"Inspiraci si nemůžu dovolit. Já musím makat."

Jiří Brázda /66/ je výtvarník a akademický malíř. Žije v Poděbradech, vystudoval grafickou tvorbu na uměleckoprůmyslové škole v Praze, je vynikajícím kreslířem, rád vytváří ex-libris a v drtivé většině jeho děl je hlavním motivem žena. Mezi umělci je jako zjevení, považuje se za pedanta a chodí přesně, i když má schůzku na druhé straně republiky. Pod jeho rukama vše vzniká s maximální zodpovědností za každé vytvořené dílo. Štvou ho předražené patlanice a říká o sobě, že je jeden z posledních, kdo se u nás zabývá poctivou ruční grafikou. Jiří Brázda má za sebou desítky tematických expozic po celém světě a za svou tvorbu byl oceněn např. v Dánsku, Polsku, Německu, Turecku, Kanadě, nebo Belgii. Je výjimečný v tom, že nesnáší výstavy a má rád Čínu. Své dovednosti jezdí v posledních letech předávat právě tam. Na rozdíl od mnoha jiných umělců tuhle zemi nezatracuje. Baví ho, že tamní lidé jsou učenliví a myslí si, že je v Číně slavnější, než u nás. Jiří patří k lidem, ke kterým automaticky a přirozeně pocítíte náklonnost už při prvním setkání..

Proč JIŘÍ? Rozhovor s Jiřím vznikl na přání našeho fotografa Marka. Ten při jednom ze svých výletů zamířil s přáteli do Poděbrad a těsně u kolonády ho okouzlila jedna z tamních vil. Možná ji znáte. Je kamenná, má věžičky a je obrostlá břečťanem. Je prostě celá naprosto úchvatná. Jiří byl zrovna v tu chvíli na zahradě. A i když je Marek jinak plachý člověk, dali se s Jiřím do řeči a po pár minutách už byl na prohlídce oné nádherné tajemné stavby, která v sobě ukrývala umělcův ateliér. Je to vlastně malý zázrak, protože Marek i Jiří o sobě říkají, že jsou velmi nekomunikativní. Navzdory tomu působilo jejich setkání zcela přirozeně. O pár dní později už jsem jela do nádherné vily i já. Ovšem náš rozhovor vznikl za minutu dvanáct, majitel se totiž rozhodl budovu využívat jinak a Jiří Brázda ji musel s těžkým srdcem opustit.

“Bohém je ten, kdo dává najevo, že je větší umělec, než skutečně je.”

Nevím, jestli vám vůbec něco řeknu. Já jak jsem tady zavřenej, tak nemluvím. Když se s někým potkám, třeba jdeme do hospody, tak mi trvá tak hodinu, než se mi ta pusa rozhejbe a než se rozpovídám. Takže já vlastně nikdy moc nemluvím.

Jste rád sám? Nebo naopak společnost vyhledáváte, abyste z té samoty utekl?

Jsem rád sám. Spousta mých známých to nechápe, ale já to mám rád. Na práci potřebuju klid, tak to prostě je. Naopak když mám dovolenou, tak organizuju dovolený pro 10 – 15 lidí, a moje žena je z toho nešťastná, protože by chtěla bejt jenom se mnou. Jenže já na dovolený potřebuju mít kolem sebe skupinu lidí, to se mi líbí, to je fajn. Tam si to kompenzuju.

Kdo je podle vás umělec?

To je taková těžká otázka. Prostě žijete a každý ráno jdete do práce tak, že si doma sednete za stůl a makáte. Tak to mám aspoň já, ale umělci jsou různí a někdo žije víc tím bohémským životem. Mělo by to být spíš o tý práci, u mě to prostě tak je.

Takže jste vlastně dělník umění 😊?

/směje se…/ No, vlastně jo. I když nevím, jestli dělník, toho se docela bojím, ale vlastně proč ne. Jsem sice v důchodu a už bych mohl někde okopávat kytičky, jak to spousta umělců v důchodu dělá, ale to já nechápu. Přece když to v sobě máte, tak toho tvoření nemůžete nechat jen proto, že někdo určil, že od teď už je důchod. Já mám potřebu to dělat až do padnutí.

Když se řekne umělec, spoustě lidí naskočí, že umělec rovná se bohém, i vy jste ten termín vlastně před chvílí použil. Co vlastně je bohém? Co je ten bohémský život?

To, že ten dotyčný dává najevo, že je větší umělec, než skutečně je. Tam je míň práce a víc předvádění. Nemusí to tak být ze sta procent, ale většinou ano. Já jsem si vždycky považoval lidí, co něco uměj, makaj a třeba i ten život obětujou práci. Nemám rád pozlátko.

Jak vypadá váš běžný den?

Ráno v osm vstanu a jdu zkouknout, co jsem udělal den předtím. Dám si snídani, a pak se vrátím do práce. Nabíhá to pomaličku, ale nabíhá. Dělám do oběda, pak si dám oběd, dělám do večeře, dám si večeři a pak ještě někdy dělám. Někdy ale čumím na televizi, protože u toho relaxuju a oddychuju. Jen přijímám a nemusím na nic myslet, soustředit se, nic řešit. Já se u televize zastavím, protože když dělám hodně dlouho, tak mi hlava pořád jede a pak se mi špatně usíná. Nutně potřebuju naspat tak osm hodin, abych mohl fungovat.

Často slýcháme z uměleckého světa věty o múzách, o inspiraci. Pracujete od rána do večera, kde ji hledáte vy?

Já inspiraci zas tak nikde nehledám. Já si to totiž nemůžu dovolit, já musím makat. Spousta lidí má představu, že být umělec je krásnej život, že si sedíte a čekáte na inspiraci a pak to za pět minut načmáráte. S tím se setkávám dost často. Já už to ani nevysvětluju, to nemá cenu, je to ztráta času, tím spíš v dnešní době.

“Lidi, co kupují umění, už smlouvají jak na trhu. Je to jako když supermarket tlačí dolů ceny potravin.”

Myslíte to tak, že v dnešní době to mají umělci těžší, než dřív? Dá se uměním vůbec uživit?

Mají to rozhodně těžší. V dnešní době je velmi těžký začít. Na ty mladý umělce je neskutečnej tlak, protože kupec se naučil smlouvat. Lidi, co kupují umění, už smlouvají jak na trhu. Je to jako když supermarket tlačí dolů ceny potravin, stejný princip. A ti mladí radši prodají, aby měli aspoň nějakou korunu, protože žijí z ruky do pusy a často jsou rádi, že vůbec zaplatí nájem.  Mě třeba vždycky štvalo, že se umění stalo předmětem spekulací a že jsou tady lidi, kteří berou umění jako investici. Kupují ho a vůbec mu nerozumí. Obrazy přece nejsou byty. Těm lidem někdo musí poradit, co koupit. Oni sami nevědí, za co dávají peníze. Já osobně radši prodávám sběratelům, co k tomu mají nějaký vztah a jsou to osvícený lidi, ale to je bohužel ta těžší cesta. Vždycky je lepší, když lidi kupují žijící umělce a ne ty, co už tady nejsou. To je jako s vínem. Lidi kupují a spekulují se starým vínem, co už nikdy nikdo nebude pít a dávají za to neskutečný prachy. To mi připadá zcestný. Mně je naštěstí tolik, kolik mi je, takže já už mám kontakty přímo na sběratele. Průběžně jim volám, co mám nového a oni buď mají zájem, nebo ne.

Abyste se uživil, musíte tvořit, i když někdy nemáte chuť?

Jo, to občas tak je. Občas bych si rád odpočinul a vyjel si třeba na kole, ale nemůžu a musím pracovat. Ale naštěstí tu práci mám vážně hodně rád. Vnoříte se do ní, a zapomenete na všechno. Když už ale jdu třeba do přírody, tak si užívám každou minutu. Třeba jen půlhodiny koukám na ptáčky.

Dominantní ve vaší tvorbě je žena a její křivky. Čím to je, že se v dílech umělců objevuje tenhle motiv tak často?

Já to mám od útlého mládí. Už na střední škole se mi do kreseb dostávaly ženské figury. Když jsem dělal diplomku, tak tam zas ty baby byly. Já jsem tak nějak cítil, že tam jsem se chytil a už jsem se toho nezbavil. A jak jsem mluvil o tom, že rád utíkám do přírody a pozoruju ptáčky, tak když jsme se sem nastěhovali, tak ač jsem nikdy nemaloval přírodu, tak jsem poprvé namaloval sýkorky. Teda ženský tam byly taky, ty ptáčky krmily, aby se neřeklo 😊.

Byl jste někdy zaměstnanej?

Byl. Byl, ale bylo to se mnou náročný. Dneska si to vůbec nedovedu představit. Po střední jsem s kamarádem hledal práci a on přišel s tím, že v Opočně na zámku hledají kastelána. Samozřejmě jsme si mysleli, že jsme pro to ti praví a nejlepší. Takže jsme tam vyrazili, kufry sbalený od maminek, přišli jsme tam, vzali nás na národní výbor, a dostali jsme práci pomocného dělníka. Dali nám k tomu i ubytování a super bylo, že jsme se naučili úplně všechno. Zedničit, dělat elektriku, stavět lešení, oni nás zaučili do všeho. Mě to tam ale přestalo bavit, protože přišla zima a bylo to depresivní, takže jsem odjel do jednoho divadla malovat kulisy. Já ale nedodržoval pravidla. Když jsem chtěl odejít, tak jsem odešel. Když jsem nechtěl jít do práce, tak jsem nešel. Jednou jsem byl v Praze tři dny, protože jsem odjel za svou budoucí ženou a měl jsem takovou kliku, že mi všechno odpustili. Byl jsem snílek, naiva, věřím v dobro v lidech, a ono se to asi nějak odrazilo.

Není vám líto lidí, kteří musí denně třeba v šest vstávat do práce?

Líto, líto… Není mi jich líto. Každý má volbu a já si vybral tohle. Možná to zní vznešeně, jak o tom mluvím, ale je to opravdu řehole.  Když jste na volný noze, tak si musíte sám nastavit režim. To vyžaduje dost sebekázně. Každej to nedokáže, takže prostě musí do práce. Není mi jich líto. Pamatuju si ale kdysi, leželi jsme jednou zamlada s kamarádem hodně opilí v Praze na Rígráku, bylo už pět ráno a kolem chodili lidi s bandaskama do práce. My se jim smáli. To bych už dneska samozřejmě neudělal. To jsem byl prostě ještě hodně blbej.

Před chvílí jste zmínil, že kupci se naučili smlouvat. Myslíte, že to je česká specialita, nebo že je to běžné i jinde?

Dám příklad. Byl jsem na sympoziu ve Francii a vystavil jsem tam svoje grafiky. Svý díla tam vystavil i Japonec a Francouz. Všichni tři jsme měli grafiky stejných velikostí, ale oni to prodávali za desetinásobek ceny, než já. Přišli za mnou a divili se, proč to prodávám tak lacino. Koukali na mě jak na blbce, že se podbízím, že chci prodat za každou cenu. Já ale prostě jen zachoval ceny, ke kterým mě dotlačil českej trh. Lidi tady smlouvají i u nákupu grafik, který prodávám třeba za patnáct set, dva tisíce.

Prodáváte všechno, co vytvoříte, nebo si něco necháváte, protože si k dílu během tvorby vytvoříte silnou vazbu?

Většinou prodávám. Grafiku sběratelům, nebo dělám přímo věci na zakázku. Jednou jsem měl velkou výstavu na Slovensku, kde visel i jeden můj obraz, co jsem měl doma dlouho a nechtěl jsem ho dát. Navíc to nebyla prodejní výstava. I přesto tam přišel jeden takovej, od pohledu ve vatě, kterej mi řek: „Tenhle obraz chci, za kolik?“. Já na to: „Ten není na prodej!“. A on: „Všechno je na prodej. Kolik?“ Opakoval jsem, že není na prodej a on pořád trval na tom, že kdyby byl, tak kolik by stál. Řekl jsem mu 270 tisíc a on na to jen: „O.k., koupím.“. Trval jsem na tom, že prostě neprodám. Kdybych třeba vypálil částku 350 tisíc, tak si ho taky bude chtít koupit. Nevěděl, co s prachama. Rozloučili jsme se tím, že mi říká: „Tak hele, až ho někdy budeš chtít prodat, tak mi zavolej.“ A za nějakých 10 – 12 let jsme byli v situaci, že jsem prachy potřeboval jako sůl, tak jsem mu zavolal. On druhej den přijel se svejma bodyguardama, naložili obraz, dali mi prachy a jeli. Takhle se to někdy stane. To byla scéna jak z těch divnejch filmů.

“Měl jsem pocit, že v Číně jsem známější, než u nás.”

Jak se trh s uměním změnil od dob vašich začátků?

Neskutečně. To se ani nedá srovnat. Je obrovskej pokles zájmu. Grafika se v galeriích skoro vůbec neprodává. Obrazy ano, grafika ne. Ještě v roce 1995, když jsem udělal výstavu, byla během jednoho dne prodaná. Jenom jsem doplňoval zásoby a strašně si to užíval. Zastavilo se to někdy kolem roku 2012 a pak to šlo strašně dolů. Dočetl jsem se, že to je celosvětová záležitost. Trh s uměním byl prý historicky nejslabší předloni. Svádí se to na krizi, ale ta už přece dávno pominula a lidi se tak špatně nemají. Co mě trápí je, že grafika spěje k zániku.

Čím to je?

Je to ruční práce a trvá to dlouho. Udělat grafiku v počítači jde rychle a jde to hned vytisknout. Neumažete se, neunavíte se. Kdežto já musím kreslit, udělat formu, a z ní tisknout. Už nás v Čechách moc není. Znám už kromě sebe a několika mých vrstevníků, většinou tedy trochu starších kolegů, jen dva tři lidi, co se tímhle zabývají. UMPRUM už grafický dílny zrušil, tyhle klasický techniky se už nevyučujou. Pořád doufám, že se to zachrání, že lidi objeví tu řemeslnou práci a budou si ji vážit. V Turecku už ruční grafika úplně vymizela, dělá se jen počítačová. Kde se to pořád ctí, je Japonsko, Rusko a Čína. Do Číny mě zvou na workshopy. Tam je strašně moc lidí, co to dělaj a nás, co to umíme, si tam zvou, aby se učili. Učí se neskutečně rychle.

Jezdíte tam tedy?

Ano, už jsem tam byl několikrát. Sice jsem si nejdřív říkal, co já budu dělat v Číně, ale nakonec jsem jel. Poprvé to bylo asi před deseti lety. Ty workshopy propojují umělce a sběratele. Oni vám zaplatí na dva týdny pobyt, abyste se seznámil s jejich podmínkami a kulturou. Na základě toho pak vytváříte práce. Na oplátku jim tam některé zadarmo necháte.  Je tam vždycky tak pět šest autorů z různých zemí. Číňani mají o umění strašnej zájem, ale strašnej. Už jsem tam několikrát přednášel, oni hltají každý slovo. Vždycky se tam objeví hrozně moc kupců.  Takhle to dřív fungovalo i v západní Evropě, ale dnes už to vymizelo, už je tenhle princip jen v Číně.

Dá se říct, že jste se tam proslavil?

Mezi tamními sběrateli ano. Dávají mě do katalogů. V Šanghaji mi vydali knihu. Jednu dobu jsem měl i pocit, že jsem tam známější, než tady. Když jsme tam začali jako výtvarníci jezdit, to jsme byli bozi. To s náma jezdila policejní auta s houkačkama a doprovázeli nás, to bylo velkolepý.  Když jsme rozhodli, že se někam chceme podívat, vzali nás tam a nic nebyl problém. Jednou jsem zmínil, že chci vidět tradiční rybářské vesničky, tak ti organizátoři workshopu hned vypravili autobus, a vzali nás tam. Nosili nás na rukou a my jsme si kladli podmínky. Jenže teď už Číňani přitvrzujou. Umělci jsou dneska rádi, když se na ten workshop dostanou, protože Čína je velkej trh a dají se tam vydělat super peníze.

Proč se tedy neživíte jen čínským odbytem?

Já jsem to nikdy ani nezkoušel, že bych se orientoval jen na ně, takže nevím, jak by to fungovalo. Pro mě to je zpestření. Teď mě oslovili, abych tam udělal výstavu, tak uvidíme.

Je to hodně zvláštní slyšet od výtvarníka, od umělce, jak vychvaluje Čínu. Je dnes přece trendy na ni nadávat.

Já teda ve svým blízkým okolí nemám nikoho, kdo by na ni nadával a výtvarníci, které znám, tam jezdí prodávat taky.  Řeším jenom umění a mluvím jenom o umění. Věci, jako třeba lidská práva, to neřeším a řešit nechci.

“Nechci zůstat úplně mimo, nechci se zavřít do umělecký bubliny a žít odtrženě od reality..”

Chodíte na výstavy?

Nesnáším je. Žena mi vždycky nadává, pojď na výstavu, pojedeme do Prahy, ale já prostě nejdu. Zaprvé to dělám a ještě chodit na výstavy, to ne. Když už jednou výjimečně jdu, tak jen pokud toho autora mám moc rád, nebo mě to mimořádně osloví a jsou to věci, co už nikde neuvidím. V takovém případě pak jedu kamkoli. Teď zrovna se chystám na výstavu do Říma, ale to se stává málo. A víte, co mě ještě nebaví? Vernisáže. Je tam vždycky strašně nabito, je tam hromada lidí, s nikým si nepokecáte, prostě to nemám rád.

Je těžké určit, co je a není umění. Vy strašně moc času věnujete kresbě, poctivému řemeslu a prodáváte díla za pár tisíc. Jsou ale třeba případy, kdy někdo udělá na bílé plátno dvě čáry a takový obraz se prodává za statisíce. Neštve vás to, že velké částky se dávají i za nekvalitně provedené patlanice?

Jo, tak to mě štve hodně. Takovýhle věci se často prodávají za obrovský peníze. Kdybych to dělal, jsem dávno za vodou, ale já to prostě v sobě nemám, já mám rád tu poctivou malířskou práci.

Jste praktický typ?

Jak se to vezme. Nejsem nepraktickej, to asi ne. Třeba nákupy dělám já, protože žena je sedm let po operaci kolene, která se moc nepovedla. Dřív to dělala všechno ona a já jsem žil spíš tak, jak teď nemám rád, nezodpovědně, až bohémsky. Jezdil jsem do ateliéru a když jsem se vrátil domů, tak tam bylo všechno připravený. Já na to neměl čas a na nákupy jsem defacto nechodil. Teď je to na mě.

Není to pro vás utrpení?

Je. Proto radši jdu sám. Když jedeme oba, trvá to tři hodiny. Když jdu sám, mám za půlhodiny nakoupeno a můžu jet pryč.

Teď jste na prahu stěhování. Jste tady v pronájmu a zase jdete do pronájmu. Nechtěl jste někdy mít něco, co by vám patřilo? I za cenu hypotéky?

Já jsem na nějakej úvodní vklad vlastně nikdy neměl. Ani finančně, ani co se týče sil na zařizování. Mě tohle prostě dost minulo. Nechávám to plynout, ono nějak bude. Jsem takovej člověk, co si na nic nestěžuje, takže mně vždycky bylo dobře. I když třeba někdy nejsou peníze, já si to všechno užívám. I problémy a starosti, i radosti. Mně v životě není špatně. Ano, tady mě to stojí strašný prachy ten pronájem, takže ty prachy bych klidně mohl dávat do hypotéky, ale teď už mi je tolik, že by mi ji stejně nikdo nedal, takže uvidíme.

Sledujete zprávy?

Jo, dívám se, ale nerad. Je tam hromada negací. Jen chci vědět, co se děje. Nechci zůstat úplně mimo, zavřít se do umělecký bubliny, a žít odtrženě od reality. To je fajn třeba na dva týdny na vyčištění hlavy, ale jinak ne.

Co vás třeba nejvíc pohoršuje a trápí, když sledujete aktuální dění?

Odmítám zprávy Novy a Primy. Nezajímá mě, kdo koho zavraždil a kde byla bouračka. Sere mě, že ten svět je takovej jakej je, protože svět se za posledních pár let hrozně změnil. Mladý lidi kolem pětatřicítky jsou dneska unavený, vyhořelý, vyšťavený. To já jsem neměl ani v padesáti. Oni si připadají starý už v tak nízkým věku. Slyšel jsem to od hodně lidí.

Co přesně vás tedy štve?

Že lidi odhazujou odpadky, že je odhazujou ve velkým, že se znečišťují moře. Mně už se ani nechce cestovat, protože když je někde krásný místo na světě, tak je jen otázka času, kdy se tam objeví ty řady lehátek a z toho mám strašnou depku. Stárnu a uvědomuju si hodnotu života. Lidi se chovají neohleduplně. Buď můžete dělat, že ty problémy nevidíte, nebo se na tom aspoň trošku začnete podílet, aby člověk nedělal tolik bordel a neznečišťoval zem. Dokonce mám teď tendence se tady v Poděbradech pustit do komunální politiky a na něčem se podílet.

Nemyslíte si, že ta frustrace mladých lidí je způsobena i tím, že máme takovou hojnost?

No to určitě. Dítě musí mít mantinely, musí se vychovávat, musí poznat co to je si něco odepřít, protože jinak z něj vyroste strašnej parchant. Baví mě ta psycholožka žijící v Německu, jak se jmenuje, Prokopová?

Prekopová. Její názory znám a se spoustou z nich se musím ztotožnit. Hodně mě baví třeba to, že v rodině má u společného oběda dostat jídlo jako první vždy otec, a ne děti. Otec je hlava rodiny a jako živitel má přednost i s jídlem.

Tak je v tom nějakej řád, logiku to dává a něco do sebe to má. Víte, co mě ještě zaujalo na dnešní době? Že je najednou hrozně moc gayů. Nic proti nim, mám mezi nimi pár kamarádů. Pořád se řeší adopce neadopce. Já vím, že je to asi lepší, než aby ty děti byly v dětských domovech, ale mně těch dětí je prostě líto. Ty děti potřebujou lásku, potřebujou mít pocit jistoty a potřebujou mít mámu a tátu. Já to vidím na svojí vnučce, když jsme na procházce a ona se drží s rodiči za ruce. To vždycky podotkne: „Jdeme všichni!“

Nemáte pocit, že jste se svými názory v uměleckých kruzích výjimka?

Jo, mám. To vím. Mám rád tradiční modely, tradiční způsoby, ctím rodinu v modelu muž žena, jsem akurátní, jsem pedant a chodím přesně. Dokonce i když někam jedu přes celou republiku, tak přijdu na minutu přesně. A pak všude slyším: „Ty nejseš žádnej umělec…“.  Já vlastně nemám rád svět umění. Nemám rád to divný pozlátko. Nemám rád, jak se umělci předvádějí, ve stylu „já jsem ten umělec a jsem něco víc.“ Nejsme něco víc, jsme lidi jako každý druhý, akorát jsme možná obdaření tím, že něco vidíme jinak a víc pozorujeme. Já se dokonce považuju za pozorovatele, a když třeba vidím krásnou ženskou, tak si ji už v duchu kreslím. Vidím, jak nakreslím oko, nos, a tak. Mám nádherný povolání a budu ho dělat až do smrti.