechla, že se budu bránit, nedal mi už žádný prostor k mluvení. Úlet. Na tom netu jsou fakt jen exoti, jak se traduje. To zase byl nápad se registrovat na seznamce a odepsat prvnímu zájemci s líbivým ksichtíkem. Kdo ví, co je zač…” (ukázka z knihy)

Na té seznamce on oslovil Vás. Ne Vy jeho. Proč si myslíte, že si vybral zrovna Vás?

Jednak proto, protože jsem byla starší, ale to jsem tehdy ještě nevěděla. On měl totiž na seznamce, že mu je 34. Mně bylo v té době 31. Později se ukázalo, že mi i v tomhle lhal. Tehdy mu ve skutečnosti bylo necelých 29. On je ročník 1983, ale přede mnou se dělal starší. Takže si asi řekl starší ženská, po třicítce, je sama, má pár kil navíc, tu snáz zmanipuluju – asi jsem byla dobrej cíl. Třeba už to měl vyzkoušený. Třeba i podle fotek poznal, že jsem submisivní, a proto mě v pohodě zpracuje. Asi jo. Nevím.

“Asi měsíc předstíral, že jezdí do práce. Ale přes den se poflakoval po benzínkách.”

Když se poprvé projevil v tom telefonátu jako uzurpátor, blikal Vám vnitřní maják, nebo ne?

No blikal, absolutně! Já jsem vyvalila oči, položila jsem telefon, šla jsem za mamkou, nemohla jsem to rozdejchat a říkala jí, že v žádným případě nikam nejdu. Jenže pak se mi to rozleželo v hlavě. Říkala jsem si, že mi to vlastně na jednu stranu imponuje. Chlap, mačo, to moc neznám. Moc je nepotkávám. Spíš se mě chlapi bojej, a teď najednou něco, co vypadalo jako chlap. Na jednu stranu mě lákalo ho poznat. Sama jsem si to tehdy odůvodnila tím, že ho musím potkat, abych mu to vytmavila, ale dnes už vím, že se mi to vlastně líbilo.

To jste ještě bydlela u rodičů. A hned vaše první rande skončilo tak, že se tam už ten večer pomalu nastěhoval a neodešel. Prostě přišel na návštěvu po vaší schůzce a už tam zůstal. Co tomu říkali rodiče, když se jim úplně cizí chlap nakvartýroval do domu?

No, tak byli z toho trochu překvapený, to jo. Ale viděli, že jsem spokojená, tak to nechali bejt. Po pár dnech z něho byli nadšený. On si uměl získat lidi, je osobnost. Je zábavnej a komunikativní. Rychle lidi přečetl a rychle zahrál přesně na tu strunu, kterou měl. Říkal lidem to, co chtěli slyšet. Uměl se vetřít do přízně kohokoli.

„… já jsem ale ujetej na zadečky, otoč se.“ Poslušně se otáčím. Teď se mi postavil za záda, dává mi ruku na břicho a přitahuje si mě k sobě. „Na přesně takový, jako máš ty,“  šeptá mi do ucha a líbá mě na krk. Jé, úžasný, nezklamala jsem ho, líbím se mu, a ty dotyky jeho rtů, to nemá chybu. Krk, ten mám tak citlivý … To ne! Tohle ne! Nemá smysl vzdorovat, už cítím, že jsem dokonale mimo kontrolu. Patrik ale přestává, plácne mě přes zadek a zahlásí: „Jdeme do vany…“ (ukázka z knihy)

Jak se k Vám v prvních dnech choval?

No, tak jako ze začátku vcelku dobře, dokud šlo všechno podle jeho plánu. Dokud ho nikdo nepodezříval a všichni jsme věřili tomu, co říkal. Nikdo mu neoponoval, takže to byl zlatej. Asi po třech tejdnech po mně chtěl poprvé peníze. To jsem trochu zapochybovala, ale přešla jsem to.

Na co je chtěl?

Že mi sežene benzín za výhodnou cenu. Ten jsem ale nikdy neviděla. Ani ty peníze, byly to asi dva tisíce. Tehdy mi to nepřišlo divný. Pohyboval se ve světě aut. Říkala jsem si, že má kontakty. Pracuje v prodejně s autodílama, tak proč by se nemohl dostat k levnějšímu benzínu.

On byl ze Šumperka. Jak Vám vysvětlil, že i když má práci na plný úvazek, tak že najednou ze dne na den může zůstat v Hradci Králové a pracovat nemusí?

No, on tam ze začátku jakoby jezdil. Ale jak čas běžel, tak vstával později, a později a říkal, že má hrozně moc přesčasů. Taky, že dlouho neměl dovolenou, nebo že nejsou zakázky, není práce, že ho nebudou postrádat, a tak. Asi měsíc předstíral, že do práce odjíždí, to jo.

A kam jezdil, tušíte?

Myslím, že se poflakoval po Hradci. Různě po benzínkách a leštil si auto, zabydloval se na Hradecku, sbíral kontakty.

Rozhovor přerušuje další zvolání malé Dominiky. 
D: „Co tady zase povídáte?“
K: „Domísku nech toho, teď tady máme práci.“
D: „Ale já jsem žekla, že budete potichu.“
K: „Běž vedle, nezlob mamku, běž.“

No a on hrozně pořád tlačil na to, že se chce usadit, že já jsem ta pravá. Takže já jsem byla rázem těhotná. Docela rychle. Asi po měsíci.

D: „Něco jsem žekla, co tady zase povídáte?“
K: „Běž. Běž, Domísku.“

On za Vámi přišel a řekl, že chce, abyste si pořídili dítě?

D: „Něco jsem žekla. Já ši tady šednu, mám tady svojí značku. Žekla jsem, že budete potichu.“

On s tím přišel asi po měsíci. Takže jsme si přestali dávat pozor….

D: „Něco jsem žekla! Zase tady povídáte. Já jsem žekla, že budete potichu!“
K: „Vypal, zlobíš. My si povídáme.“ 
D: „Ale já si taky povídám, ne? Budete potichoučku.“

Normálně bych jí dala na prdel, ale před váma se držím. Ona se předvádí, no.

D: „Zaše si povídáte!!“
K: „Domísku, běž, nebo Ti jedna přiletí.“
D: „Já jsem žekla, že budete potichu, jo?!“
Silvie: „Domí, vezmi si tady tu lodičku a odpluj i s lodičkou vedle.“
D: „Proč?“ 
S: „Protože tady pracujeme.“

Jak to máte teď s hlídáním? Babičky fungují?

Patrikovi rodiče malou milujou. S nima jsem v kontaktu, ale jsou daleko. A naši, ti oba ještě chodí do práce. Takže to řeší školka, protože do práce denně chodím i já. Ale samozřejmě, když už padám na hubu, tak pomůžou, ale že bych měla servis hlídacích babiček, jako to je v jiných rodinách, to vůbec. K tomu ještě období vzdoru, je obrovskej živel po tatínkovi a generál, takže to vysiluje. A navíc já si toho ještě nakládám víc. Jen kolem knížky toho bylo až moc, až jsem z toho onemocněla.

“Ve finále se ukázalo, že snad ani jedna jediná věc, kterou mi kdy řekl, nebyla pravda.”

Další peníze po Vás chtěl ve chvíli, kdy už jste byla těhotná…

Ano, ale tam já už jsem to brala tak, že budeme tři, budeme rodina, ty peníze jsou naše společný. Tak jsem mu ty peníze dávala o něco snáz, protože jsem viděla společnou budoucnost. Je to otec mého dítěte, říkala jsem si, patříme k sobě, tak proč mu nepůjčit.

Proč nakonec sešlo ze svatby?

On si už byl hodně jistej. Naši mu byli nakloněný a on si začal být sebou jistej víc, než měl. Takže zmínil, že má pár dluhů. Nechtěl říct kolik, ale my jsme to s našima v tu chvíli začali řešit. Začali jsme se vyptávat a v tu chvíli i zjišťovat, že dluží asi hodně. Takže se do toho vložil táta s nabídkou, že když Patrik řekne, kde má dluhy a kolik, že když si najde pořádnou práci a bude pracovat a bude se starat o rodinu, když bude zodpovědnější, tak mu ty dluhy zaplatí. Patrik mu je bude splácet. Podmínkou táty bylo, že Patrik musí prodat auto. Toho bavoráka. Jenže to byl pro něj svatej grál, jeho jediná činnost. Pořád dokola pucovat auto. A na to Patrik nepřistoupil. Dodneška pořádně ani nevím, kolik dlužil, nebo dluží. Jednou řekl 300 tisíc, pak 500, ale já myslím, že on to prostě ani pořádně sám neví.

Tušíte, z čeho ty dluhy jsou?

Tehdy jsem netušila. Dnes vím, že jsou většinou z půjček od lidí. A pak vytloukal klín klínem.

Za tu dobu, co jste spolu žili, viděla jste někdy jeho doklady?

Vůbec. Jo, vlastně jednou, občanku. Takovou rozžvaněnou. Ale nezkoumala jsem ji. Prala jsem mu rifle, ale v tý zamilovanosti jsem se jen podívala, jak mu to tam sluší. Mrkla jsem na jméno, ale nezkoumala a neprověřovala jsem nic.

Kdy jste zjistila, že Vám lhal o věku?

Když jsme jeli jeho rodičům říct, že jsem těhotná. Řekl mi to v tom duchu, že už přede mnou nechce mít tajemství, takže jsem to přešla. Ale vtipný bylo, že mi to podal tak, že to je jediná věc, kterou mi tají. A přitom se ve finále ukázalo, že snad ani jedna jediná věc, kterou mi kdy řekl, nebyla pravda.

„… teď vážně. Miluju tě a nechci tě ztratit. Přidal jsem si na netu, protože mám rád starší ženský, vždycky to tak bylo. Je mi 28, za dva měsíce 29. Jsem o dva roky a něco mladší než ty.“  Jsem stále zaskočená, ale už se začínám bavit. Tak já nikdy nechtěla mladšího chlapa a stejně ho mám. To je gól. Jak vidím, je to úplně jedno a byl to celou dobu zbytečný předsudek. „Jsem ráda, že jsi mi to řekl, taky před tebou nemám žádný tajemství.“ – „To je dobře, že jsi to tak vzala, teď už bude jen dobře. Už ti nic netajím…“ (ukázka z knihy)  

A co se týče jeho chování k Vám. Kdy se to začalo zhoršovat?

Když jsme zrušili svatbu. Teda já ji zrušila, když nepřistoupil na návrh mého otce. Jak jsem nevěděla, kolik opravdu dluží, tak jsem už do takový nejistoty nechtěla jít, už kvůli dítěti. Navíc bysme na tý svatbě byli asi sami, protože rodiče i moje kamarádky už ho v tý době nemohli ani vystát, protože ho začali prohlížet. Ale doufala jsem, že se vezmeme později, až se finance vyřeší. Jemu už se tím začal hatit plán, tak začal bejt opravdu zlej. K tomu měl nervy, protože věděl, že vězení se blíží. Když ho totiž potom zatkli, tak mu ještě přidali maření úředního rozhodnutí, protože on ten termín, kdy měl nastoupit do výkonu, vychladil.

D: „Tady zase mluvíte, ne?! Ticho!“

Já ale pořád nechci věřit tomu, že by se takhle chladnokrevně pustil do celý akce jen proto, aby si zachránil zadek. Asi jsem v tomhle snílek, prostě věřím na to dobro v lidech, že nikdo není stoprocentně špatnej. Snad mi nelhal úplně ve všem. Ale to se ukáže časem.

“On měl výraz, jak když je úplně mimo. Šíleně jsem se ho v tu chvíli bála. Fakt strašně.”

Nadával Vám?

Nadával, samozřejmě. Dost nechutně.

Jak nechutně?

To byla plejáda sprostejch slov. Věděl, kam zatnout. Že jsem hnusná, tlustá, neschopná. Že nebejt jeho, tak by mě v životě nikdo nechtěl. Nikdo by se mnou nechtěl dítě, nikdo by si mě nechtěl vzít. Že nebejt jeho, tak v životě dítě nemám. A do toho spousta nejrůznějších nadávek. Ale to byl vždycky takovej afekt.

D: „Teď už budete potichu, ano?“
K: „Ne.“
D: „Něco jsem žekla, že budete potichu! Já jsem pšišla, že budete potichu, ne?“ 
K: „Ne, Domísku. My nebudeme potichu.“

Kdy Vás poprvé udeřil?

To bylo ještě dřív, než jsem byla těhotná. Já ho přistihla při lži, kdy jsme se dost podvodným způsobem dostali do vyprodanýho hotelu v Dětěnicích. Protože si vymyslel, že je europoslanec, nebo cosi, kterej se vrací z letiště a chce si zpestřit cestu. A já jsem na něj vystartovala, co to dělá, proč lže, a tam na mě začal křičet, bouchnul do mě, strčil mě, rozmlátil o zeď ovladač od televize. Tam jsem poprvé viděla tu jeho agresivitu. A to jsme spolu byli asi dva týdny.

„… to jsem já, jak jsem vám volal. Docent Horák. Ten kongres se protáhl. Původně jsme chtěli jet se ženou rovnou domů. Let z Bruselu měl zpoždění, ale děti máme u babičky, tak jsme si řekli, že to u vás zkusíme. Kolegové z ministerstva to tu tak chválili. To víte, jedeme na lehko. Mám půjčené auto od svého asistenta, kufry jsme poslali domů s řidičem, nemáme s sebou ani doklady, tak se snad nějak dohodneme. Jsme lidi, ne? Kdo jiný si má pomáhat, než my Češi mezi sebou. Vždyť ta evropská politika, to je svinstvo. To bych vám mohl povídat….“ (ukázka z knihy)

A ani přesto jste neutekla.

Ne, protože on se z toho vykecal. A to asi byla ta největší chyba, protože viděl, že to prošlo, tak proč by to neprošlo příště znova. Takže se to opakovalo. Jednou ho při jeho amoku viděla i moje kamarádka, která ho v tu chvíli odsoudila, že je to magor, a že na takovou svatbu ona nepůjde, protože se nebude dívat, jak si beru psychopata. O nějakou dobu později jsem ho požádala, to jsme byli na výletě v Hošticích, aby se kamarádce omluvil, nějak to s ní narovnal. A následovala brutální scéna, první větší fyzickej útok.

Co Vám udělal?

Vletěl na mě, a začal mě škrtit. Do toho mi skoro lámal ruku, to už jsem byla těhotná. Zatáhl mě tam za nějakou budovu, nic mi nezlomil, krev mi netekla, ale z něj šel tak šílenej strach. On měl výraz, jak když je úplně mimo. Šíleně jsem se ho v tu chvíli bála. Fakt strašně.

Řekla jste to někomu?

Ne.

Měla jste pocit, že je to Vaše vina?

Hm, jo. Určitě. A z části že na něj působí ty problémy s penězma. Pořád jsem si to omlouvala, a omlouvala, styděla jsem se to říct.

„Ty jsi mě normálně škrtil!? Jsem těhotná! Co to děláš!? Jak můžeš vztáhnout ruku na těhotnou ženskou!? To neudělá ani ta největší hyena!“ Do Patrikovy tváře se vrací okouzlující Jekyll a úplně otáčí. Kleká si na zem a prosí za odpuštění. „Já tě tak miluju, tohle mi nemůžeš dělat. Lásko, tohle nemůžeš. Nesmíš mě nervovat. Já potom ubližuju. Dohnala jsi mě k tomu. Kdybych ti něco udělal, tak bych se potom musel zabít. S tím bych nemohl žít. Nebo kdybych ublížil miminku, tak se okamžitě zastřelím…” (ukázka z knihy)

Litovala jste v tu chvíli toho, že jste těhotná?

To ne. Jen jsem se bála, aby se to narodilo v pořádku. Protože to psycho, co bylo v průběhu těhotenství, bylo strašný. A říkala jsem si, že přece musí bejt to dítě hyperaktivní, že se to někde projevit musí. Ale nakonec naštěstí dobrý.

D: „Tady zase mluvíte, ne?! Ticho! Jsem snad něco žekla!“

Chtěla jste od něj odejít?

Mnohokrát. Jenže jak jsem byla už zmanipulovaná tím nátlakem, tak to nešlo. On mi nedal pokoj. On mě měl prostě v moci, a když na chvíli odjel, pořád volal, nebo psal, já se nemohla nadechnout. On mě úplně semlel a ten můj úsudek nebyl absolutně racionální.

Když se malá narodila, tak on už byl zavřenej?

Byl, no. Jeho zavřeli, když jsem byla na konci 7. měsíce. Zavřeli ho 12. října, to vím přesně.

D: „Já vám žíkám, že budete potichu!“

To už jsme nebydleli u našich. Ta situace v jejich domě se totiž pořád zhoršovala a zhoršovala. On mě bil, nadával mi, pořád křičel. Pak přišel s tím, že je to proto, že nemáme klid kvůli rodičům a že musíme bydlet sami. Oni už ho totiž ani nezdravili, nechtěli ho tam. On si práci nehledal, nic nedělal, jen myl auto a seděl u počítače. Hodně chtěl, abysme se odstěhovali. A já nechápu, jak jsem mu mohla uvěřit, že by platil hypotéku. To byla moje naivita nejvyššího stupně. Jenže slíbil, že když si ji vezmu já, bude ji platit.

Zaplatil něco?

Nikdy nic.

Ani provozní náklady?

Nic, ani ťuk.

D: „Myslím, že už jsem protivná.“
K: „Souhlasím.“

On mi občas něco symbolicky dal, aby to vypadalo. Když to shrnu, tak mi dal tisícovku, ale dvacet si ode mě půjčil. Celkově to prostě byla síť lží, která si žila vlastním životem. Já mu to věřila.

“Myslela jsem si, že je zavřenej neprávem. Brala jsem, že je oběť.”

Když se na to podíváte zpětně, divíte se sama sobě, co všechno jste mu byla schopná – lidově řečeno “sežrat”?

Jasně, neskutečný. Ale člověk musí bejt v tom, aby to pochopil. Kdybych to takhle pozorovala u nějaký svý kamarádky, tak budu kroutit hlavou. Takhle, když se to týká vás, je to úplně jiný. Nevěřila jsem vlastním kamarádům, rodině. Všichni mi to říkali, že to je špatně a to ani zdaleka nevěděli všechno.

Řekla jste rodičům někdy celou pravdu?

Ne. Dozvědí se to až z knížky, možná. Mamka četla kousek, ale neví, jestli to dočte. Říkala, že na to nemá.

Takže tady na tom bytě se nepodílel vůbec?

Vůbec na ničem. Neměli jsme ani korunu navíc, ale on si vymejšlel blbosti. Třeba jednou z prvních věci, kterou tady chtěl, byl sušák na ruce. Takovej ten, co se dává do hospod. Tak ten máme v koupelně. Koupila jsem ho, i když nebylo na rozhazování. Myslela jsem si, že když mu vyhovím, tak mu to udělá radost, a uklidní se. Neuklidnil se, a týden nato ho zavřeli.

Sebrali ho přímo tady?

Jo, tady v bytě, když montoval světla. To ráno jsme se hrozně pohádali, ale po pár hodinách mi zavolal do práce a řekl mi, že ho zatkli.

Myslela jste si, že je zavřenej neprávem?  

Ze začátku jo. Že ho někdo zažaloval za něco, co nebylo nutný řešit takhle přehnaně, basa za pár korun. Brala jsem, že je oběť.

„… dlužím pár lidem, ale nic velkýho. Něco jsem měl sehnat, nesehnal. Jsem důvěřivej, chci každýmu vyhovět. Lidi jsou svině. Naletěl jsem. Dostal jsem lekci. Bez papíru už žádnej kšeft nedělám. Udělali ze mě bílýho koně. Nic jsem z toho neměl a musím platit…“ (ukázka z knihy)

Takže jste se těšila, až se vrátí zpět? I přesto, že Vás bil, lhal Vám, ubližoval?

Těšila. Furt jsem doufala, že se může změnit. Že se ve vězení napraví, že vyleze, a bude to jiný. Já to hodnotila svojí pozitivní optikou. Procitla jsem až později. Ale musela jsem to v tu chvíli řešit, jsem měla byt s hypotékou, on zavřenej, já bez peněz. Takže já jsem byt rychle pronajala a šla zpět k rodičům.

Patrik se dostal ven po dvou měsících na prezidentskou amnestii.

Ano. A protože ke mně jít nemohl, když jsem byla u rodičů, tak se vrátil ke svejm. A já si myslela, že už bude napravenej a hodnej.

Ale byl to omyl.

Velkej omyl. Hrozně jsme se hádali. Já jsem mu vyčítala jak žije, proč nepracuje, a z toho byly hádky. Tady dost často zasahovala policie. Jednou jsem volala já, několikrát sousedi.

Tloukl Vás?

Jasně. Jednou jsem držela malou a on mi chtěl dát pěstí, a omylem trefil  ji. A pak při jedné ostřejší hádce mě shodil na zem a kopal do mě. Malá hrozně brečela, a policii jsem zavolala já. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. No a on zdrhnul. Šel za jinou. Našel si ji přes BMW klub na internetu. Ona kvůli němu odešla od rodiny, měla dvě děti a velmi dobře situovaného manžela. Nechápu, ale asi to bylo to Patrikovo osobní kouzlo. Ze mě ještě zkoušel vytáhnout pár peněz, ale to se mu nepovedlo, tak se začal angažovat jinde. Nejdřív to tajil. Hrál to na obě strany, ale pak už ne. Nastěhovali se spolu do pronajatého bytu.

Patrik ale teď sedí zase. Kdy a kde ho sebrali podruhé?

Taky tady. On zrovna přišel hlídat malou. To jí byl asi rok a 5 měsíců. S tou přítelkyní už nebyl, ona to pochopila rychle, takže ho vykopla, ale tady nebydlel. Bydlel zase u nějaký další, kterou si našel přes net. Ale docházel sem. A jednou mi teda zase volal do práce, že ho zatkli.

A proč?

Porušil podmínky amnestie. Pořád si půjčoval, pořád nesplácel, já vlastně ani pořádně nevím. Jeho verze je ublíženecká. On ani pořádně neví, ale prostě sedí.

“Cítím k němu něco, jako by to byl můj bratranec, co je trochu kretén, co nedokáže žít pořádnej život, ale je to rodina, kterou nezavrhnu.”

I přesto všechno, co zaznělo, si s ním píšete, navštěvujete ho, informujete ho o životě svém, o životě Vaší dcery a jste připravená mu s ní umožňovat kontakt. Kláro, jste si opravdu jistá, že chcete, aby do výchovy Vaší dcery mluvil člověk, který Vás podváděl, tloukl Vás, lhal Vám a využíval Vás? Jak by jí v jakémkoli směru mohl být vzorem?

Když právě on se k ní choval strašně hezky. Tak jsem doufala, že to půjde. Že ta malá bude moct mít oba rodiče.

A to si myslíte pořád? Jestli je to tak, jak říkáte, tak je to sociopat, psychopat, nemocnej a nebezpečnej člověk. Fakt chcete, aby měl někdo takovej vliv na Vaše dítě? Jste si jistá, že není správné ho od malé odříznout?!

.. dlouhé mlčení. No… Už když jsem se rozhodovala, jestli ho napsat do rodného listu, tak to nebylo snadný. Ale…. No… Když já ji nechtěla připravit o tatínka.

Může se k ní milionkrát chovat hezky, ale ve chvíli, kdy Vás ten člověk tluče, křičí na Vás a ona je tomu přítomna, byť třeba ve vedlejší místnosti, tak to je přece nepřípustný. Ano, tehdy jí bylo pár měsíců, byla malá, ale představte si, že by se podobné scény měly opakovat teď, kdy už Dominika všechno vnímá!

Teď samozřejmě jak stárne, tak vidím, že ten člověk to dítě může formovat, tak už to vnímám trochu jinak. Dokud byla v kočárku, tak nemohl nic pokazit, ale teď, jak stárne, tak přebírá zlozvyky, už to vidím. Nevím, no, uvidíme.

“Prosim Tě, napiš mi co se děje a proč nepíšeš. Už jsem na kolena zoufalej. Pořád na vás myslím, už mě bolí břicho i hlava. Víš přece, jak jsem vázanej na Domišánka. Jestli tě někdo ovlivňuje, tak mi prosím alespoň napiš, co se děje. Vždyť  vás přeci nadvšechno miluju.” – doslovný přepis z dopisu od Patrika z vězení. 20.3.2014.

Kdy má být Patrik propuštěn?

Už teď měl bejt propuštěnej, ale ještě dostal za něco, nevím za co, dalších 18 měsíců. K tomu se přihlíží na dvakrát maření úředního rozhodnutí. Tudíž někdy v roce 2017. Tady jsou nějaký dopisy od něj, co mi posílá, ale já mu nepíšu.

Tady Vám děkuje za dopis. Takže mu asi píšete :)

No jo, vidíte, tak to už je asi dýl.

Z října.

Jo? No :-). Ale tak když mu napíšu, tak jen kvůli tomu, aby věděl, jak se má malá. Dřív jsem mu psala denně, třeba dva dopisy. Teď už mu fakt skoro nepíšu.

A koukám, že na lednici máte od něj další dopis…

Tak asi, abych mu nezapomněla napsat, nevím. Protože on se mě ptá, jestli kolem Vánoc přijedeme s malou na návštěvu.

“Chtěl bych tě poprosit, zda-li bys mi nemohla vyhovět a přijet na návštěvu. Klidně třeba jen na dvouhodinovku. Mám dvě hodiny navíc a měl bych si to vybrat….. Moc by tě chtěl poprosit, jestli by si s malou nepřijela. Jestli ano, pošli termín. Moc by ti byl vděčný…” – doslovný přepis z dopisu od Patrika z vězení. 10.10.2015.

Klári… Moc se omlouvám a nechci chytračit, ale sama jste řekla, že když malá začne vnímat vězeňské prostředí, tak že ji tam brát nebudete. Teď ji tam chcete vzít?

No, ale v tom nic nehledejte, fakt! Moje jedna kamarádka si myslí, že až ho pustěj, tak s ním budu mít druhý dítě, ale podle mě to je nesmysl. Je milion věcí, podle kterých vím, že by to nebylo správný. Já ho mám vyřešenýho. A chovám se k němu jako ke každýmu jinýmu kamarádovi, kterej by byl zavřenej. Tak jsem asi debil, nebo si něco nalhávám.

Samozřejmě jsem v situaci, že se mi to mluví, nikdy jsem v podobné roli nebyla, a tudíž se mi velmi snadno moralizuje, to já vím. Ale i přesto. Není tomu všemu prostě nadřazená teď Vaše dcera, a to, co je a není dobré pro ni?

No jo, to je, je to složitý, ale já ho vyřešenýho mám. Navíc s ním bylo to nejvíc intenzivní, co jsem zažila. To je fakt. Jenže jak mám zamezit tomu, aby mi ty dopisy posílal? Já se tomu chci vzepřít, ale nevím jak, aniž bych odletěla na Měsíc. Já potřebuju asi konečně vážnej vztah. Aby okolí vidělo, že na Patrika nečekám, i když mi všichni podsouvaj, že na něj čekám. Jinak víte, na co jsem přišla? Mění se mu písmo. Zklidňuje se. Dřív bylo neučesaný, takový divoký. Teď už má jakoby hezčí tvar a má řád. Je z něj cítit větší klid, už ne labilita.

Co k Patrikovi teď cítíte?

Nic. Ani nenávist. Cítím k němu něco, jako by to byl můj bratranec, co je trochu kretén, co nedokáže žít pořádnej život, ale je to rodina, kterou nezavrhnu. Asi bych si potřebovala lehnout k nějakýmu psychologovi, aby mě rozebral, ale já tu nenávist i přes to všechno fakt necítím.

Existuje podle Vás archetyp ženy, která je předurčena k tomu, aby ji potkalo domácí násilí?

To je dobrá otázka. Určitě ano. Roli hraje výchova. Náchylný jsou k tomu ženy, kde je otec dominantní a vidí tam od něj k matce chladnější přístup. Ta dcera to pak neumí rozlišit. I když její otec násilník nebyl, ale byl jen přísnější a chladnější, tak tenhle vzorec chování jí u potenciálních partnerů imponuje a snadno spadne do náruče tyranovi. Ta ženská to nepozná, nerozklíčuje to. Pochopí to, když je pozdě.

“Klárinko já tě moc miluju a hrozně si plánuju co a jak. Prosím tě moc. Nepohřbívej to. Já se vrátím a budu s váma. Když mě pustí, tak se hned zapojím do procesu. Mě už všechny kraviny přešli.” – doslovný přepis z dopisu od Patrika z vězení. 3.1.2015

O tom, co jste zažila, jste napsala knížku ROK PATRIKA. Vy si ji vydáváte sama?

Sama. Nejdřív jsem blogovala na iDnesu, ale pak jsem se to rozhodla utnout a vydat knihu. Vydávám si ji sama, v nákladu tisíc kusů. Teď už je víc, než polovina pryč, v předobjednávkách u distributora a taky v e-shopu www.rok-patrika.cz. Mám nasmlouvané i besedy. Prostě chci teď na tohle téma dělat osvětu a sama si ji vydávám proto, že distributoři a prodejci si berou ohromné provize.

Co byste chtěla vzkázat ženám, co se ve Vašem příběhu poznají?

Aby si nic nedělaly z přechytralýho okolí. Nikdo, kdo v tý kůži není, to nemůže pochopit. Ať to přijmou a jdou dál. Ať překročí svůj stín, a berou to jako pozitivní věc, která je obohatila a posílila.

“Stýská se mi. Mám vás rád. Dej za mě malé pusinku a řekni jí, že jí tatínek miluje. Dejte na sebe pozor.”  10.10.2015