Já jsem měla klinickou smrt. A dostala jsem vzkaz: "Rozvíjej to, cos dostala. Lásku k dětem."

Hana Fleischmannová /73/ je samozvaným “apoštolem” napravujícím mladé lidi. Resp. snažícím se o to. Cíleně je na ulici oslovuje a vždy trvá na jediném. Na tom, aby s ní uzavřeli smlouvu, že nebudou pít, kouřit ani fetovat, nebudou chodit do hospody. S těmito větami se po Hradci Králové pohybuje už skoro 40 let. Ona sama tvrdí, že to, co dělá, je poslání, ke kterému ji navedli Bůh a ďábel ve chvíli, kdy zažila klinickou smrt. Informace, které sděluje, často opakuje. Pozoruhodně téměř slovo od slova stejně.

Proč HANA? Minulý rok jsem seděla během konání divadelního festivalu v Hradci Králové sama v parku na lavičce a čekala na svou spřízněnou duši. Přisedla si ke mně nenápadná starší žena se zvláštním pohledem a dala se se mnou do řeči. Původně jsem si myslela, že si chce povídat – tak jako většina seniorů, o Šmejdech a předváděcích akcích. Jenže ona mi začala přednášet o škodlivosti alkoholu, cigaret a drog a chtěla, abych s ní uzavřela smlouvu. Smlouvu o tom, že do smrti se ničeho z výše jmenovaného nedotknu a nenavštívím hospodu. Svůj slib jsem měla stvrdit podáním ruky a její naléhavý pohled svědčil o tom, že nežertuje. V tu chvíli mi proletělo hlavou cosi o sektách, zamrazilo mě a výzvu ke stvrzení slibu jsem odmítla. Ale z hlavy mi tahle záhadná dáma nezmizela a přála jsem si ji potkat zase. Vyplnilo se. Znovu jsem na ni narazila o pár měsíců později, v Jiráskových sadech v Hradci Králové. Zrovna zastavila mladý pár, kterému s nataženou rukou vyprávěla o nutnosti uzavření smlouvy.

Po tomhle rozhovoru ve mně dlouho zůstal zvláštní, nepříjemně svíravý pocit a zároveň jsem se dlouho rozhodovala, zda tohle povídání vůbec zveřejnit.. Nakonec jsem se rozhodla kladně, protože i tohle je život, i tohle je příběh dámy z města, ve kterém žiji. A třeba brzy osloví tahle záhadná babička právě Vás..

“Táta s mámou kouří, štípou očička. Přišli ožralí, bolí hlavička.”

Co je to za říkanku?

Touhle říkankou mě děti prosily o pomoc ve škole. Tak rodiče to schytali na třídních schůzkách a s dětma mám smlouvu. Nikdy kouřit, nikdy pít alkohol, nikdy brát drogy a nikdy chodit do hospody. Jinak 25 na holou. Zasmály se, podaly ručičku, podepsaly kroniku. Já jsem vedla kroužek “Okolo Hradce”, tak tam se mi podepsaly.

Jak víte, jestli někdo smlouvu neporuší?

Dodneška se ke mně bývalí žáci hlásí. “Halo, co mám dělat, já jsem porušil smlouvu.” A já jim říkám, podívej se na sebe do zrcadla, vynadej mu a dej mu facku. “Halo, Ty sis zlámala nohu? Přijď, škola už začala.” Smutný bylo, že mi třeba jeden bývalý žák zavolal a řekl, že porušil smlouvu a začal brát drogy. Že chce přestat, ale že oni řekli, že když přestane, že ho zabijou. Jela jsem za mámou a tátou, aby na něj dali pozor, on mi taky slíbil, že přestane a z novin se pak dozvím, že ho našli mrtvýho na balkoně.

Kdo mu to řekl? Co se mu stalo?

Dealeři. Zabily ho drogy.

Vy jste mě potkala loni na lavičce v parku na divadelním festivalu..

Vy máte ale paměť.

..na tohle ano, protože se mi nikdy předtím nic takového nestalo. To děláte běžně, že takhle oslovujete lidi?

Ano. Když potkám mladý, tak jim to říkám a tu smlouvu s nima uzavírám. Aby si nikdy žádný drogy nebraly.

Proč to děláte?

To je moje povinnost.

Tu povinnost jste si nastavila sama před sebou?

Já jsem měla klinickou smrt. A dostala jsem: “Rozvíjej to, cos dostala. Lásku k dětem.”  Tak proto jsem zavedla na škole kroužek “Okolo Hradce”, jezdila s nima na výlety a když mladý po tom, co se stalo, vidím, tak je varuju.

Když se stalo co? Když zemřel ten Váš žák?

Ano. Aby si nic takovýho nikdy nebraly.

Kde jste učila?

Na Pouchově, v Lipkách, v Přerově..

Popište, jak přesně vypadají ta Vaše setkání s mladými na ulici. Třeba s tím párem, co tu byl před chvílí. Vy jste šla po parku, viděla jste je..

No, a tak je oslovím, řeknu jim, jestli bych jim něco mohla říct, uzavřít s nimi smlouvu a vždycky souhlasí. Sem do sadů chodím pravidelně, každou neděli na hudbu. A většinou jsou tady i mladý, tak toho využiju, varuju je.

Jak dlouho tohle děláte?

Přes čtyřicet let.

“Mluvila jsem s Bohem i s Ďáblem.”

Jaký přesně byl ten zážitek klinické smrti?

Když se mi mělo narodit druhé dítě. Měla jsem mimoděložní těhotenství. Bylo mi asi 28 let, byla jsem asi v necelém třetím měsíci. Ležela jsem na operačním stole, měla jsem bolesti, ale nikdo mi to nevěřil. Doktoři nevěděli, že krvácím dovnitř. “Prd jí je, ona si vymejšlí.” A já jsem vylétla z tohohle těla, máme duchovní tělo, vidíme, slyšíme. Přiletěla jsem k oltáři z oblaků.

– “Nad tím stolem stát. Rozvíjej to, cos dostala. Zpátky.”
– “Vemte mě, budu vám pomáhat.”
– “Zpátky.” 
– “Vemte mě, proč mě nechcete?”
– “Rozvíjej to, cos dostala. Zpátky.”

Říkám si, když Ty jako Bůh, nebo Svatý Petr mě nechceš, tak je ještě peklo. Přiletěla jsem do modrý jeskyně, uprostřed kulatý modrý stůl.

– “Nad tím stolem stát, zpátky.”
– “Vemte mě, budu vám pomáhat.”
– “Zpátky.” 
– “Tak co mám dělat, proč už mě ani v pekle nechcete?”
– “Rozvíjej to, cos dostala. Zpátky.”

Já proletěla špitálem, nohama vlítla do těla, doktor mě držel za ruku. “Nezlobte se na nás, my jsme Vám to nevěřili. My jsme Vám to uvěřili, až když jsme Vás nařízli a krev stříkala až do stropu. Tak jsme dělali všechno proto, abyste nebyla v urně.” A já se neodvážila říct, že já dělala všechno pro to, abych tam zůstala. Pak jsem děkovala Bohu, že mě vrátil, protože jsem měla ještě jednoho malýho syna, abych ho vychovala.  

Byla jste vdaná?

Jo, to už jsem měla jednoho syna, to jsem byla vdaná, bohužel, když jsem se vdala, musela jsem jít s manželem na Moravu, do Přerova a právě tam mě děti začaly prosit. “Táta s mámou kouří, štípou očička. Přišli ožralí, bolí hlavička.” Tak právě tam to schytali rodiče na třídních schůzkách a dětem jsem vymyslela tuhle smlouvu. Nikdy kouřit, nikdy pít alkohol, nikdy brát drogy a nikdy chodit do hospody. Jinak 25 na holou. A funguje to dodneška.

Věřila jste v Boha už před zážitkem s klinickou smrtí?

Ano, proto přišel Ježíš Kristus. A říká. “Já jsem ta cesta, pravda a život. Kdo věří ve mě, byť by umřel, žít bude.”

Hlásíte se k nějaké církvi, nebo náboženské skupině?

Jsem evangelička. Tatínek byl z nevěřící rodiny, vyhledal si církve a zůstal u evangelický. To je příroda tady krásná, co?

Ano, tady v sadech je nádherně.

.. a pak jsem zavedla ten kroužek a jezdila s dětma. Kdyby mě neporazilo auto, tak s nima jezdím pořád. “S tátou autem nechci, jedu s Vámi vláčkem.”

Co Váš syn?

Ten se odstěhoval do Býště, rozvedl se a žije tam s další ženou. V kontaktu už nejsme.

“Je to moje povinnost, děti varovat.”

Když si takhle na ulici povídáte s mladými, nemáte pocit, že se na Vás dívají, řekněme, trochu s nedůvěrou?

Ne. To se mi ještě nestalo. Vždycky mě chtějí poslouchat a říkají, že to budou dodržovat. Opravdu.

Všichni Vám zatím tu smlouvu stvrdili?

Ano.

Já ale ne.

No.

Já vím, že asi oslovíte hodně lidí, ale když říkáte, že Vám na to všichni přistoupí, tak já jen namítám, že jsem řekla ne, neudělala jsem to, ruku jsem Vám na to nepodala.

To záleží na každém z vás, jak kdo jste dostal zdraví. To je moje povinnost, děti varovat.

Tu smlouvu tedy stvrzujete podáním ruky?

Ano. A ať se vzájemně hlídají, většinou jsou to dvojice. Oni se zasmějou a jdou. Ještě jsem se nesetkala s nějakým negativním postojem.

Vnímáte to, jako Vaše poslání?

Asi jo.

Dělá Vám to radost?

Ano, protože plním úkol, co jsem tenkrát dostala. “Rozvíjej to, cos dostala. Lásku k dětem.”

A nepřemýšlela jste o jiném způsobu rozdávání lásky k dětem? Jak jste přišla na to, že zrovna tohle je ten správný způsob?

Tohle mi prostě naskočilo, že je to správná cesta, varovat je. Bylo mi to zhůry dáno. Já splnila svůj úkol i v případě toho kluka, o kterým jsem se dočetla v novinách, že ho našli mrtvého na balkoně. To je krutý. Ale já splnila úkol, varovala jsem ho.

Jak vypadá Váš běžný den?

Vstanu, pomodlím se, podívám se z okna. Vidím Krkonoše a Sněžku. Vezmu si prášek na imunitu, udělám si snídani, aby tam byl hlavně jogurt, chleba s máslem a medem, jablíčko nebo paprika, ovoce nebo zelenina. Na oběd si udělám zeleninovou polévku, snažím se vypít nějaký zdravý čaj a odpoledne se snažím jet ven, do přírody. Někdy vezmu i kolo a jedu na kole. Mám legitimaci na autobusy, takže někdy jedu třeba na Nový Hradec, tam se projdu. Nechcete jít na Biřičku? Tady Vám dám na sebe kontakt, zítra se můžeme zase potkat. Tohle je můj syn.

Vy máte v peněžence fotku syna a Ježíše Krista?

Mám, jo. A tohle jsem já. Zamlada. Tady to je nějaký počmáraný. Já jsem měla dřív úplně černý vlasy. “Halo, Ty sis zlámala nohu? Přijď, škola už začala.”

Co jste to teď řekla? To už je podruhé. To na Vás volaly děti?

Jo.

Druhý den se scházíme na lavičce u rybníku Biřička a já si přináším z nedaleké restaurace k večeři krokety s kečupem.

Co to je?

Krokety, dáte si kroketu?

To já neznám, co to je? To není příroda? To nevyrostlo na stromě?

Na stromě ne, ale mělo to původně vyrůst v zemi, protože teoreticky by to mělo být z brambor. Brambory se rozdrtí, udělá se z toho kulička a osmaží se to. Bramborová usmažená drť. Ochutnejte.

Nene, papejte.

  “Do hospody se může, jen když prší.”

Tady Ondra se ptal (pozn.: můj doprovod, který na rozhovor jel se mnou), jak rozlišujete, co je a není hospoda. Říkáte, že do hospody se chodit nesmí a teď tady sice sedíme na lavičce u rybníka, ale je to vlastně zahrádka přilehlé restaurace.

Tady bych to ještě dovolila.

A vevnitř?

Ne.

Takže když jsem si to pití přinesla zevnitř, i když je to nealko, tak bych neměla mít ani to pití?

Ale jo, to můžete mít.

Koupit si ho tedy v hospodě můžu, pak s tím musím jít ven a tak je to v pořádku?

Jo.

Ale koupit si ho vevnitř a vypít vevnitř..?

Jenom kdyby pršelo. Protože tam je nahuleno. A není tam čerstvej vzduch. Ani nápad. Jenom tady. Mě děti ve škole prosily. “Táta s mámou kouří, štípou očička. Přišli ožralí, bolí hlavička.” Tak rodiče to schytali na třídních schůzkách a dětem jsem vymyslela smlouvu. “Nikdy kouřit, pít alkohol, brát drogy a chodit do hospody.” Jinak 25 na holou. Zasmály se, podaly ručičku, podepsaly. “Halo, Ty sis zlámala nohu? Přijď, škola už začala.”

Proč tohle pořád říkáte?

Já jsem jela před asi třemi lety v Hradci na kole po hlavní silnici a srazilo mě auto na zem. Já se našla až v nemocnici, tady se podívejte, že nekecám. Už to není ono. Jsem unavená, už nejsem ta, co jsem byla. “Proč nejsi moje máma, zlechtej mě..”

Děti Vám tykaly?

Netykaly, ale mohly.

Takže Vám tykaly. Jestli Vám říkaly tyhle říkačky, tak tam Vám tykaly.

Normálně jsme se bavili, já je zlechtala a bylo to, mám to zkusit i na Vás?

Já jsem hodně lechtivá.

Paní Hana se natahuje pod stolem a snaží se mě polechtat. Ucukávám.

Ne, nemusíte to zkoušet, děkuju. Já Vám věřím, že Vám to jde dobře. :)

Děti to měly rády. “Proč nejseš moje máma, zlechtej mě..”

Ondra: Jak jste se u toho cítila, když jste byla mimo tělo a byla jste v nebi i  pekle?

Výborně, fajn! Žádný problémy nebyly, nic, opravdu. To se divím. Tady na zemi jsme úplně jiný, tam to je svoboda, volnost, krása.

O: A to jste se u toho nebála, když jste věděla, že jste v pekle?

Ne, tam to bylo hezký.

O: Není zvláštní, že ďábel s Bohem byli v jednotě? Když Vám oba říkali, ať se vrátíte zpátky.

No, záleží na každém z nás, kterou cestou se dáme. Ty děti by dodneška se mnou jezdily. “Proč nejseš moje máma, zlechtej mě.. Já vím, že jsem drzý, že odmlouvám, mně to dojde až doma, dejte mi na hubu.” To je, co? Andílkové. Škoda, že tu s sebou nemám ručník, šla bych se do rybníka vykoupat. “S tátou autem nechci, jedu s Váma vláčkem.” Děti jsou největší dar.

S: Říkala jste, že máte vnučku a vnuka. S nimi máte taky uzavřenou smlouvu?

Jo.

S: Takže někouří, nepijou a nechodí ho hospody?

Snad. Někdy je budu muset tajně pronásledovat.

S: To snad ne..

No.

O: Vy jste říkala, že život bez Boha nemá smysl?

Nemá. Mít víru v Boha je smysl života. Tohle jsem náhodou za 99 korun koupila, podívejte se, jak prší.

Déšť sílí, paní Hana vytahuje z kabelky malý mnohobarevný deštník, ten, který se nasazuje na hlavu. Ale protože se z deště stává pořádná průtrž, nezbývá nám nic jiného, než se jít schovat do hospody. Nastala tedy přesně situace, která je podle pravidel paní Hany povolenou výjimkou. Ale zatímco my dva jsme pod střechou raz dva, stará šedivá dlouhovlasá dáma v zašlé sukni a s červeno-žluto-modro-bílo-zeleným deštníčkem na hlavě, se k překonání zhruba dvacetimetrové vzdálenosti odhodlává ještě dalších deset minut. K pití si nedává nic, ale první věc, kterou po příchodu dovnitř dělá, je, že dvě slečny sedící u vedlejšího stolu, nabádá k tomu, aby nekouřily.

Dodatek: Povídání skončilo rozpačitě, jen trochu polevil déšť, odvezla jsem paní Hanu do čtvrti, ve které bydlí. Výraz laskavé stařenky mizel cestou, postupně. Přímo úměrně s tím, jak jsem stále dokola odmítala prozradit, kde přesně bydlím já. Nechtěla jet domů. Chtěla jet ke mně. Její otázky byly pořád rafinovanější, zdánlivě nevinné, zvláštně zaobalené, ale směřovaly k jedinému cíli. Chci znát Vaši přesnou adresu. Neuspěla, můj varovný signál v hlavě z neznámého důvodu pracoval naplno. Z auta vystupovala se zlým pohledem a se slovy o zklamání.