"Hledala jsem pomoc přes internet. Našla jsem jen porno."

PhDr. Gabriela Němcová, PhD. /37/ je žena, kterou před čtyřmi lety znásilnil její známý – bývalý policista. Pár dní po hrůzném zážitku zjistila, že je s ním těhotná. Vzhledem k povolání útočníka znásilnění nenahlásila, dítě si ale nechala vzít, vychovávat potomka takto zplozeného by prý nezvládla. Sama říká, že každý pohled na něj by jí oživoval chvíle hrůzy. Situaci chtěla vyřešit svou smrtí, chtěla vyhladovět. Zastavila příjem jídla, rapidně zvýšila fyzickou aktivitu a doufala, že to její tělo nevydrží. Vydrželo a ona se rozhodla pomáhat. Nedávno založila stránky www.bylajsemznasilnena.cz a vrhla se do pomoci ženám s podobným osudem. Navíc se zapojila do programu Probační a mediační služby, kam chodí na toto téma přednášet. Gabriela mluví třemi jazyky, vystudovala dvě vysoké školy, je doktorkou filosofie, k tomu se stihla vyučit i servírkou, dlouhá léta se věnovala baletu, velmi ráda zpívá a hraje na klavír. Jako produkční působila v královéhradecké Filharmonii, mnoho let pracovala v bance. Teď žije na východě Čech a doufá, že se jí ještě podaří naplnit její sen. Mít vlastní spokojenou rodinu.

Proč GÁBINA? S Gabrielou mě seznámila naše společná kamarádka Jana. Jana pořádá se svým partnerem kurzy sebeobrany SORUDO a na Gábinu narazila při výcviku Probační a mediační služby, kde byla Gábina zrovna přítomná. A protože Jana je propojovací osoba, napadlo ji, že by bylo dobré nás seznámit. Když jsem šla na první schůzku s Gábinou, vůbec jsem nevěděla, jaký typ ženy mám čekat. Seděla tam od pohledu sebevědomá dáma, která se ale po pár minutách vyprávění změnila v ženu, která se s tím, co se jí stalo, pořád pere. Rozhovor, který jsme na schůzce naplánovaly, se nakonec málem neuskutečnil. Ještě téhož rána ho Gábina chtěla zrušit, ale v poslední chvíli si to rozmyslela. Po příjezdu ke Gábině domů mě zaujaly dvě věci. Jednak nemá v bytě žádné hodiny, rozčiluje ji jejich tikot. A druhak, lednici nemá v kuchyni, ale o patro níž, a tak pro mléko i máslo musí sbíhat po schodech a pak vybíhat zpátky. I tady je důvod stejný. Hluk.

“Použil na mě policejní hmaty a chvaty.”

Chci Vám říct, že ho nebudu jmenovat. Já mu říkám vždycky jen kretén. Prostě kretén. Jinak jsem ráno jsem přemýšlela, že nevím, jak je to vlastně dlouho, co se mi to stalo. Čtyři roky, pět, tři? Já si totiž v hlavě snažím uměle nastavit, že se to stalo už hrozně dávno, hrozně moc chci, aby to už uteklo co nejdál. Ale jsou to bohužel teprve čtyři roky. Chcete do kafe mlíko?

Jo, prosím.

Tak já Vám pro něj dojdu.

Gábina nemíří do kuchyně, ale schází po schodech o patro níž a za chvíli se vrací s krabicí mléka..

Vy nemáte lednici v kuchyni? Ona se tam nevejde?

Vejde. Ale hučí. Když jsem tady v obýváku a ona by byla tady nahoře v kuchyni, tak bych slyšela, jak drčí. A to mi nedělá dobře. Tak proto je dole.

Byla jste hodně nervozní před naším příjezdem?

Jo, málem jste vůbec ani nepřijeli. Včera jsem byla tak na šlupky, že jsem si říkala, že to nedám, že si nedokážu představit s Vámi mluvit. Ještě dneska ráno jsem měla pochybnosti. To, že se mě budete vyptávat, ve mně oživilo všechny ty hrůzy, všechny ty události. Já o tom sice mluvím, dělám i besedy, ale tam si to s těma lidma řeknu a jdou domů. Nikam dál se to nedostává, ale tohle povídání s Váma zůstane a dostane se ven.

Říkala jste, že jste Dalima /jméno jsme si vymysleli/ viděla jen párkrát v životě. Jak jste se s ním seznámila?

Dalim byl kamarád mého kolegy z vejšky. A já občas s těma lidma jezdila na hory na fajn víkend, bylo to tak několik let a pak se tam jednou nějak přimotal právě on. Byl „správcem“ jedné z těch chalup, na kterou jsme jako parta občas jezdili. Už při seznámení jsem z něj měla strach. Měl hrozně divný oči. No a jednou po takovým víkendu všichni odjeli zpátky do Prahy a mně se nechtělo, protože tam bylo fakt krásně, tak mi ten můj kamarád domluvil s Dalimem, že můžu přespat ne té chalupě, o kterou se Dalim staral.

A on na ní bydlel?

Ne, on bydlel úplně někde jinde, od té chalupy měl jen klíče, staral se o ni nějakým Pražákům a oni mu prý dovolili, že tam může sem tam nechat někoho ze známých přespat. Takže mi ten můj kamarád od něj donesl klíče s tím, že já je prostě nechám druhej den v květináči a půjdu si po svých. Takže takhle jsem se dostala do de facto úplně cizí chalupy.

Zvládnete mi tedy popsat, co se tam přesně stalo?

No, byl listopad, ještě nebylo nasněženo, bylo relativně teplo, já si to užívala, pak se setmělo, já si šla lehnout, bavilo mě to ticho. Široko daleko nic, bylo to na polosamotě. Tak jsem zalezla pod peřinu, rozsvítila lampičku a četla jsem si. A do toho se na verandě ozvaly kroky.. A tady jsem podle mě selhala. Měla jsem totiž odemčenou chalupu a to jsem si pak říkala tisíckrát, že jsem měla normálně zareagovat. To znamená vyskočit a ty dveře zamknout. To je normální reakce normálního člověka v cizím prostředí. Jenže já prostě ne, nic jsem neudělala. Já jsem akorát zvedla oči od knížky.

Takže se otevřely dveře, on vstoupil do místnosti.. Vy jste říkala, že jste se ho bála, takže když se tam objevil, tak jste udělala co?

No, vnitřně jsem ustoupila. Jako – co je…? Ale neudělala jsem nic. Nepohnula se. Myslela jsem, že se přišel zeptat, jestli něco nepotřebuju a proto jsem se ani nelekla. Mně žádný instinkty a varovný signály prostě nesepnuly.

Co udělal potom?

Pak to bylo o tom, že si chtěl povídat, ale já jsem mu říkala, že jsem unavená a že ráno musím vstávat a že by už mohl jít. Že s ním nebudu debatit, ani o počasí, ani o politice, o ničem. Takže šel. Rozloučila jsem se s ním, zhasla lampičku, on řekl čau, otočil se, jeho kroky se vzdalovaly, ale pak se zastavily. Takže já se zatlačila do gauče, byla tma jak v prdeli a jen jsem natahovala uši. A pak najednou se kroky ozvaly, ale zrychlily se a šly dovnitř. To už jsem se začala bát. Zatlačila jsem se zádama ke stěně a předstírala, že spím. Slyšela jsem vrznutí dveří, čekala, co bude dál. Chvíli nic a pak jsem cítila, jak mě prudce vytrhl ruku, na které jsem si ležela. Najednou jsem byla na zádech, lokty mi zapíchnul do paží, kolena do stehen. To bylo hned. On to zvládnul rychle, použil na mě policejní chvaty a hmaty. To i pak později, když jsem šla na SORUDO na sebeobranu, tak jsem se dozvěděla, že on mi zmáčknul na stehnech ty body, co nejvíc bolí, ty body, kterými se vyřazují protivníci. To nebylo žádný praní, žádná bitka, to bylo raz dva.

Vy jste se nezkoušela bránit?  

Ne.

Křičela jste?

Ne. Rukou mě přidusil, pamatuju si, že jsem si jen říkala „dejchej, dejchej, dejchej.“ A hrozně jsem chtěla přežít. Nejvíc mě dokážou nadzvednout ty, co říkaj – já bych se určitě bránil a udělal bych tohle a tohle. Jenže v tý chvíli nikdo neví, co dělat nebo nedělat. To vás nikdo neučí a hlavně to ani nečekáte, ale i kdybych to třeba uměla, tak stejně v tu chvíli vás ten šok vyřadí z provozu. Prostě se zachováte jinak, než si předtím tisíckrát řeknete, že byste se v tý situaci zachovali. Prostě jsem reagovala, jak jsem reagovala a už nebudu nikomu vysvětlovat a nebudu se nikomu omlouvat za to, že jsem reagovala takhle a ne jinak.

“Chtěla jsem utéct, ale bála jsem se, že mě zastřelí.”

Na to jste narážela často? Lidi Vás kritizovali za to, že jste se nebránila?

No, často. Já to hlavně dlouho moc neříkala, dlouho to vědělo jen minimum lidí. I před rodinou jsem to dva roky tajila, rozšiřovat se to začalo až před několika měsíci, teď už to ví dost lidí, ale jo, narážím na to. Že je to divný. Že já jsem divná. Že jsem se zachovala divně. Gynekoložka mi řekla, že ona být na mým místě, tak ho zabije. Náměstkyně primátora pro sociální oblast mi řekla, že nechápe, jak to, že při své inteligenci a vzdělání jsem nebyla schopná najít si adekvátní pomoc..

Jestli Vám to nevadí, pojďme se ještě vrátit k dění v té chalupě.. Přišlo Vám, že to trvá dlouho?

Chacha :) Na to přesně se mě ptal psychiatr. Já ale nevím, já fakt nevím.

Samozřejmě, že ta otázka je čistě pocitová.

Pocitově – pocit, že se udusím, ten jsem měla neskutečně dlouho. Pak jsem přestala vnímat tu bolest, jak mi zapíchl kolena do stehen. Ale když se to celé pak na terapii otevřelo, tak jsem zjistila, že to muselo trvat hrozně krátce. Celé to trvalo asi jen pár minut, ne víc, než pět, ale zdálo se mi to jako věčnost. No a pak tam zůstal ležet. Překulil se, hodil přese mě deku. Psychiatr mi pak řekl, že se Dalim v tu chvíli zastyděl, protože mu došlo, co udělal. Já tam zůstala v té tmě, nevěděla jsem, co udělá, on tam totiž se mnou zůstal ležet a usnul. Ráno jsem zjistila, že mu jeho zbrojní výbava ležela vedle postele. Chtěla jsem ještě v noci utéct, ale jednak jsem věděla, že chodí ozbrojený a říkala jsem si, co když mě zastřelí, když přes něho budu přelejzat. A druhak, všude kolem tma, byla to chalupa na horské stráni, všude daleko, bála jsem se, že mě bude honit.. Takže jsem čekala na světlo a ráno, hned jak začalo svítat, jsem se vysoukala ven přes čelo postele, natáhla na sebe zmrzlý rifle, vzala kabelu a vyběhla jsem z chalupy. On jen něco zamumlal a spal dál.

Když jste se dostala domů, co jste udělala se svými věcmi?

Věci jsem ze sebe servala na balkoně. Všechno, co jsem měla s sebou v tašce, jsem naházela na balkon. Všechno. A pak jsem se neskutečně dlouho sprchovala. Hrozně horkou vodou, opařila jsem se jako prase, doufala jsem totiž, že s horkou vodou to všechno zmizí. Nezmizelo. Bylo mi neskutečně mizerně, ale hlava mi úplně vypnula a já šla do práce do banky na poradu, jako každý pondělí.

“Jít na potrat bylo nejtěžší rozhodnutí v mém životě.”

Když jste zjistila, že jste těhotná s mužem, který Vás znásilnil, co se Vám honilo v hlavě?

Po pár dnech, kdy mi bylo každé ráno zle, jsem si říkala, že je asi něco špatně. Takže nastoupil jeden test, druhej test, pátej test.. A pak začalo řešení, co s tím. Chodila jsem do práce, snažila se fungovat, ale šlo to prostě těžko. Říkala jsem si, že když si ho nechám, tak kdykoli se na něj podívám, tak v něm uvidím to, co se stalo. A že tím to dítě budu ničit, protože do něj budu tu svoji bolest promítat. Že to prostě nedám. I když kamarádky mi později říkaly, že dítě by bylo prioritou, že bych na toho magora zapomněla, že se o to postará mateřská láska, ale já to prostě nedokázala. Neměla jsem na to sílu, neměla jsem na to odvahu a toho člověka už nechci nikdy vidět, natož s ním mít něco tak moc společnýho. Dítě by ženská měla mít s někým, s kým chce a koho miluje.

Měla jste tedy vnitřní dilema, jestli si dítě nechat, nebo nenechat?

Měla, vůbec to nebylo jednoznačný. Vnitřně jsem ho nechtěla, ale okolí mi pořád říkalo, že bych to zvládla, že to zvládly jiný, že by mi moje kamarádky pomohly. Já jsem věděla, že bych to dítě byla schopná zajistit, ale ten psychickej blok byl tak velkej, že se to nedalo. Dítě je napořád, to nešlo mít jen na zkoušku, jestli to půjde, nebo nepůjde. To si to do něj budu ty hrůzy promítat a pak ho vrátím? No nevrátím, to je prostě blbost. Byla to těžká polemika. Nejtěžší rozhodnutí v mém životě.

Ulevilo se Vám po zákroku?

Ne. Bylo to ještě horší. V tu chvíli mi došlo, že už to nevrátím, že to nezměním, začala jsem si vyčítat, že jsem to měla nějak udělat, nechat si to.. A ještě se to „vylepšilo“ o to, že se zákrok nepovedl jak měl, měla jsem těžký zdravotní komplikace.. Pořád jsem jen krvácela a doktoři mi řekli, že je možný, že bude muset ze mě všechno ven.. Tehdy jsem toho parchanta strašně nenáviděla. Nejen že mě znásilní, ale ještě mi vezme definitivně šanci na to mít děti? Teď už sice fyzicky na dítě připravená jsem, ale psychicky, to si nejsem vůbec jistá.

Měla jste dlouho pocity viny?

Hrozně. Že jsem blbá, že jsem ty dveře měla zamknout, že jsem byla v cizí chalupě s otevřenýma dveřma, že jsem se nebránila.. Honilo se mi hlavou, že to byla všechno moje vina, že já jsem ho nalákala, že jsem byla vyzývavě oblečená, vyzývavě namalovaná, že mi to všechno kouká z očí a že on je vlastně ten chudák… Prostě se ze mě stal magor. Takže jsem si přestala mýt vlasy, nečesala jsem si je, chodila jsem hnusně oblečená, chtěla jsem být neviditelná. Tak strašně jsem se chtěla ztratit ze světa, že se mi nakonec začalo stávat, že do mě lidi na ulici drkali, v sámošce mě předbíhali.. To bylo až neskutečný. Chtěla jsem být neviditelná ztratit se, být největší ošklivka a ono se mi to povedlo. To byl březen. Pak jsem si začala i myslet, že to, co se stalo, je vlastně normální, že šlo prostě třeba jen o nějakou praktiku, kterou neznám, že to takhle mezi mužem a ženou může probíhat, no prostě magor.

Kdy se to zlomilo?

Necelý půlrok poté. Vyhrožoval mi, že bych si zasloužila, aby mi to udělal znova. Nastala obrovská panika, strach, že si mě najde, ať budu kdekoli. Nedokázala jsem si představit, že po týhle planetě budeme chodit oba dva. Když mi došlo, že na jeho život nemám vliv, rozhodla jsem se, že prostě vysublimuju. Přestala jsem jíst, za měsíc jsem dala 12 kilo dolů a doufala jsem, že vyhladovím a že to půjde.

Že půjde co?

Že ten organismus to nevydrží. Že to nedá. Že musí povolit. Že nejím, nespím, pracuju, pětkrát týdně chodím cvičit na maximum, plavat, že to nevydržím. Jenže tělo drželo a drželo a pak mi z toho hladu začalo až šibat. Cítila jsem se lehká, v pohodě. Tohle trvalo víc, jak půl roku. Pak mi jednou kamarádka nechala na stole vizitku na svou psychoterapeutku. Zavolala jsem tam s tím, že tam zajdu dvakrát třikrát, abych udělala kamarádce radost. To byl okamžik, kdy se to všechno začalo konečně řešit.

Rozjela jste projekt www.bylajsemznasilnena.cz a chcete pomáhat obětem znásilnění. Proč?

Po té výhružce, když to na mě všechno dolehlo, jsem začala hledat nějakou pomoc. Hledala jsem stránky, na kterých bych si přečetla: “Ano, stojí to za hovno, ano je to těžký, ale přežiješ to, hlavně se z toho neposer a jdi dál.” Ale to se nestalo, to jsem nenašla, tak jsem si řekla, že chci, aby další ženský byly schopný si tu pomoc najít. Aby našly další podobný příběhy, aby našly odvahu jít na psychiatrii a řešit to. Chci tuhle problematiku prezentovat na středních a vysokých školách. Proto se snažím o téhle problematice mluvit na veřejnosti, proto se snažím pořádat přednášky a diskuse školách, aby si ty holky uvědomily, že to není nic nereálného, a hlavně když už se jim něco takového stane, aby věděly, kam se můžou obrátit pro radu nebo pomoc. Trochu mě ale brzděj peníze a paradoxně narážím i na nezájem samotných škol. Nikdy by mě nenapadlo, že se o tom učitelé budou bát mluvit. Abych to ufinancovala, tak jsem založila Nadační fond ANASTASIA, sháním do něj dary a sponzory, ale jde to celý hrozně těžko.

Ty ženy za Vámi přímo chodí?

Chodí za mnou, ale většinou mi píšou. Nemám žádnou kancelář, nejsem žádná velká organizace, na to nejsou peníze.  A když za mnou přijde žena s tím, že byla znásilněná a s tím, že chce spáchat sebevraždu, tak když si s ní dvě hodiny povídám a ona mi řekne: ” Vy jste důkaz toho, že to jde zvládnout, zabojuju, zvládnu to, děkuju za to”, tak to je super, to má smysl a proto to dělám. Před týdnem se mi ozvala, pomáhala jsem jí sehnat místo ve stacionáři na psychiatrii. Je skvělý pocit být takhle u toho, vidět, jak se vymotávají z těch trosek a stávají se znovu člověkem. Chci bejt důkazem toho, že se z toho člověk nemusí posrat, že i když to chce při jízdě autem napálit do prvního sloupu, tak to může zvládnout. Že i z takových sraček se dá vystoupit.

Na probačku chodíte dělat osvětu?

Hm, tam chodím do těch multidisciplinárních týmů, aby věděli, o co jde. Je tam vždycky třeba tak 30 lidí, jsou to soudci, státní zástupci, policajti, lidi z nemocnic, sociální pracovníci, intervenční centra. Prostě lidi, co jsou v kontaktu s oběťmi trestných činů, tak aby pořádně věděli, co se skutečně děje. Chci jim dát o sobě, o svém projektu vědět, spolupracovat s nimi, vytvořit hustší síť pomoci, na kterou já sama pro celou republiku prostě nestačím.

Narážíte Vy, nebo ženy, které s Vámi řeší svoje problémy, na nedůvěru okolí?

Jo, jeden chlap mi řekl: “Ale prosím Tě, dvakrát se opiješ, třikrát vyspíš a bude to dobrý.” A taky mi psala jedna dáma, která bydlí na vesnici a znásilnil ji asi dvacetiletej kluk, jí je necelých čtyřicet. A reakce lidí ve vesnici byla: “Bůh ví, jak ono to bylo, co by mladej kluk dělal s tak starou bábou.” To bylo nechutný, co to okolí dělalo.

“Přes bublinu zvanou “umění” jsem neviděla reálnej svět.”

Vystudovala jste filosofii, hudbu, zpíváte, hrajete na klavír, byla jste baletka, učíte se ozdobné ornamentální písmo. Vůbec mi do toho nesedí, že pracujete v bance.

No, právě. Můj život je spíš takovej ten bohémskej, teda byl. Já jsem se do něj nechala vtáhnout až moc, jak mě ta muzika pohltila, tak mi naprosto nedocházel ten běžnej život. Nechala jsem se chránit uměním a muzikou.

Jak to myslíte?

No, ten běžnej svět asi vypadá jinak. Že tahle skupina lidí, co se pohybuje v kultuře a dělá umění, nebo si na to hraje, je tak zvláštně odříznutá od reality.

.. že má selektivní vnímání světa a nepřipouští si reálné problémy?

Jo, to taky. Umění, hudba má být hezká, tady se prostě problematika znásilnění neřeší, takže já se o to nikdy ani nezajímala, nevěděla jsem, kde jaký nebezpečí mi kde hrozí. Já byla vždycky před vším chráněná v muzice a v divadle a baletu a byla jsem ve vlastním uměleckém světě, v té bublině, která byla oddělená od té reality. A to se ukázalo právě na tom, že normální člověk by se na cizí chalupě v noci zamknul. Normální člověk by ty debilní dveře prostě zamknul. Já ne. Já nevím, neznám procenta pravděpodobnosti znásilnění, mě ani nenapadlo, že by mohl přijít někdo, kdo by mi mohl chtít ublížit. Já to prostě nevím. A teď si to už nehodlám začít vyčítat, to už mám za sebou, ale ta umělecká bublina na tom prostě je znát.

Jak často na Dalima myslíte?

Už míň. Dřív to bylo o tom, že jsem nemyslela na nic jiného, než na to, že mi vyhrožoval, že přijde znovu, že si mě najde. Nemohla jsem ani chodit po ulici, prohledávala jsem očima každé křoví, bála jsem se chodit domů, ten strach mě naprosto paralyzoval.

Jak jste se ho snažila zmírnit?

Zhruba před rokem jsem už musela udělat to, o čem se říká, podívej se svému strachu do očí. Jela jsem za ním, to zrovna bylo výročí tý hrůzy. Psychiatr mi poradil tři věty, který mu mám říct, respektive je na něj plivnout. Že už to nejsme jen my dva, kdo o tom ví, že se ho nebojím a že budu plnohodnotně žít dál. Pojala jsem to jako pohřeb, pohřeb toho nejhoršího, co mě do té doby paralyzovalo. A v tu chvíli ze mě hrozně moc věcí spadlo.

Co on na to?

Mlčel. Koukal a mlčel. A to jsme přesně chtěli. Když se vzpamatoval a chtěl něco namítat, už jsem byla pryč. Byl to jen můj ceremoniál, po kterým jsem se otočila, odešla a pak jsem cestou domů pořád brečela. Ale hrozně to pomohlo. Začala jsem fungovat víc jako člověk, začala jsem si zařizovat svůj život bez myšlenek na něj, pořídila jsem si novej barák, takže jeho už tolik neřeším, ale řeším sebe, protože je mi 37 a já nevím, jestli budu schopná a ochotná vůbec mít rodinu.

Litujete toho, že jste to neohlásila?

No…. Asi jo. Nebo já vlastně nevím. On mi i vyhrožoval a já se bála, že když to oznámím, tak mi policie nedokáže zajistit natolik velké bezpečí, aby se mi nic nestalo. A měla jsem i velikej strach z reakcí lidí. A teď, po čtyřech letech, už je to stejně bez důkazů. Sere mě to, že jsem to neoznámila, že jsem neměla tu oporu v okolí. Ale teď už s tím nic neudělám a můžu se s tím potýkat sama a říkat si, že jsem byla blbá, že jsem to neudělala. Ale na druhou stranu, já vůbec nevím, jestli by to k něčemu vedlo, jestli bych ještě vůbec žila. Je to nespravedlivý. Já si tady brečím do polštáře a on si v pohodě chodí po světě.

Vy jste říkala, že jste měla strach, že by se Vám mstil, kdybyste to oznámila policii. Myslíte si, že cesta medializace je cesta bezpečná? Může se Vám mstít úplně stejně..

Může. Může se stát cokoli. Ale na tom rozhovoru s Vámi si asi já sama něco léčím. To, že řeknu, že se mi něco takovýho stalo, tím, že se dá dohledat, kdo to byl, tak kdyby se mi něco stalo, tak by snad policajti nebyli takoví idioti, aby skočili na náhlý úmrtí.

Kolik je u nás znásilnění, to vlastně nikdo neví a vědět nebude. Velká část z těch oznámených jsou znásilnění smyšlená a velká část z těch skutečných není ohlášena. Proč se i skutečné oběti neobrací na policii?

Důvod je podle mě to, že na to chtějí zapomenout. Mají problém přiznat “mně se to stalo.” Je to problém společenskej, protože tohle je stigma. Já si říkám, že jsem jak znehodnocený zboží, že na mě nikdo nemůže chtít sáhnout. A tím, že budu mít psychiatrickou diagnózu v papírech, budu mít problém s řidičákem, problém se zbrojákem, s pojištěním hypotéky, problém, problém, problém. Znásilnění je sociální diskriminace. Ale já jsem, doprdele, neudělala nic špatnýho, já jsem obětí trestnýho činu. Tak proč mám bejt já ta, která bude společností neustále postihovaná?

Jak zní přesně Vaše psychiatrická diagnóza?

Já mám posttraumatickej stresovej syndrom a úzkostně-depresivní poruchu. Jenže tady se všichni furt zabývají tím pachatelem. Pachateli dáme celu, dáme mu teplo, dáme mu jídlo, dáme mu všechno a tu oběť, který se něco stalo, tak tý, když je na nemocenský, necháme všechno furt platit stejně a ještě ji vyhodíme z práce, protože si dovolila bejt nemocná. Já se nedivím, že to ty ženský nepřiznávaj! Já se fakt nedivím, že to neřeknou.

Má to řešení?

Jo, mně by se líbilo, kdyby se tahle společnost konečně jednou dokázala postavit na stranu obětí.

Bohužel ale, až deset procent nahlášených znásilnění jsou případy vymyšlené, ženy je ohlašují účelově, ze msty..

Já vím, to jo. Tady je to apriori špatně. Mně jeden policajt řekl, že co on ví, tak dokonce víc, jak 90% nahlášených případů jsou fingáče, takže kde je chyba? Pokud podle statistik EU nahlásí znásilnění každá desátá oběť a přitom se s nějakou formou sexuálního násilí setká během svého života každá třetí žena, tak tady máme obrovskou propast, obrovské číslo počtu obětí, o kterých tahle společnost nemá ani tušení. Proto říkám, pojďme se o tom bavit, hledat řešení. Vezměte si další věc. Když jsem si dělala statistiku vyhledávání podle klíčových slov s lidmi ze Seznamu, tak jsme přišli na to, že prvních 40 odkazů s problematikou znásilnění, je znásilnění – porno, znásilnění – video a podobný prasárny. Takže kdo potom bude někomu věřit, že ho fakt znásilnili, když je toho plnej internet, když je to podávaný společnosti jako něco, co je normální?? Vždyť to je naprosto zvrácený!

Je něco, co si teď v životě užíváte?

Jo, jsem si koupila motorku, zařídila jsem si barák. Matkou se sice asi nikdy nestanu, ale…. Ale tam v tý posteli na horách, když se na mně ten kretén potil, jsem si dost jasně uvědomila, že nevím, kolik času mi zbývá. Toužila jsem nebejt tady. Takže teď toužím jen po tom, abych si ten zbývající čas užila na maximum.