"Slyšela jsem o sobě, že jsem ta kráva, která se nedá uplatit."

JUDr. Petra Hušková /52/ je bývalou konkurzní soudkyní královéhradeckého Krajského soudu. Je svobodná, bezdětná. Je nevyléčitelně nemocná (diagnózu nechce veřejně sdělovat), navíc prodělala lymskou boreliózu, kvůli které má zdravotní potíže dodnes. V roce 1998 jí na roztroušenou sklerózu zemřel bratr, jen o pár let později přišla i o oba rodiče. Oba odešli ze světa shodou okolností v době, kdy prý Petra čelila ve své funkci tlakům od svých nadřízených. A to především ve věci uvalení konkurzu na textilní společnost TIBA. V roce 2005 přišla o talár, oficiálně kvůli tomu, že se v kauzách, které řešila, dopouštěla průtahů. Ona je však přesvědčená o tom, že jde o důsledek její potřeby rozhodovat spravedlivě a nezávisle. Ze soudkyně se stala osoba, která byla souzena. Miluje víno, hrála závodně volejbal, sbírá kuchařky a tvrdí o sobě, že má neskutečně silný smysl pro spravedlnost. Dnes provozuje vlastní advokátní kancelář.

Proč PETRA? Protože mě s ní seznámil náš společný známý, na její přání. Chtěla mi sdělit nepravosti, na které při své práci advokátky naráží v oblasti ochrany spotřebitele. Petra Hušková je mimořádně výřečný člověk, naše první schůzka trvala šest hodin a během této doby mi poodkryla i svůj osobní příběh a okolnosti, o kterých veřejně ještě nikdy nemluvila. Při další schůzce jsem se rozhodla její vyprávění zaznamenat. Souhlasila, ale měla jediné přání. Nezveřejňovat jména osob, o kterých hovoří.

“Psali jsme i 150 rozsudků měsíčně.”

Bojí se Vás muži?

Spíš jsem cítila z jejich strany ostych. Navíc já jsem byla odmala vychovaná tak, že mám dost vysoké sebevědomí. Byla jsem vedená k samostatnosti. A když je někdo samostatnej, tak proti těm, kdo samostatní nejsou, působí sebevědomě. Spoustu věcí umí lépe vyřešit.

Petra Hušková mě jednu sobotu pozvala naprosto neplánovaně na návštěvu své chalupy. Místo, kde se stavení nachází, není podstatné. Povídat si o jejím životě začínáme už v autě.

Proč jako brzdí do toho kopce? To je ženská, nebo co to je?

Nadáváte jim hodně?

Komu?

Řidičům, kteří jezdí jinak, než si představujete.

Ne, nadávám těm, kteří nejezdí rozumně. Těm, co nedodržujou předpisy, tak to mi vadí a těm, u kterých je vidět, že vůbec nepřemýšlí za volantem.

Nikdy jste nebyla vdaná. Myslíte, že na to mělo vliv Vaše povolání?

Vliv to určitě mělo, i když ne ten zásadní. Já jsem navíc vždycky vypadala mladší, než jsem, takže se kolem mě motali mladší kluci a ti pak měli nakonec potíž s tím, že jsem právnička. Hodně chlapů si myslelo už tak nějak automaticky, že budu mít vysoké nároky. Já jsem vždycky chtěla muže se smyslem pro humor a věděla jsem, že nemůžu mít bačkoru, že nemůžu mít někoho, kdo.. /přemýšlí/.

.. kdo Vám nebude oporou a bude srab?

Přesně. Přesně. Kdo bude srab a nebude mít u mě přirozenou autoritu. A nemusel mít nutně vysokou školu. Jenže já řešila jiné věci, umíral mi bráška, musel být s našima, oni se o něj starali, já jsem jim dost pomáhala. I to do určité míry mělo vliv na to, že jsem zůstala sama. Když zemřel a já jsem se s tím jakž takž vyrovnala, přišly ty věci, co se kolem mě děly na soudě a to na uspořádání mého osobního života mělo další vliv. To mi bylo zhruba 39 a já jsem koketovala s tím, že bych mohla mít dítě. A najednou se tohle všechno začalo dít v práci a do toho tatínek umíral na rakovinu. Aby toho nebylo málo, důsledkem toho stresu jsem onemocněla i já. “Co na mě troubíš? Proč mě nepředjede? No jo, mladej, blbej. Hlavně, že má Jaguára.”

V jakém roce jste nastoupila na Krajský soud v Hradci Králové?

V roce 1992, 2. ledna.

Jaké byly začátky?

To bylo skvělý! Od 1. 1. 1992 začal platit Obchodní zákoník, přestal platit ten Hospodářský socialistický po sovětském vzoru, zanikla arbitráž, takže najednou novum. Ti, kdo tam byli, se na nás dívali jak na vetřelce, skrz prsty, ale takhle to bylo po celé republice. Ale nedalo se to zvládat. My jsme měli nápad na obchodním oddělení 300 žalob denně!!! /pozn.: nápad = počet zaznamenaných a přijatých případů/

Kolik vás na to bylo?

Musím to spočítat, myslím, že devět až dvanáct. Nebyli tajemníci, nebyli asistenti soudů, zapisovatelka byla jedna pro tři soudce..

Dostávala jste tedy na stůl v průměru 30 nových případů denně?

To i víc. Někdy jsme třeba psali 150 rozsudků měsíčně. I víc. Nikdy se o tom moc nemluvilo.

Každý soudce, nebo celé oddělení dohromady?

Každý soudce.

A jak se při takovém množství dala udržet spravedlnost a objektivita při posuzování? Nebo se to prostě muselo odfláknout, hlavně aby to bylo?

To je právě ten problém. Tehdy se neudělalo zázemí pro soudy, tam vznikl obrovský skluz a v něm jede třeba dodneška soud v Ústí nad Labem. Navíc my jsme nezačínali od nuly! My jsme si na našem oddělení přinesli z arbitráže dvacet tisíc sporů. Pro těch devět lidí. Tudíž co napadalo v roce 92, tak k tomu jsme se reálně dostali třeba až v roce 1994.

Co tedy ta objektivita?

Udržet se dá, ale s obrovským nasazením. Ale je to všechno neskutečně vyčerpávající. Je to o tom, jak si to ten který soudce nastavil.

Kdy se to začalo zlepšovat?

Na hradeckém soudě někdy v roce 98, 99.

Jsme na chalupě, Petra jde dělat a nalévat čaj, přestává mluvit.

Zvládáte dělat víc věcí najednou?

Ne. Teď se musím soustředit. Pak bych to vzala a postupně to nanosila ven. Vyneseme ještě stůl. Dáte si víno?

“Na hradeckém soudě jsou rodinné klany.”

Víte, že na hradeckém soudě je to rodinný podnik? Tohle protežování se tam rozjelo už po revoluci. Mezi odbornou veřejností, která to věděla, se to velmi nelibě neslo. To ale novináři nikdy nenapíšou. Stejně tak se nikdy nedostaly ven věci, že jeden můj bývalý kolega, soudce, který dnes už nežije, měl problémy s alkoholem natolik, že za něj jeho kolegové v senátu museli skoro rok psát rozsudky. A vedení to vědělo. S další soudkyní se stejným problémem mám osobní zkušenost, ale o tom nechci mluvit. Vedení to vědělo.

Ale rodinné propojení se přece musí projevit na nezávislosti soudu.

Na soudě je to prostě divný, když bude v jednom senátu manžel a v dalším manželka a v dalším dítě. Je to zvláštní. Že by byli v rámci jednoho senátu, to se nedělo, ale vezměte si, že na obchodním oddělení krajského soudu je v současnosti dcera a matka. Dohromady tam je 8 soudců a z toho čtvrtina je rodina? Na soudě působí i syn bývalého předsedy soudu, jeho snacha, druhý syn je advokát, dříve byl v Hradci soudcem, odešel a jeho žena je teď na soudě na civilním.

Co tohle propojení tedy může přinést v praxi?

Může to přinést do praxe to, že když bude základ v bezcharakternosti toho soudce, tak se dá předpokládat, že se ta rodina bude ovlivňovat. Když se doma budou manželé bavit, jestli vezmou od někoho tu nabídku na zájezd do Mexika, že to někdo zaplatí celé rodině, tak.. Nebo když bude matka totálně bezcharakterní, bude zvyklá na to, že se sem tam nechá zkorumpovat.. /mlčí/.

.. teď mluvíte v rovině teoretické, nebo ne?

To je složitý. Nikdy jsem nebyla u toho, když se peníze předávají. U toho prostě nejste, jinak bych to řekla otevřeně, že jsem u toho byla. Ale s tím zájezdem je to věc z praxe, která se stala.

Dostávala jste korupční nabídky?

Ano, když se řešila Tiba. Ale potom už ne. O mně se oficiálně veřejně říkalo: “To je ta kráva, za kterou se nedá jít.”

Jak to víte?

To vím od kamarádů podnikatelů, co se na Královéhradecku pohybovali v těch nejvyšších podnikatelských kruzích. Říkal mi to třeba i jeden bývalý hradecký europoslanec, který byl takového rozhovoru svědkem.

Chápu to správně, že se domníváte, že jste v rámci hradeckého soudu byla jedna z mála, která byla neovlivnitelná?

Zcela jistě.

Pokud jste byla jedna z mála neovlivnitelných, znamená to tedy, že drtivá většina soudců byla, či je ovlivnitelná?

/.. dlouhé mlčení ../ To takhle nemůžu říct. /.. dlouhé mlčení ../ Já jsem nikdy u ničeho nebyla.

“Já si osobně myslím, že museli být uplacení. To jinak není možný.”

Snažil se někdo ovlivňovat Vaši nezávislost i v záležitosti vyhlášení konkurzu na společnost TIBA?

Ano. Byl to rok 2003. 12. května to přišlo na hradecký soud, šlo to poštou a já jsem byla na řadě, tím pádem mi tenhle konkurz byl přidělen. Byl to návrh věřitele, Tiba mu prý dlužila asi 4,5 milionu. Okamžitě celé vedení Tiby začalo chodit za vedením soudu. A oni to nezastírali, řekli, že za nimi byli. Ale tam nemají co dělat, co má účastník řízení co chodit za předsedou soudu? Byli i za mnou, samozřejmě. Ten návrh na konkurz přišel, tuším, v úterý. A ještě ten den, nebo druhý den tam byli. A pak hned potom, co se u vedení soudu byli radit, od nich přišlo faxem, že toho navrhovatele /věřitele/, že ho nikdy neviděli a že s ním vůbec nepodnikali. Potom až později jsem se dozvěděla, že 13. května navrhovatel zemřel, na 99 % byl zavražděn. Je to zvláštní, že se to stalo hned druhý den. Ale jestli to má souvislost, to je opravdu spekulace.

Vy jste tedy jejich návštěvy nějak pocítila?

Okamžitě.

Jak?

Přišel za mnou člověk z představenstva Tiby, snažil se dostat ke mně do kanceláře. Já jsem ho vyprovodila, že se se mnou nemá co bavit. Snažil se mě přesvědčit, že to mám zamítnout, že konkurz vyhlašovat nemám, že Číňani je dostali do blbé situace. Jenže já jsem předtím asi 8 hodin seděla u obchodního rejstříku a zjistila jsem, jak se to tam předtím asi dva tři roky zpátky tunelovalo. Chtěla jsem s ním sepsat protokol o návštěvě, to odmítnul. Strkal mi nějakou obálku, tak jsem ho vyrazila, začala jsem na něj křičet. Odešel a do dvaceti sekund jsem měla telefonát z vedení soudu, proč jsem ho vyhodila. Vyslechla jsem si, že: “Pokud je, Petro, pravda, co mi ti pánové říkali, tak není problém o věci rychle rozhodnout.” Oni se vyhlášení toho konkurzu bránili podle mě proto, aby mohli ještě vyvádět majetek. Protože toho majetku tam bylo obrovské množství. A mluvím hlavně o nemovitostech. Správce konkurzní podstaty může 6 měsíců zpětně všechny úkony napadnout, i kupní smlouvy a všechno ostatní. Že to prostě není platné. To znamená, kdyby se vyhlásil konkurz hned, přišlo by se na to, co se tam dělo. Proto potřebovali čas, potřebovali vyhlášení konkurzu oddálit.

Jakými argumenty podle Vás vedení textilky docílilo toho, že jim šlo vedení soudu, jak říkáte, na ruku?

To nevím.

Ale něco si myslíte.

Já si osobně myslím, že museli být uplacení. To jinak není možný. Ten tlak byl neskutečnej. Lidi z venku mi říkali: “Petro, chystá se na Tebe kontrola, jmenuj tam toho a toho správce, protože ten jim půjde na ruku, ten je s nima jedna packa.” A já jsem řekla, že to neudělám. Já jsem chtěla mít záruku, že tam budu mít člověka, který to tam nebude pomáhat rozkrádat.

Vedení Tiby údajně tehdy tvrdilo, že vůči navrhovateli žádný závazek nemá, ale Vám se na stůl dostala informace, která ukazovala na opak.. Takové nepřímé přiznání.

Ano. Tiba tvrdila – my ho neznáme, nedlužíme mu a nedlužíme mu tím pádem proto, protože ho neznáme. A najednou ta vdova po tom údajně zavražděném navrhovateli napíše: “Beru zpět proto, že mi Tiba dluh 4,5 mil. zaplatila.”  Tak za prvé. Když nedlužím, proč platím. Za druhé, pokud dlužím, tak pak lhali a za třetí, pokud opravdu zaplatili, tak je to co? Trestný čin upřednostňování věřitele. Zcela jednoznačně, protože v účetnictví byly ještě starší dluhy. Navíc zpětvzetí bylo neplatné, protože v rámci dědického řízení se řeší obchodní podíl ve firmě, ale nikoli jednatelství, to je volený orgán. A ona jednatelkou zvolena nebyla. A zase, volali mi z vedení soudu, že když přišlo zpětvzetí, tak to můžu rychle zastavit. Argumentovala jsem tím, že tam není osoba oprávněná jednat, tudíž je zpětvzetí neplatné. Chtělo se mi té dotyčné na druhém konci drátu, co to po mně požadovala, říct: “To bys musela znát zákon.” A i když jsou to spekulace, tak mě ale napadlo, jestli když ten člověk z vedení soudu, co tohle říká a je vidět, že v tom má mezery a v tom zpětvzetí jsou ty samé mezery, jestli jim tyhle kroky zrovna ten člověk ze soudu neradil. Já jsem tam nakonec jako opatrovníka ustanovila trestního advokáta, kterému jsem na 100 % věřila. Za ty roky jsem už věděla, že je to absolutně neovlivnitelnej právník, charakterní člověk s tou nejvyšší prověrkou. A to se setkalo s obrovskou nevolí. Obrovskou.

Jak to dopadlo?

Na září jsem měla nařízené jednání, chtěla jsem ten konkurz vyhlásit, bylo jasné, že Tiba je v úpadku. Její zástupci na soud celé léto chodili. Tenhle spis byl několikrát u předsedy v kanceláři, byly v tom zastrkané ty žluté papírky, asi že se z toho něco fotilo, ale vůbec nevím komu a proč, žádný záznam se z toho neudělal. Pak se mnou bylo zahájeno kárné řízení a Tibu mi vzali, ještě s jednou další problematickou kauzou.

Vy jste přišla o talár v roce 2005. Oficiální důvod byl ten, že jste při vyřizování případů měla průtahy. Jak a kdy jste se dozvěděla, že je na Vás podána kárná žaloba?

V září 2003. Těsně před tím, než jsem měla ten konkurz na textilku vyhlásit. Navíc v té době zrovna mého tatínka operovali s rakovinou a jen pár dní poté, co ho pustili domů, jsem šla po náměstí, zazvonil mi telefon a tam byl redaktor Weiner z České televize a že se mě chce zeptat, co říkám tomu, že na mě byla podaná kárná žaloba. Takže já jsem se to dozvěděla z telefonu od Weinera. Televize to věděla dřív. A tatínek přesně v té době umíral.

Když je podaná kárná žaloba, omezuje to nějak práci soudce, kterého se to týká?

Ne, vůbec. Dál chodíte do práce, soudíte, dokud o tom není rozhodnuto. Ale Tibu mi vzali, takže jsem nakonec ten konkurz nemohla vyhlásit. Konkurz nakonec prohlášenej byl, ale až někdy v roce 2007, to už to měl dávno v rukou jiný soudce. Oni získali hodně času, mohli to tam dál tunelovat. Takže to, co tam vytunelovali v roce 2003, nebo 2004, na to už zákony nesahají, protože kontrolovat se to může jen půl roku zpětně, tak všechno, co se stihlo vyvést, se asi vyvedlo.

Tlaky na rozhodování v práci, umírající otec, kárná žaloba. Není to souhra okolností zralá na psychický rozklad?

Obrovskej. Já jsem soudila až do roku 2005, než se to se mnou vyřešilo. Nakonec zněl verdikt nade mnou tak, že mám průtahy v některých sporech, trvajících rok. Rozsudek zněl, že třeba v jednom konkrétním spise byly průtahy 14 dní, ve druhém tři týdny, v dalším měsíc. Za to jsem já šla z taláru. Ne průtahy 5 let, nebo rok. Ani v jednom spise to nedosáhlo roku. Navíc si stojím za tím, že tam dodneška nikdy nebylo přesně řečeno, v čem spočívaly ty průtahy. Protože jsem se měla dopustit průtahů ve spisech, kde ani vůbec nebyly stanovené zákonné lhůty pro vyřízení.

Proč si myslíte, že kárné řízení má přímou souvislost s konkurzem na Tibu?

Protože tam časově naprosto spadá to podání návrhu na kárné řízení v době, kdy jsem chtěla rozhodnout Tibu.

Jak jste se bránila?

Odvolala jsem se.

Říkala jste, že Vám zjistili lymskou boreliózu. Kdy a jak se projevila?

Někdy v roce 1999, 2000. A bylo to strašný. Protože jsem chodila na volejbal, hrála jsem závodně. Druhou ligu. Ale necítila jsem žádné bolesti. Pak jsem z ničeho nic přestala močit. Bylo to strašidelný v tom, že jsem si v pondělí uvědomila, že nevím, kdy jsem byla na záchodě naposledy. Že už to jsou možná tři dny, co jsem nešla na malou. Cévkovali mě asi 6 týdnů, než se přišlo na to, že je to borelióza. Nejdřív mysleli, že je to roztroušená skleróza, protože tu v rodině máme hodně. Ale nebyla. Tahle diagnóza se naší rodinou táhne, brácha na to umřel v roce 1998. Na roztroušenou sklerózu. Měl ji diagnostikovanou od 18 let a zemřel ve 36 letech, pořád se jeho stav zhoršoval.

Kdy se tedy k lymské borelióze přidala i ona nevyléčitelná nemoc?

Právě, když se začaly dít ty věci kolem Tiby, to bylo v roce 2003. Taťka mi odcházel před očima a v září toho samého roku zemřel. O tom, že to mám, jsem mu vůbec neřekla.

Slyšeli jsme, jak soudce říká: “Ty vole, věděls, že to je podle trestního řádu?”

Použila jste Váš zdravotní stav i jako argumentaci při kárném řízení?

Ne. Asi jsem byla blbá. Já jsem byla přesvědčená, že to u těch vyšších soudů vyhraju.

Ale nestalo se tak.

Ne. Bylo to podivné. Prý na mě byly stížnosti za průtahy, takže jsme chtěli, aby nám předložili alespoň jednu jedinou takovou stížnost. Neudělali to. Nepředložili ani jednu. V senátu, co mě soudil, seděli soudci, kteří nikdy nedělali konkurzy, ani obchod, takže vůbec netušili, co znamená přerušení řízení ze zákona. Ani nevěděli, že taková úprava v zákoně je. Navíc, když jsem se měla vyjádřit k žalobě, měla mi jako obviněnému přijít domů obálka s modrým pruhem, do vlastních rukou. To mi měl doručit ten soud, který to rozhodoval. Tedy vrchní. Já jsem to dostala u nás v Hradci na krajském, přišla za mnou zástupkyně předsedy soudu a tu obálku mi podává z ruky do ruky, ať jí podepíšu převzetí. Vrchní soud to vůbec neposlal tak, jak měl.

Zmínila jste, že jste si myslela, že to vyhrajete až u Nejvyššího soudu. To znamená, že jste úspěchu u Vrchního soudu nevěřila?

Ne. Tam byly obrovské známosti vedení Krajského soudu v Hradci, s lidmi na Vrchním soudě. Navíc jsem věděla, že to tunelování majetku TIBY šlo i do politiky, že tam mají velký zájem i ti nejvyšší, ČSSD.. Protože když se budou vyvádět peníze ze státních podniků, tak ty peníze nekončí jen na účtech tunelářů, ale jdou i do dalších sfér. A zase mi moji kamarádi z podnikatelských kruhů řekli, že představenstvo Tiby má obrovské napojení na ty nejvyšší, úplně ty nej nej nejvyšší z ČSSD. Ještě tam byla zajímavá jedna věc. Můj advokát se vyjadřoval a předseda senátu ho začal neurvale opravovat, že říká špatný paragrafy. A ten můj advokát říká: “Ale pane předsedo senátu, to se mýlíte. To, co říkáte Vy, je paragraf občanského soudního řádu, ale toto řízení se vede podle trestního řádu.” Teď ten předseda senátu drknul do toho soudce vedle sebe, a protože se ten šepot nesl, tak jsme slyšeli, jak říká: “Ty vole, věděls, že to je podle trestního řádu?” Tak jak mohlo to jednání probíhat.

Verdikt tedy nakonec zněl, že jste se prostě a jednoduše průtahů dopustila.

Ano.

Podávala jste dovolání k Nejvyššímu soudu?

Ano. Z pěti soudců tam byli tři jiní, než ti, kteří měli můj případ přidělený. Měsíc předem jsme byli obesláni s tím, kterých pět členů senátu to rozhoduje, a teď tam seděli tři jiní?! Na výměnu ale musí být vážné důvody, jako že třeba den předtím všichni tři onemocněli, ale ten náhradník by si v tom případě nestihl přečíst spis a tím pádem by se stejně muselo odročovat. A najednou v den jednání byli tři jiní? To je ta rozhodovací většina. Nikdo mi to nedal vědět, neměla jsem šanci proti nim vznést námitky.

Tudíž Nejvyšší soud potvrdil verdikt soudu Vrchního.

Potvrdil. Ale já si stojím za tím, že jsem se průtahů nedopustila. Znám případy, kdy se soudily u soudců třeba jejich osmnáctileté průtahy. To, co bylo u mě, průtah nebyl. Oni řekli, že jsem neudělala čárku ve spise měsíc a půl. Třeba. Nebo dva týdny průtah. A za to jsem svléknutá z taláru?! Ale mohlo být napomenutí, 15 % z platu na 3 měsíce, 50 % z platu.. Tam je několik možností a až ta nejhorší je to, že přijde soudce o talár. Jsou případy, že soudce propustí z vazby vraha, nebo naopak nechá ve vazbě někoho, kdo tam být nemá a oni dostanou 20 % z platu na tři měsíce?

Vy jste o tomhle nikdy veřejně nemluvila, ale i přes to, že už je to tak dlouho,  tak je Váš projev velmi emotivní. Proč o tom mluvíte teď?

No protože se mě na to ptáte. Vůbec jsem to původně neměla v plánu vytahovat, ale vzniklo to tak nějak samo. Kdybyste se neptala, tak Vám to povídat nebudu.