"Tatínek má dva červený diplomy, já mu nedala ani jeden titul a teď mu nedám vnouče."

SABINA KVAK /37/ z Hradce Králové je rázná žena, která věci říká, jak si myslí. Vlastní známou svatební agenturu, kterou vybudovala od nuly. Je puntičkářka, ráda věci dotahuje do posledního detailu a na akcích, které pořádá, je to opravdu znát. Několik let pracovala jako obchodní zástupce, teď jsou jejím životem nevěsty. Neznámé, i ty slavné. Se svým mužem Martinem se dlouho snažili o početí, ale ani umělé oplodnění nebylo úspěšné. Nemá žádné sourozence, a proto už s rodiči musela řešit i to, jak v budoucnu naložit s rodinným majetkem. Potřebu dítěte nahradila pořízením psa a chtěla by, aby se společnost na bezdětné páry přestala dívat skrz prsty, nebo s lítostí.

PROČ SABINA? Sabinu znám od malička. Naši tátové spolu dlouhá léta pracovali a vždycky mě těšilo a těší, když o svých kamarádech z dětství vím, že se jim daří. Sába chtěla svatební agenturu vybudovat dlouhé roky a já z dálky s radostí sledovala, jak její sen získává konkrétní obrysy. Sešla jsem se s ní po dlouhé době asi před dvěma lety, kdy jsem s ní konzultovala svoji vlastní svatbu. Tehdy mi řekla, čím si se svým mužem prochází a domluvily jsme se, že pokud se umělé oplodnění nevydaří, o svůj příběh se podělí. Bohužel, snaha o miminko zatím úspěšný konec nemá, a proto nazrál čas zveřejnit zpověď ženy, která nejspíš zůstane bezdětná.

“Když se nás ptají  na děti, říkám, že mě zajímají jenom prachy a kariéra.”

Je ti 37. Jsi vdaná, máš jednoho psa, žádné dítě. Nemít potomka v tomhle věku je pomalu jako stigma. Dostáváš se často do situací, že ti rodina, kamarádi, známí, kladou otázky typu: „Kdy už vás konečně bude víc?“

Jo, často. Dlouho do mě všichni z rodiny vandrovali. Kromě našich, protože ti věděli, že to řešíme. Třeba ale jedný mojí tetě, která byla strašně otravná, to prostě vůbec nedocvaklo, že je asi něco špatně. Když jsme jeli na rodinnou oslavu, říkám svému Martinovi: „Hele, když se budou ptát, dneska jsi na řadě ty.“ A Martin na to: „A co mám, když tak, říct?“ „Prosím tě, řekni, že kariéra, prachy, že nic jinýho nás nezajímá. Oni už se pak dál ptát nebudou. Navíc si to už stejně myslej.“ A tahle teta mě samozřejmě hned po deseti minutách odchytla a říká: „No co vy s těma dětma pořád?“ Takže já řekla to, co jsme měli připravený: „Teto, já nemám děti ráda, mě zajímají jenom peníze, ty ráda mám. Žádný děti nechci, honíme  kariéru, a tak.“  Výsledek je, že už se od tý doby neptá.

Dá se s tím věčným dotazováním nějak vyrovnat? Přijmout ho?

Vždycky se někdo bude ptát. Takže je nezbytný se s tím srovnat. Když je to někdo milej, tak odpovím, že to řešíme a že to není lehký. Je to podle toho, jakou mám náladu, jak se mi zrovna chce.

A ty jsi chtěla mít děti?

Chtěla, ale zároveň nějaká část mě věděla a vždycky si myslela, že to bude takhle, že dětí mít nebudu. Ten můj šestej smysl mi to vždycky říkal. Já ho neposlouchala, chtěla jsem ho přehlušit. Dlouho mi trvalo si přiznat, že měl zase pravdu a že prostě ty děti mít nebudu. Já si to vlastně myslela už od nějakejch dvaceti let. Věřím na to, že vše má svůj důvod.

Myslíš si, že je to v životě a ve vztahu těžší s dětmi, nebo bez dětí?

Bez dětí. Spousta párů spolu zůstává jenom kvůli dětem. Viděla jsem to i doma, když se naši pohádali, tak já jsem byla ten důvod, proč spolu museli začít mluvit. Řešila se Sabina a oni neřešili svoje věci. My s mým mužem musíme hodně makat, abychom ten vztah udrželi i bez dětí, to je prostě těžší. Ochuzená se cítím, ale jinak. Tím, že jsem děti nikdy neměla, tak to nevnímám tak, že mi někdo něco sebral. Nesebral. Ale všechno má fáze. Měla jsem období, že jsem měla strach, že v padesáti budeme sedět u vánočního stromečku a nikdo nikde. Děti žádný, naši už tady třeba nebudou a bude pes číslo tři. Narodíš se, pracuješ, syslíš majetek a říkáš si, že to děláš pro děti, aby tady něco pro ně mohlo zbýt. Ale pak zjistíš, že ty děti asi nepřijdou. Naši mají byt, my máme byt a říkám si, komu já to dám? A jestli to opravdu nebudu mít komu dát, tak to ale vlastně znamená, že to je jistá svoboda. A to mi teď došlo. Potom byt po rodičích prodám, budu mít díky tomu krásnej důchod, takže já už teď nechci syslit majetek. A ani nevíš, jak moc se mi v tu chvíli ulevilo. Takže chci být taková, jako jsem nikdy nebyla. Chci cestovat, poznávat, odpočívat, užívat si. A tohle jsem nikdy neměla. Teď prostě chci mít čas na sebe, na vztah a chci říct, že „já jsem partnerka a chci jít na rande.“ Nikdy bych si to dobrovolně nevybrala, že děti mít nebudu. Ale ono se to vybralo nějak za mě a prostě se s tím musím naučit žít. Co s tím naděláš. Nic.

O tomhle problému se lidem většinou moc mluvit nechce. Proč to Tobě nevadí?

Mám kolem sebe čím dál víc lidí, co nemůžou otěhotnět. Poslední dobou fakt čumím, kolik takovejch párů je. Oni o tom mluvit nechtějí, což je strašně blbě. Já kdybych o tom nemluvila, tak bych se zbláznila. Když mi někdo řekne, že se jim podařilo otěhotnět napoprvé, tak to mi hlava vůbec nebere. Já se už po prvním neúspěšném oplodnění ptala Martina, jestli by mu vadilo, jít s tím někdy ven. Vím, že strašně moc párů to řeší taky, ale nikdo z nich to prostě nikdy nahlas neřekne. Takže já to říct chci! Chci, aby se o tom mluvilo. Chci, aby o tom mluvili ti, kterých se to týká, aby se jim ulevilo. My nejsme nemocný. Já nejsem nemocná, můj Martin není nemocnej. Ty jsi dělala pro Příběhy rozhovor s klukem, kterej měl tak silný bolesti, že se chtěl zabít. To je opravdickej problém. To je tragédie. To, že nemůžeme mít děti je nepříjemný, ale dá se s tím žít a dá se s tím srovnat. Dokonce jsem zvažovala, že bychom udělali nějakou přednášku, protože já o tom můžu mluvit kdykoliv.

“Pět měsíců po svatbě jsme začali řešit, že máme problém.”

S tvým mužem se znáte hodně dlouho, hodně let jste spolu jen kamarádili. Jak a kdy jste se dali dohromady?

My se známe asi 18 let. Od první chvíle, co jsme se viděli, to jiskřilo, ale Martin měl přítelkyni, kterou si pak vzal, a tak jsme spolu jenom kamarádili. On byl můj nejlepší přítel, všechno věděl, i o chlapech. Já měla svoje vztahy. Potom se rozvedl, měl další vztah, a pak mi najednou mi napsal ke třicetinám, jestli dáme drink. V té době jsem zase já řešila svůj rozchod, dělení majetku a tak, takže jsem mu odepsala asi až za měsíc na Facebook. Od té doby jsme spolu.

A on byl první, se kterým jsi chtěla založit rodinu? Nebo jsi tenhle plán měla v hlavě už s nějakým z předchozích partnerů?

Chm. V mý hlavě toho bylo.. Ale že bych zkoušela děti, to nikdy. Měla jsem tři dlouhodobý vztahy, ale nikdy jsem necejtila, že to je otec mých dětí.

Takže biologický hodiny ti netikaly?

Ne, netikaly. Nikdy. Já si myslela, že to přijde, až se objeví ten pravej princ. Když jeden odešel, tak jsem si řekla, že to nebyl ten pravej princ a že přijde jinej, lepší princ, a s tím se to roztiká. Dlouho jsem si říkala, že první dítě do 25, druhý do 30, klasika. Znáš to, ale prostě to nějak neklaplo.

Když jste se vzali s Martinem, tak se to roztikalo?

Částečně jo, ale hodně hrálo taky racio. Bylo mi třicet, on byl a je super. Tím, že se známe jako kamarádi, tak jsme spolu mluvili o všem. Hrozně rychle jsme tudíž začali řešit, že spolu chceme ten život strávit, protože na sebe čekáme deset let. Dali jsme se dokupy někdy v dubnu, v srpnu jsme se sestěhovali, a v lednu mě požádal o ruku. Další srpen jsme se brali. Oba jsme si řekli, že spolu bysme tu rodinu chtěli.   Martin má dva bratry, každej má tři děti, takže i Martin měl řeči typu: „To budeme mít napoprvé, maximálně napodruhý.“. Znáš ty chlapský průpovídky.

Samozřejmě. 😊

Pokoušet jsme se začali asi pět měsíců po svatbě, takže někdy v lednu. V dubnu jsme začali řešit, že asi máme problém. Šla jsem k doktorovi, ten byl teda hodně optimistickej a řekl mi: „Uděláme tohle tohle tohle a 18.června jste těhotná.“ Do mě se vlila neskutečná naděje a humor. On mi ale ještě řekl: „Prosím vás, jestli zjistím, že to je ve vaší hlavě, tak já s tím vůbec nic neudělám. To půjdete k jinýmu doktorovi s tou hlavou a vrátíte se, až budete v pořádku.“ Já si z toho vzala, že se z toho nemám zbláznit. Doma jsem řekla Martinovi, že musíme dodržovat dvě věci, že nechci, abychom se začali hádat a že nesmím začít hysterčit.

“Když jsme začínali s umělým oplodněním, pořádala jsem svatbu těhotné nevěstě.”

V té době už jsi měla slušně rozjeté podnikání jako svatební koordinátorka. Jak to na tebe působilo? Chodila jsi na umělé oplodnění a přitom jsi musela komunikovat s těhotnými nevěstami, případně vidět na obřadech i novomanžele s jejich dětmi. Byla jsi přítomná kupám koncentrovaného štěstí…  

Dokonce to tak i vyšlo, že když jsem šla na první ostrej pokus na oplodnění, tak jsem měla těhotnou nevěstu. Jí jsem to řekla. Řekla jsem jí, co řešíme za problém a že se může stát, že s ní třeba budu schopná komunikovat jen po mejlu a z nemocnice. Co mě ale bolelo, když těhotněli lidi kolem nás, kamarádi. Toho bylo najednou jak naschvál fakt dost. Tihle čekají prcka, támhlety taky, tihle to ani neplánovali a taky budou mít dítě. My pořád nic. Jedna moje kamarádka byla hrozně nervózní z toho, když mi to měla říct, protože věděla, co řeším a ona otěhotněla na první pokus. Samozřejmě, první vteřina jsou slzy v očích a ve druhý vteřině už říkáš: „Hele, buď ráda, že vám to jde.“ Já nikomu nepřeju, aby řešil to, co my.

Kdo z vás dvou to hůř nese?

Asi Martin. Já trpím míň. Trpím dost, ale on víc. První dva oplodňovací pokusy pro mě byly dobrý, ale třetí, to bylo strašný. Tam jsem měla krizi já. Přišlo mi to strašně líto.

Říkala sis, proč zrovna vy?

Na to se mě jednou Martin zeptal. Řekla jsem: „Protože jsme to právě my. Protože to uneseme!“

Martin je ze Slovenska. Říkala jsi, že jeho sourozenci mají hodně dětí, všichni jeho kamarádi na Slovensku mají hodně dětí, on musí být pod ohromným tlakem. Myslíš, že už se za to dostal?

Hele, myslím si, že ještě ne. To není jednoduchej proces. Já si na začátku myslela, že bych nikdy v životě neadoptovala dítě. A teď adopce není úplně mimo, ale řešíme, jestli jsme na to vhodný. Já nevím, jestli jsme workoholici, protože nemáme děti, nebo jsme workoholici, protože jsme workoholici?

“Píšeš si každej sex, v kolik hodin, jak dlouho, prostě začneš tabulkovat.”

Ty jsi jedináček, stejně jako já. Jak tví rodiče snáší, že nebudou mít vnoučata?

No, mojí mamku trochu znáš, moje geny jsou po ní. Mateřskej byl u nás vždycky spíš taťka, než mamka. Jak to ale opravdu vnímají, tak to vlastně ani nevím, protože mi to neřeknou, aby mi neublížili, což chápu. Tatínek má dva červený diplomy, já mu nedala ani jeden titul a teď mu nedám vnouče, no. Myslím, že se s tím smířil. Když chceš něco dokázat v práci, mákneš, výsledky přijdou. Když si chceš něco koupit, mákneš, vyděláš si peníze, a koupíš si třeba nový auto. Když chceš počít dítě, tak můžeš souložit od rána do večera a to dítě prostě třeba vůbec nepočneš. Takže našim nezbývá nic jinýho, než se s tím smířit.

Jak Martin snášel odběry spermatu?

Je to nepříjemný. Chlap prostě vejde do kabinky, za pět minut otevře dveře a odchází. Vím, že chlapi obecně s tím mají strašnej problém. Trefovat se v divným prostředí do nějakýho kelímku. Naštěstí ten můj je v tom asi výjimka, protože říkal, že tohle je to nejmenší, co pro nás může udělat. Sestra mu vždycky nabídla, že si s sebou může vzít manželku. Já se ptala: „Martine, mám jít s tebou?“ A on na to se smíchem: „Prosím tě, neotravuj mě při tom.“  Dneska už vím, že to, co při umělým oplodnění musí podstoupit chlap a co musí podstoupit baba, to je neskutečnej rozdíl. Jestli mi nějakej chlap bude tvrdit, že to je strašný, tak ať jde do hajzlu. Ženská si píchá hormony, lítá to s tebou nahoru dolů, nemůžeš vydržet sama se sebou.  No a když jsme s tím začali, tak jsme chodili na inseminace. A to je tak, že Martin přišel, dal vzorek, já přišla dvě hodiny potom, zavedli mi to dlouhou pipetou a pak jsem tam třeba hodinu byla a čekala na koze. To stojí tisíc korun. Jednou, podruhý, vždycky v cyklu. A od tý doby musíš mít cedulku na lednici a přesně psát kdy máš svoje dny, co kde jíš a kolik toho jíš. Píšeš si každej sex, v kolik hodin, jak dlouho, prostě začneš tabulkovat.

Takže jsi měla dvě inseminace a co se dělo dál?

Dál teprve to tabulkování začalo dostávat grády. Díky tomu vím, že můj cyklus je pravidelnej, má 24 dní a že menstruovat začnu ráno. Takže 10. až 11. den začínaj bejt moje plodný dny a ono to funguje tak, že v tu dobu začínáš chodit na kontroly. Skoro pořád. Desátej den si začínáš píchat. Což když mi řekli poprvé, tak já na to: „Jste se asi zbláznili, ne?“ Já, když jdu na odběr krve, tak prosím, jestli si u toho můžu jít lehnout. Pořád jsem opakovala, že v životě si nebudu píchat sama. Takže u těch inseminací mi pan doktor zařídil, že mi dali místo toho ampulky do zadku, a super. V té další fázi už to nešlo. Musíš si píchat každej den, pravidelně nějaký jednotky. Když jsem si tu porci ampulek vyzvedávala u doktora, stálo mě to 6.500,- a bylo to na nějakých pět, maximálně deset dní. A to bylo s částečnou úhradou pojišťovny! Nechci vědět, kolik by to stálo bez toho, ale nedokázala jsem překonat ten strach z jehly.

Ani nevíš, jak moc ti rozumím, měla jsem si píchat kvůli těhotenské cukrovce a překonat ten strach bylo neskutečně těžký. Nakonec jsem to dala a nebolelo to, ale vysvětlit to hlavě bylo náročný.

No vidíš a tohle je tomu inzulínovýmu peru hrozně podobný. Jsou to takový tenký jehličky. Nakonec jsem teda díky jedný sestřičce ten pocit strachu překonala. Střelila jsem a zjistila, že to fakt nebolí. Jenže i když to nebolelo, měla jsem problém s tím pocitem jehly v těle, takže jsem vždycky musela zůstat v sedě, sama, a pak jsem si lehla na gauč. Tahle fáze pro mě byla nejhorší, protože se mi absolutně splašily hormony. Si pamatuju situace, že Martin vařil a já mu říkám: „Hele Matýsku, já jdu vedle, pustím si telku, a pak se vrátím.“ A on: „Je to tady?“ A já: „Hele, já nemůžu vydržet sama se sebou.“

Počkej, to je dost racionální nevídanej přístup, to jsem si představovala, že mi teď řekneš, že jsi ho třeba za tu otázku sejmula židlí, nebo tak něco.

Ale vždyť on za to nemůže..

No to vím, ale hormony to nevědí. 😊

No. Já zase musím říct, že on mi ani jednou neřekl, že jsem protivná. Protože kdyby to řekl, tak ano, tak bych ho tou židlí sejmula. Chlap si prostě musí uvědomit, že ženská do sebe prostě něco láduje a že se prostě chová nestandartně. Takže já se nechtěla hádat, chtěla jsem hádkám předejít, není hlavně proč se hádat, takže jsem vždycky se někam zašila. A i když už jsem tenkrát měla na vedlejšák tu svatební agenturu, tak ale na fulltime jsem dělala obchoďáka a neumíš si představit, jak mi po těch hormonech lidi lezli na nervy, byla jsem protivná jako svině. To dítě někde kolem mě lítalo a já ho nemohla chytit!! Takže si tyhle věci pícháš do těla, doktor tě pozoruje, pozoruje počet vajíček a když se mu to líbí, řekne: „Tak a zítra jdete.“

Na odběr.

Na odběr. To se dělá všechno pod narkózou, odebrali mi vajíčka, pak přišel Martin, dal vzorek, já mezitím spala, a oni pak vezmou jeho vzorek, můj vzorek a už to tam dohromady míchaj 😊 Na první odběr jsem měla deset vajíček, pět bylo v pohodě, jedno embryo mi zavedli, ostatní umřely a to je ta fáze, kdy jsi na neschopence.

Jak moc to bolí?

Hele. Já fakt nejsem z cukru. Ale nepříjemný je to strašně. Tak moc, že si tři dny ani nesedneš. Prostě víš, že někdo v tobě byl a něco tam dělal. Pálí to, řeže to. Nevím, jak to dělaj, ale je to děs. No a když mi teda vzali vajíčka, tak se ukázalo, že většinou nikdy nepřežila víc, jak dva dny. Prostě za tři dny umíraly. Embryo jsme si nechali do dělohy zavést jen jednou na začátku. A nechytilo se. Na poslední pokus dokonce jsme si připlatili kameru, která to embryo celou dobu snímá.

Nechala sis zavést jen jedno vajíčko?

Jo, protože jsem původně chtěla dvě, ale jsou nový legislativní pravidla, takže se to po dvou spíš nevkládá. A stejně i doktor říkal, že by mi to nedoporučil, protože jsem byla dost hubená a u dvojčat hrozí víc deformací a předčasné porody a tak. A pak je tady věc druhá a to peníze. Dřív to bylo tak, že ti pojišťovna hradila čtyři pokusy a je jedno, kolik vajíček ti tam dali. A dneska se hradí čtyři embrya. To znamená, že kdyby je dal po dvou, tak jsem od pojišťovny vypotřebovala ten limit jen na dva pokusy. Což taky začneš kalkulovat, takže jsem souhlasila s tím, že zavedeme jedno. A v té době jsem poctivě čtrnáct dní ležela a je pravda, že v životě jsem si tolik neodpočinula, jako během toho prvního zavedení vajíčka. Dokonce jsem si s každou injekcí povídala, respektive s tím miminkem. Po nějaké době od zavedení jsem ale začala krvácet, takže jsem tušila, že to neklapne. Pak jsem šla na odběr krve, ale stejně tam máš malou naději, že to třeba bude dobrý. A za pár dní jsem si volala na výsledky, jestli se teda udrželo, nebo ne. To si pamatuju naprosto přesně, to byl pátek a já jsem v sobotu dělala svatbu té těhotné nevěsty. A tehdy jsem ten verdikt fakt obrečela i Martin to hodně prožíval a já dost trpím, když se trápí on.

Jak jsi snášela tu svatbu? A byla už nevěsta v pokročilém stádiu těhotenství?

Jo, měla už velký břicho. Já se den po tomhle verdiktu koukala na šťastnou, těhotnou, vdávající se. Ale prostě byla jsem v práci, snažila jsem se bejt profík, zorganizovat jí to na place tip ťop, A přesně v tuhle sobotu jsem se rozhodla, že si pořídíme psa. Takže ještě ten den jsem si ho vybrala, nechtěla jsem nic velkýho a v neděli jsme ho měli. A musím říct, že jestli jsem byla v náběhu na nějakou životní paniku a byla nějaká část mých biologických hodin začala tikat, tak ten náš Kulíšek, ten pejsek, to zachránil. Poňuňáš se, my ho máme jako dítě a táta mu říká „ty náš adoptivní vnoučku.“  Zajímavý bylo, že táta, kterej vždy byl ten kdo se se mnou mazlil, když jsem byla dítě, ho nejdřív ani nepohladil, ten ho přijímal těžce. Takže tak. Dnes je táta nej „děda“.

“Kamarádi se chovali, jako když Ti někdo umře. Stáhli se.”

Takže verdikt zní, že zádrhel s plodností je na tvé straně?

Ne tak docela. Já jsem v jednom předchozím vztahu měla dva roky nechráněné styky a neotěhotněla jsem, takže jsem si nejdřív myslela, že je logicky chyba ve mně. Ale teď s Martinem to bylo tak, že on si po prvním inseminačním pokusu nechal vyšetřit spermie, dal vzorek a vyšla mu asi 45% procent lámavost spermií. Já teda nevím, jestli to říkám přesně, protože na ty jejich termíny jsem opravdu diletant. Takže nastala dieta, Martin kouří, občas pil alkohol – Slovák, no. S pitím přestal okamžitě, kouření hodně omezil , jen si dal elektronickou cigaretu, aby měl alespoň nějaké šidítko. A on chtěl i zhubnout, takže začal dodržovat životosprávu, za to před ním smekám, protože snídal celozrnný pečivo, místo másla jedl Lučinu a super. Jenže to bohužel nestačilo, my chodili na další a další vyšetření, dokonce jsme se naučili používat to strašný slovo DÁRCE a doktoři se přiklonili k názoru, že chyba je spíš na straně dárce, tedy Martina. Ale jak se vždycky snažím na všechno v hlavně připravit, tak jsem se připravovala i na poslední pokus a řekla jsem si, že jestli to bude vajíčkama, tak to je můj problém, že já rozhodnu, jestli využijeme dárkyni a pokud to bude z Martinovy strany, tak ať on rozhodne, jestli půjdeme do dárce. Protože dáváš svoje JÁ. A já byla rozhodnutá jít do dárkyně, protože by to bylo Martinovo sperma, jen v jiném vajíčku, ale v mém těle a já bych to odnosila. Takže kdybychom to nikomu neřekli, nikdo by to ani nemusel vědět.  Jenže, s variantou dárce jsme nesouhlasili ani jeden od začátku, nechceme dítě po cizím chlapovi, já bych chtěla dítě po Martinovi. Ale tím, že jeho sperma by nefungovalo, tak to prostě musíme přijmout tak, jak to je. Prostě nejsme kompatibilní mít spolu děti. Vina je na obou stranách.

Když jsi o tom mezi kamarády začala mluvit, jak se chovali?

Je to jako, když Ti někdo umře. Najednou kolem Tebe není nikdo, všichni se stáhnou, protože Ti nechtějí ublížit, nikdo o tom s Tebou moc nechce mluvit, protože se bojí, aby Tě neranil. Jenže já o tom potřebovala mluvit! Vlastně jsem měla jenom jednu jedinou kamarádku, která se mnou dokázala mluvit pořád normálně. Nejhorší bylo, když si někde někdo začal šuškat, takže já o tom začala mluvit proto, abych o tom naučila mluvit okolí. Abych klidně šla s kámoškou na oběd a ona aby řekla: „Jak Ti je?“ a já jí mohla odpovědět: „Dneska to stojí za starou belu, dala jsem si 12 jednotek.“ Jak jinak naučíš okolí, aby se k tobě chovalo normálně? Nenaučíš.

Kolik vás to celkem stálo?

On si každej myslí, že je to placený komplet pojišťovnou, ale ono to není placený komplet. Pojišťovna jen přispívá. A nás to vyšlo určitě přes sto, asi 150 tisíc. Ale já do toho počítám i to, že jsme si pořídili psa a ten je za pět :D  Umělé oplodnění začal být hrozný byznys, ale já chci věřit a budu tomu věřit, že se o nás starali s tou motivací, abychom měli děti a ne, aby z nás vytáhli peníze.

Jak bys tenhle svůj úděl chtěla využít?

Nějak určitě. Nechci být ještě úplně konkrétní, ale chtěla bych se nějak aktivně angažovat v pěstounské péči. Protože já mám kontakty, mám jich hodně, umím sehnat peníze a proč teda nějak nepomoct tam, kde je to potřeba. Přes můj vlastní osobní příběh.

Když se obecně říká, že děti jsou smysl života, co je tedy tvůj smysl života?

No. Jednak myslím, že naplněnej život se dá žít i bez dětí. A můj smysl života je asi jídlo. Já nevím. Jo, jídlo. Baví mě dělat svatby, dělám, co mě baví, někdy mě to štve strašně moc, ale mě můj život baví, baví mě, že mám manžela, kterýho miluju. Miluju propojování lidí a někdy se někdo potká díky mě a naváže spolu spolupráci. Tohle mě naplňuje. Miluju každou neděli v sezoně. Vyložíme po svatbě věci, a v neděli jdeme na zahradu a jen grilujeme a povídáme.  To mám úplně nejradši, ale musí u toho být jídlo. A dopředu neplánuju, pracovala jsem v korporátu, takže mě irituje si stanovit, kde budu za deset let. Nevím. Ale vím, že moje věci a  moje svatby budou všechny dotažený. Prostě to místo, co bylo pro dítě, zaplním jinýma radostma a budu si žít.