"Už jsem oběhl zeměkouli. Teď běžím podruhý."

Ing. JIŘÍ SOUKUP /91/  je mistrem světa v běhu do vrchu. Zlatou medaili získal ve svých 83 letech na seniorském mistrovství světa v atletice. Loni k tomu přidal další dva nejcennější kovy – na atletickém mistrovství Evropy byl mezi veterány nejlepší v trojskoku a ve skoku dalekém. Jeho hlavní vášní ale zůstává běh. Jiří je nejstarším českým maratoncem a svou fyzičkou drtí lidi o několik generací mladší. Sám říká, že běhá na pivo, protože voda mu žízeň nezažene. Naběhal už tolik, že by to skoro dalo na trasu 1,5x kolem zeměkoule. Několik let pracoval na ministerstvu zemědělství, kde mu vadilo, že úředníci nesportují. Založil tedy sportovní kroužek, naučil je to a donutil je startovat v běžeckém závodu. Sbírá exlibris, sám kreslí, maluje a byl jedním z aktérů úspěšného zahraničního dokumentu “Na stupních vítězů.” Vystudoval vysokou zemědělskou školu a stal se specialistou na chov koní, respektive na chov anglického plnokrevníka pro dostihy. Jezdil parkur, military, jako pětibojař byl v reprezentaci Československa. Narodil se v Praze, po svatbě odešel za svou ženou do Hradce Králové, kde žije stále. Ale už sám, před pár lety ovdověl. A protože chce být přínosem v životě i po smrti, rozhodl se, že až zemře, své tělo odevzdá vědě. A taky už přesně ví, jak bude vypadat jeho poslední rozloučení.

Proč Jiří? Na Jiřího jsem narážela průběžně, protože žije, stejně jako já, v Hradci Králové a velmi často se účastnil akcí, na kterých jsme natáčeli reportáže pro zpravodajství. Senior nořící se do ledového Labe. Senior běžící maraton. Senior skákající do výšky. Senior nezmar. Když jsme s kamarádem Ondrou Martincem pořádali celodenní výlet pro jeden spolek důchodců, navrhl Ondřej jako motivační prvek právě účast Jiřího Soukupa a promítání filmu, jehož je Jiří aktérem. Stalo se. A od té doby se známe osobně. Takže Ondro, díky :) Žel, člověk vedle Jirky snadno získá pocit nekonečného studu. Zatímco já jsem zadýchaná po vyběhnutí pár schodů, Jiří si dá jako nic několikakilometrové proběhnutí, protože zrovna není v plném tréninku. (Jinak by si dal samozřejmě víc :)

“Jezdím na kole z Hradce Králové do Kyjova. Vždycky na pravnukovy narozeniny. A cestou spím pod širákem.”

Když jsem přišla k Jiřímu do obýváku malého bytu v panelovém domě, první, co upoutalo moji pozornost, byl na stěně přibitý koňský ocas. Na otázku, proč mu na zdi visí zrovna tohle, odpověděl, že je zvyklý celý život žít se zvířaty…                                        

Dokážete si představit den bez pohybu?

No, občas už i jo. Už se pomalu začíná dostavovat únava. Pamatuju si, kdy jsem to pocítil hodně, je to asi tři roky zpátky. Byl jsem na cyklistickém závodu seniorů, a protože mám závodění v krvi, tak když jsem to rozšlapal, tak se stalo něco neskutečného, jeden ze závodníků mě předjel. A ačkoli nikdy nedávám šestou rychlost, tak teď jsem ji dal, honil jsem ho a nakonec jsem mu ujel zhruba o půl minuty. Ale právě tam už jsem pocítil, že mi to dává zabrat.

Takže jste vyhrál :)

Ne, já jsem skončil čtvrtej. To byl intervalovej závod, ale na poprvé dobrý.

Prosím? Vy jste se ve svých skoro devadesáti letech, pustil do svého prvního cyklistického závodu v životě?

Jo. Já jsem nikdy na kole nezávodil. A tam byli kluci /závod byl pro cyklisty nad 65 let – pozn. redakce/, co měli nějaký speciální kola a já mám takový obyčejný, sice terénní, ale není určitě na závod, spíš na normální projížďku do lesa. Má široký kola, oni mají galusky.. Ale jak říkám, byl to první závod v životě a na to, že je pro mě kolo dopravní prostředek a ne prostředek ke sportu, jsem si to užil.

Dopravní prostředek, který Vám simuluje auto. Říkal jste, že žádná vzdálenost pro Vás není dost velká.. :)

Jo, třeba jezdím z Hradce do Kyjova. Na kole. Je to asi 210 km. Poprvé jsem jel, když měl můj pravnuk první narozeniny. Tak jsem mu dal tenisáky, knížku, batoh a o rok později jsem to zopakoval. Dal jsem mu svůj pohár z mezinárodního běžeckýho desetiboje a zlatou světovou medaili z běhu do vrchu. Už jsem tam takhle byl 4x.

Jak jste to dlouho jel?

Dva a půl dne.

Jak spíte?

Ve spacáku. Pod širákem. Kam dojedu, tam sebou bacím. Do osmi hodin šlapu, pak zastavím, najím se, připravím si spacák a jdu spát. Já na nějaký to zamlouvání ubytování dopředu vůbec nejsem. Tohle jsou moje vzpomínky na ty dřívější doby, kdy jsem třeba šlapal z Olomouce do České Lípy. Já jsem tomu vždycky říkal, že jsem dostal dovolenou od rodiny. Řekli mi:  “Táto, tak si jeď odpočinout.” Tak jsem jel sám vždycky někam na kole, tak na týden.

“Úředníci se nebyli zvyklí vůbec hýbat. Tak jsem jim tam založil sportovní kroužek.”

Kdy jste začal sportovat?

Když mi bylo pět.

Kdo Vás přivedl ke sportu?

Maminka. Vzala mě za ruku, dovedla mě do Sokola a řekla, že se musím naučit kázni. Že lítat po ulici můžu celý týden, ale dvakrát týdně budu chodit sem a budu mít povinnost. A od tý doby mi to zůstalo.

Co pro Vás znamená pohyb?

Všechno. Od malička jsem se pořád hejbal. A ještě jsem měl zájem o umění, to byly moje dvě dominanty. Mé první výtvarné dílo bylo o nebi. Protože jsem se jako malý zabýval myšlenkou, jak je to s tím nebem, jak se tam člověk dostane. A tak jsem to začal kreslit. Začal jsem kreslit žebřík, abych viděl, kolik toho musím vylézt, abych se dostal do nebe. Až po tom patnáctém roce věku u mě nad uměním převládlo zemědělství, ale původně jsem chtěl jít na UMPRUM.

Proč jste tedy nešel?

To bylo zase na radu maminky.

Nelitujete toho?

Ani ne, já se tím zabýval dál, i když méně. Dodneška občas ještě něco stvořím i sám. Chcete to vidět?

No, že se ptáte!

Jirka přináší několikery desky plné náčrtků, skic, ale i hotových portrétů a krajinek. Je znát, že na všechno, co vytvořil, je hrdý. Při prohlížení opakovaně narážím na podobiznu mladého muže. Někdy zamračeného, někdy smějícího se, ale vždy fešáka. Je to pořád dokola jeden a ten samý muž. Pak mi to dochází. Je to Jiří. Tužkou, uhlem i pastelem Jirka celý život zobrazuje sám sebe ve věku, kdy je člověk plný síly. Ve svých autoportrétech jako by chtěl navždy zakonzervovat to, jak se on sám cítí a jak se vidí. Na přímou otázku ale neodpoví. Nechtěl mi říct, proč nejraději kreslí sám sebe. Jen se usměje, pokrčí rameny a zasní se..

Dominovalo ve Vašem životě umění, sport, nebo koně?

Všechno stejně. Umění, sport a koně, to byl můj život. Dělal jsem v hřebčíně v Tlumačově, Kladrubech, nebo v Xaverově. A taky jsem pracoval na ministerstvu zemědělství, to bylo super, protože jak se úředníci nebyli zvyklí vůbec hýbat, tak jsem jim tam založil sportovní kroužek. Ale nebyli tam běžci. Tak jsem to tam zavedl, naučil jsem je to a za největší úspěch považuju, že 25 lidí z resortu ministerstva zemědělství stálo na startu Velké kunratické. Což je těžký závod. Jo a ještě jsem chtěl, aby byli i víc kulturní, tak jsem tam založil i klub přátel výtvarného umění, ten klub už oslavil 35 let!

Co fungování klubu obnášelo?

Dělali jsme hodně kulturních akcí, třeba každý měsíc besedu s autorem. Pomáhal mi s tím kolega Kolařík. My jsme spolu hodně kamarádili, potom tam nastoupil jeho syn a on získal po otci organizační návyky a díky němu tam ten můj duch pořád žije. Ale ukážu Vám ty svoje běhací věci, pojďte.

Jirka mě vede do vedlejšího pokoje, který ve svém malém bytě zasvětil sám sobě. Pokoj je plný medailí, diplomů, pohárů, fotek, plakátů a zápisků ze všech možných akcí, kterých se účastnil. Viděla jsem už nespočet lidí, kteří jsou sami sobě kronikářem, ale pokud by i tohle byla soutěžní disciplína, Jiří ji jednoznačně vyhraje. :)

Já jsem dopoledne sklopil gauč, abych Vám tady na něm mohl o sobě udělat výstavu.

Víte, kolika závodů v životě jste se zúčastnil?

To bych se musel podívat do papírů.

Vy si to evidujete?

No joo. Ale už jsem oběhnul zeměkouli. A víc, než jednou. Tady, hele. Na konci minulého roku jsem měl naběháno přes 58 tisíc kilometrů. A kolik má dokola zeměkoule?

Čtyřicet tisíc.

Když jsem měl naběháno 49 000, tak mi jeden výtvarník vytvořil exlibris, kde protrhávám cílovou pásku. A bylo tam napsáno 50 000. A tady koukejte. V roce 2014 jsem měl 562 závodů. Kdysi jsem rozlišoval v těch zápiscích závody běžecké a běhy do vrchu a taky závody lyžařské.. Ale na lyžích už jsem přestal, protože jsem se bál. Taky jsem vyhrál jednou Jizerskou padesátku, ale protože nejsem lyžař, tak jsem měl obavu, že se při nějakým pádu polámu..

Nejste lyžař, ale závodil jste na lyžích a vyhrál jste. Nejste cyklista, ale dva roky před devadesátkou jste se pustil do prvního cyklozávodu, navíc oproti ostatním s amatérským vybavením a skončil jste čtvrtý. Nejste skokan, ale máte ze skoku dvě zlaté evropské medaile.

No jo, to dělaj ty příležitosti.

Vaše poslední medaile jsou dvě zlaté z Dánska, z ME atletických veteránů. Jaká tam byla konkurence?

No, já jsem takovej atlet neatlet, takže bych řekl, že konkurence byla průměrná.

Byl tam někdo starší, než Vy?

Ne. Já byl nejstarší.

“Pivo je nejlepší iontový nápoj. Já běhám na Krakonoše.”

Jste mistrem světa. Zlato jste si přivezl z polského šampionátu v roce 2010. To Vám bylo 83 let. Jak na to vzpomínáte?

To byl těžký závod. Tady to píšou, hele: “V kategorii 80+ podstoupil největší souboj s počasím o zlato Jiří Soukup. Po asfaltu se v začátku závodu valily proudy vody a také v průběhu závodu lilo jako z konve. Při výběhu do terénu čekaly na závodníky bahno, kamení a potoky vody. Poslední část osmikilometrového závodu s převýšením 900 metrů, tedy 11%, bylo hlavně pro starší nadlidským úkolem. V cíli na ně čekal déšť, mlha a vítr.” Já jsem byl tak zmrzlej, ze mě odvezli sanitkou. Tak jsem si dal v nemocnici lehce teplou sprchu, na deset minut jsem si vlezl pod deku a rázem tlak normální, tep normální, tak jsem se oblékl a z nemocnice jsem ani nechtěl odvézt, odklusal jsem zpátky do hlavního stanu.

Dokud síly dovolily, účastnil jste se maratonů a půlmaratonů. Což bylo vlastně ještě relativně nedávno. Kolik jste v rámci přípravy týdně naběhal?

Mám spočítáno, že ročně naběhám zhruba 500 km. Ještě před třema čtyřma rokama jsem běžel jednou týdně 10 km. Když jsem nebyl v tréninku. Ale když jsem se připravoval na maraton, tak jsem si dával 30 km. Poslední maraton jsem běžel – kdy to bylo? Tři roky zpátky. Byl to můj dvacátejčtvrtej. A všimněte si, že mi pořadatelé vždycky dávají buď číslo 1927 – tedy rok mého narození, nebo třeba 87, nebo 88, jako můj věk.

Četla jsem, že čas na Vašem posledním maratonu byl lehce přes osm hodin. Máte odhad, jak moc by se při Vaší případné další účasti, tenhle čas prodloužil?

No, teď už cítím, že bych to běžel přes 9 hodin. A vyhlášení je, až když doběhne poslední závodník, ale ostatní by to běželi třeba 5 hodin. Takže by na mě 4 hodiny čekali? To nechci. Někdy to pravda na závodech řešíme tak, že prostě vyběhnu dřív. U krátkých závodů mě pouští o půl hodiny dřív, u delších hodinu a tady právě mě pustili tři hodiny dopředu. Takže, i kdyby mě na příštím maratonu zase pustili na trať o několik hodin dřív, abych se proběh, tak ale nevím, jestli bych to ještě zvládnul.

Jak se na trati občerstvujete?

Pivem. To je nejlepší iontový nápoj. A je hořký. Voda, ani sladké věci nezbaví pocitu žízně. A já běhám jenom na Krakonoše. To je nejlepší pivo. Půl litru Krakonoše si dám do osmi flaštiček. Aby byla vždycky jedna po pěti kilometrech. A to máte tak 2-3 hlty a to mi na těch pět kilometrů stačí.

Víte, kolik máte medailí?

To nevím. Já si do deníku sice píšu, kolikátej jsem kdy kde byl, ale nemám to spočítaný dohromady. Ale vím, že jsem v životě běžel 24 maratonů. Když mi bylo 48 let, tak jsem to běhal za tři hodiny.

Jaký to je bejt druhej?

To je hrozný. Můžete být pátá, desátá, ale když je člověk druhej, tak ví, že něco pokazil a že neudělal něco víc, aby to dobře dopadlo.

A teď před sebou máte jaký závod?

Teď jsem absolvoval několik běhů kolem Vánoc a nového roku a teď mě čeká jeden závod u Ústí nad Orlicí. A taky se pojedu podívat na  závod ve skoku do výšky v Kouřimi. To je taky od malička moje disciplína a v tom držím český seniorský rekord. Tam jsem překonal Svatopluka Řeháka. On měl 83 cm a já mám 85. A on to moc špatně nesl, jak jsem se dozvěděl. A protože mě to mrzelo, že se to toho Sváti tak dotklo, tak když umřel, tak jsem si řekl, že bych mu to mohl oplatit tím, že mu založíme memoriál. A protože byl z Kouřimi, tak se to samozřejmě koná tam, a ten memoriál se jmenuje Sváťova laťka.

Co pro Vás má v životě největší význam?

To nevím. Takhle jsem nad tím nepřemýšlel.

Nemám na mysli ceny. Ale co myslíte, že má v životě největší smysl?

Jednak přátelství a pak hlavně vlastní uspokojení z dosažených cílů. Řeknu Vám takhle. Třeba s tím kolegou Kolaříkem, když děláme na ministerstvu ty umělecký akce a povede se nám to, tak říkáme: “Něco se nám povedlo, udělali jsme dobrou věc, máme z toho radost.” To povznáší. Takže uspokojení, to má smysl.

“Na svou smrt mám vedle připravenou složku.”

Je Vám skoro 92 let. Co ještě chcete dokázat a stihnout?

Já už nechci nic dokazovat. Chci spokojeně dožít, bohužel mě ale nenechávaj moc odpočívat.

Kdo?

No lidi, mám toho hodně. Třeba jsem ještě členem organizačního štábu pro velkou cenu východních Čech v bězích. A už pět let jim říkám, ať někoho najdou, aby se zaučoval vedle mě a využíval ty kontakty, které mám já. Tak to se mi zatím nedaří, takže jsem na tu přípravu, na to zahájení, defacto sám.

Říkal jste, že jste občas unavenej. Dovedete si představit, že byste teď přestal běhat, že byste byl důchodce, co si lehne s knížkou na gauč?

Nenenenenenenene. To naprosto ne. Už mi to neběhá, už nemám takový výkony, už nemůžu běhat denně, ale třikrát týdně ještě určitě jo, to musím.

Přemýšlíte o smrti?

Jo, to jo. Na to se připravuju.

Jak se na to dá připravovat?

Vedle mám na to složku.

Co v ní je?

No smlouva, že jsem daroval tělo lékařské fakultě pro studenty, aby se na mně po mé smrti učili, k tomu jsem jim dal svoje EKG, o kterém lékaři říkají: “Jo, tohle je ta křivka, jak jsme se učili ve škole, že má vypadat srdeční křivka sportovce..” Pak tam mám rentgenový snímek, když jsem spadl z koně a měl jsem složitou zlomeninu bérce, tak to jsem jim tam dal taky. A už mám taky vymyšlený, jak se rozloučím se svými přáteli, s běžci, se sběrateli exlibris, takže už mám domluveno se synem, co a jak udělají. Já Vám to řeknu, ale slibte mi, že to do toho rozhovoru nedáte.

Poslouchám tedy do detailu promyšlený plán toho, jak si Jirka přeje zorganizovat své poslední rozloučení a jak jsem slíbila, tuhle část z přepisu vynechávám.

Na co jste v životě nejvíc pyšnej?

No tak pyšnej.. Jsem rád, že jsme měli tři syny a že se všichni tři dobře uvedli do života. Ten nejstarší pracoval v rafinerii, druhej syn pracuje na inseminační stanici prasat, je velmi úspěšným šlechtitelem a poslední syn pracoval ve Škodě v Mladé Boleslavi. A všichni tři umí jezdit na koni. A pyšnej jsem i na to, že můžu říct, že jsem žil takovej život, že jsem si splnil všechny svoje sny a není nic, čeho bych litoval. To bych přál každýmu. A pro rok 2019 mám motto, které bych chtěl všem říct.: „Ať je Vám i Vašim blízkým celý rok do skoku.“