"Jsem povrchní filosof bez domova."

Alex Salák /57/ žije na ulici, ale je to bezdomovec, který mezi ostatními působí jako zjevení. To, co miluje ze všeho nejvíc, je četba a diskuze o filosofii. Nejbližší je mu prý Platón. Téměř nepřetržitě bloumá ulicemi Hradce Králové, nebo tráví čas v knihovně. Nekouří, skoro nepije. Studoval gymnázium, potom knihovnictví, chvíli v knihovně i pracoval.  Celý život žil jen pro hokejbal, zbytek reality si nechal protéct mezi prsty, proto skončil po smrti své maminky na ulici. Teď touží po jediném. Najít lásku.

Proč ALEX? Protože ho chci sama víc poznat. “Alex je všudypřítomný.”  Takto je vnímán mezi mými přáteli, kteří žijí v Hradci Králové, a zarostlého filosofa bez domova potkávají zdánlivě všude a velmi často. Poprvé jsem ho potkala v mých šestnácti letech, trénoval mého prvního přítele, hokejbalistu. Když mi bylo asi 25, narazila jsem na něj v noci na ulici. Sdělil mi, že mu umřela maminka, je z něj bezdomovec a hokejbal už netrénuje. Teď mi je 33 a Alex mi sem tam přes Facebook posílá básničky, které pro mě píše.

“Bolí mě noha. Já jsem si vzal ty menší boty, co jsem dostal, ale zase vypadaj pěkně. Kvůli Tobě.”

Co jsi dneska snídal?

Já jsem snídal chleba a kousek sýra. A předtím jsem si koupil kousek salámu, takže dneska jsem opravdu snídal. Já v podstatě teď nestrádám ani trošku, jenom strádám na boty a na takový ty věci nadstandardní, ale jídlo, to si dopřávám, pokud to jde. Minulej měsíc jsem asi tři tejdny neměl vůbec peníze, ale měl jsem furt dost jídla. Já to vůbec nechápu.

Ty tedy třeba někoho potkáš a on Tě pozve třeba na večeři?

Třeba. Nebo na oběd. A nebo taky na nic. Pěkně tady hrajou, ale taky aby ne, za ty peníze tý OSE, nebo tomu Intergramu, že jo..

Je deset hodin dopoledne, sedíme v jedné z královéhradeckých cukráren. Ptám se Alexe, jestli mu mám objednat zákusek. Žádá buď kousek čokoládového dortu nebo sachru. Objednávám mu oboje a k tomu, pochopitelně, čaj. Kávu nepije.

Kde jsi v noci na dnešek spal?

To je celkem blízko centra. Takový stánek, já tomu říkám přístřešek. Já tam mám spíš uložený věci, je to zamčený a někdy se tam do toho dá schoulit. Teplo tam samozřejmě není, ale je tam klid. Nikdo tam neleze.

A co tam všechno máš?

Já si myslím, že budeš chtít ochutnat tohle čokoládový, to bude hrozně dobrý.

Nechci, děkuju. Co tam všechno máš, Alexi?

Hlavně oblečení. Oblečení. Jeden toustovač tam mám, pak starej telefax a pak takovýhle věci, to je na vyhození škoda a pak tam mám papíry do sběru. A pár knížek taky.

Jaký knížky?

Nevím vůbec. Angličtinu..

Ty čteš?

No, já chodím do knihovny číst.

Máš průkazku?

Ne.

Čili tam ráno přijdeš..

No, nebo večer. Oni mají do šesti. Na hodinku jdu na internet, a když nejdu někam něco pomoct, tak čtu.

Co čteš?

Čtu to, co mě baví. Nečtu beletrii, tomu se vyloženě vyhýbám. Ani básničky nečtu. To si přečtu spíš nějaký časopis. Ale hlavně filosofii, sociologii, politiku. Dřív jsem četl spíš sci-fi nebo historický knížky.

Co jsi četl naposledy za knížku?

Já jsem žádnou vlastně nepřečetl. Já do nich vždycky jen nahlížím a porovnávám..

Ty tedy nečteš knížky do konce?

No snažím se, ale nedaří se mi to. Protože se vracím pořád k tomu, co jsem přečetl. Nebo jsem unavenej a mám takovej mikrospánek, že už zjistím, že už v knihovně zavíraj a musím odejít. Nejvíc ztrácím pojem o čase, když jím sladký. Hlavně čokoládu. A když jím zmrzlinu, tak to všechno jde, všechno je dobrý. Když jím zmrzlinu, tak mi vůbec nic nedělá starosti.

“To sladké slovo chci (co slýcháváme od dětí), chci slyšet ze Tvých úst a zachytit ho hned.. Než někam odletí.” 
–– Alex Silvii.

Teď jíš čokoládový dort, dělá Ti něco starosti?

Ne.

Když přijdeš do knihovny, po jakých konkrétně saháš titulech?

Třeba po Platónovi. Mě strašně štve, že nemůžu nabrat tenhle čokoládovej kousek. Při jídle se mnou není žádná řeč. Teď se zajímám i o ostatní filosofy, o který jsem se dřív nezajímal. Nemám k nim takovej vztah, jako k Platónovi nebo k Hérakleitovi, takže se mi teď rozšiřuje a upravuje prožívání. Když teď čtu třeba Patočku nebo další nový filosofy, tak si uvědomuju, že se jim sem tam taky prožívání mihlo. Je to hodně důležitá věc.

Co je prožívání?

Je to komplexní stav vědomí. Pro rozhodování člověka, co udělá, není rozhodující žebříček hodnot, jeho priority nebo vůle. Je důležitý jen to prožívání v tom daným okamžiku. Je to pravda o rozhodování. To je mýtus, že se člověk rozhoduje podle svých priorit a plánů. Asi se teď začnu zabývat i křesťanskými filosofy, teda oni jsou to takoví polofilosofové, ale jako jo, je jich tam pár, dva tři.

Ty se sám považuješ za filosofa?

Někdo mě považuje, někdo to tvrdí, je mi to příjemný. Já se tak vnímám spíš povrchně, ne opravdu. Ale je mi hodně blízkej Platón. On je doslova nekonečno, bezsystémovost, on mi je blízkej tou osobností hrozně.

Přemýšlíš třeba nad smrtí?

Ne. Já na ni nevěřím.

Když dojde k fyzickému skonu, tak to podle Tebe není konec?

Copak já vím? Já si myslím, že víra nebo nevíra je vlastně. . . .  Ale ne, to není pravda, já o tom přemýšlím. Přemýšlím o ní třeba v souvislosti s Tebou.

Cože?

No, protože by to byla škoda, kdyby to přestalo existovat.

Že by byla škoda, kdybych umřela?

Škoda, ano, určitě. To by nebyla jen škoda, to by byla velká hloupost, velkej omyl. A myslím si, že to nikdo tak nenechá. To by byl velkej přehmat.

Čí?

No právě, čí. A taky jsem zjistil, že se mi dneska chvěje ruka.

Počkej, já tomu nerozumím. Čí by to byl přehmat, kdybych umřela?

No kdyby Tě někdo zabil, tak to by byl zločin. V očích úplně všech. Ale to by nedokázal. Prostě Ty máš k tý asociaci o smrti blíž, než třeba jiný. Mám to tak stejně, i když třeba vidím mrtvýho pejska nebo přejetou kočičku, to už se mi taky stalo, ji vidět. Duše odumírá jinak, než tělo. Tělo jde opravit. Ale duše někdy odumírá i v tom živým těle. Těžko se to popisuje.

Ale opravit jde i duše. A ta Tvoje odumírá, nebo žije?

No, to je právě ten velikej otazník. Já se obávám, že je na tom bledě. Určitě. A souvisí to s tím fyzičnem, jak jsem zjistil. Je hrozně zkroušená. Vím určitě, že se chovám v některých situacích opačně, než se běžně chovají lidi. Oni třeba nadávají na počasí. Já jsem s počasím nikdy neměl problém. Záleží na tom, s kým ho sdílím a ne na tom, jaký je. Když je zima, mráz, když chumelí, je krásný si někam zalízt a bejt tam s někým. Počasí není hnusný. Vždycky je krásný. Protože je to venku a existuje. Všechno je živý, všeho se můžu dotknout, to je skutečná skutečnost, to je prožívání.

“Chci být obláčkem přání a plnit se Tvým dechem a při večerním uléhání se přikrýt voňavým mechem.. Až klesne rtuť – až hvězdy zamrazí, moje sny po poli kdosi rozhází.. Mé srdce křičí – a mé sny vzklíčí, proč odtud pořád někdo odchází?”
–– Alex Silvii.

Ty chodíš různě po hospodách a tam mluvíš s lidmi?

Snažím se no, mě to baví. Ale jsou chvíle, kdy lituju toho, že chodím celou noc po hospodách, protože mi to nic nepřineslo.

Co Tě obohacuje?

Diskuze o životě, o filosofii, o politice.

Ty pořádáš i filosofické debaty, jakési kroužky..

To se nedá říct, že to jsou filosofický kroužky. To jsou spíš takový tématický diskuze, na který chodí třeba tak osm lidí, svolávám to většinou přes internet, nebo přes známý. Svobodnej kruh se to jmenuje a jsou to spíš vize a alternativy pro budoucnost, taková témata. A média, moje oblíbené téma. Na ně vždycky naházím špínu, protože to je manipulování a třeba i záměrný. Ty informace jsou lidem předávaný hrozně ideově, jako hotová forma.

A je to dobře, nebo špatně?

No, tak to je otázka. To je jako víra, protože na jednu stranu je to špatně, ale na druhou stranu všichni lidi potřebujou věřit v nějakou autoritu, i když to nepřiznaj. Autoritu, ke který se kdykoli můžou uchýlit. A pak je tu otázka morálky. O té přemýšlím proto, že je velkým tématem v antické filozofii. Křesťanství by nebylo bez řecké filozofie.

Jak dlouho se zajímáš o filosofii?

Dlouho. Ještě předtím, než jsem začal dělat hokejbal. A o politiku taky.

Tys měl narozeniny, kolik Ti bylo?

Jako Madonně. Ale tý je víc. Ale teď mi to chvíli vydrží, do toho června, nebo července, kdy ona to má. Ale pak ona zase skočí o celej rok, ale teď mi je stejně jako jí, jí ještě není 57.

Pojďme k Tvému příběhu. Ty jsi zmínil hokejbal. Než se k němu dostaneme, řekni mi, cos vystudoval za školu?

Střední.

Jakou?

Mlčení..

Jestli žádnou, tak to nevadí, přece.

To Ti můžu říct jinak, než na mikrofon.

Tys nedodělal střední?

Dělal jsem knihovnickou střední, obor knihovník. V Brně. Předtím jsem sice dělal gympl, ale ten jsem nedodělal.

A potom jsi dělal co?

Dělal jsem v Montasu, chvíli i v knihovně, v potravinách jsem prodával, pak zase v Montasu, na Střeláku jsem dělal.. Všude jsem dělal pomocný věci, i v tý knihovně. Tam jsem rovnal knihy, vozil je do skladu. V tom Montasu jsem třeba asistoval, uklízel, něco držel a tak. A na Montas mám jednu úžasnou vzpomínku, to jsem s jedním kolegou hrál karty a najednou, jako bych byl nějak ozářenej, nebo co, já jsem viděl, jaký karty má…

Přichází servírka, Alex jí sděluje, že ten čokoládovej dort byl výbornej.

Jakej jsi měl vztah s rodiči?

Podle mě špatnej. Hlavně z mojí strany. Domníval jsem se totiž, že je dobrej. Udělal jsem tam i nějaký chyby, minimálně dvě.

A to..?

Ty dvě jsou jasný. První je ta, že jsem chtěl vidět tátu a pořád jsem to odkládal. On totiž s náma nebydlel, víš. Vždycky jsem se s ním chtěl setkat, jen jsem se k tomu neodhodlal a to je ta jedna chyba. Viděl jsem ho jen jednou, on na mě čekal před školou a říkal, že nás bude mít na hudební výchovu. Mně to bylo divný, říkal jsem to doma a babička to věděla, že to byl on. Máma se hrozně rozčílila.

Ptal ses jí, co se mezi nimi stalo?

Jo, ona mi to vždycky vysvětlovala tak zvláštně a v afektu, že mi ve finále vlastně nic neřekla, jen se hrozně rozčílila. Dá se to přijmout, že to byl její postoj. Ale nedá se to přijmout, jestli to bylo tak, jak říkala. Já nevím, proč se rozešli, co bylo hlavní příčinou. Mně byly dva roky, to vím. Nikdy jsme spolu nemluvili, jen tu jednu jedinou chvíli, kdy na mě čekal před školou. A já si možná i proto připadám jako pronásledovaný zvíře.

Nerozumím..

Jako kdybych hledal domov, od začátku. Evidentně mám část osobnosti, která je spokojená tak, jak je. Teď jsem si ten vztah k lidem trochu vylepšil, ale byl jsem k nim hodně nedůvěřivej. Měl jsem touhu po soukromí vždycky, ale po soukromí s někým, ne sám.

A co je ta druhá věc, který lituješ?

Já jsem chtěl vždycky zmizet. Už od svých patnácti a neudělal jsem to. Jednou jsem byl na dovolené a chtěl jsem tam zůstat, protože tam jsem cítil svobodu. Tam jsem se necítil jako štvaný zvíře.. I teď bych zmizel, jenže vždycky si najdu tady v Hradci něco, proč tady bejt.

Takže jsi vyrůstal jen s maminkou?

S maminkou, babičkou a dědou. Narodil jsem se v Hradci a pak jsme se přestěhovali do Žiliny, protože táta tam pracoval. A pak zase zpátky. V Hradci už jsem chodil na základku, ale ze Slovenska jsme se vrátili už bez táty. Ale pořád se cejtím jako štvaný zvíře. To je takový moje prožívání. Když ale jím sladký, tak to mizí. Občas i piju, to pak mám pocit, že žiju víc pro lidi. Protože lidi pijou, tak mám pocit, že jsem jako víc s nima. Jo a taky zvláštní epizoda byla, když jsem byl na vojně. Vojna je určitě užitečná.

“Šikana na vojně mi vůbec nedávala smysl.”

Máš pocit, že jsi se na vojně lišil?

To je těžká otázka. Zajímavá. Když šlo o ty šaškárny, který nedávaly smysl, tak tam bylo hodně vidět, že vybočuju.

Šikana?

No, třeba.

Ty jsi odmítal šikanovat druhý, protože jsi v tom neviděl smysl?

Odmítal jsem nechat šikanovat sebe. Mně to připadalo trapný, jako hloupý.

.. to jsi jim řekl: “Nechte mě bejt, mně nepřijde přínosný, co děláte..?”

Ne, já jsem to dělal po svým.

No počkej, jak jsi odmítal šikanu?

Vždycky jsem se nějak vyhnul. Někdy to byl zásah shora, někdy to bylo moje prožívání štvanýho zvířete. Prostě jsem zmizel z toho místa, fyzicky myslím. Docela jsem na to měl, fyzicky. Třeba jsem šel na pokoj těch starších, protože mě zavolali, že mi něco někdo chce a pak mě chtěli chytit. A já jsem jim utíkal a to se mi líbilo, protože jsem si připadal jako superman.

Oni Tě nemohli chytit?

Oni mě chytili, ale já jsem se jim vytrh. Neudrželi mě. I když jich bylo třeba osm. Říkal jsem si, že jsem mohl hrát americkej fotbal. Já jsem prostě vždycky reagoval jako podrážděný zvíře. Já bych měl vždycky asi nepřiměřenou obranu, takhle bych to řekl.

Tudíž ono odmítání šikany znamená, že jsi používal nepřiměřenou obranu?

Každá obrana je přiměřená, pokud se musíš bránit.

Napadl jsi tam někoho někdy?

No když na mě skočí zezadu? On si teda stěžoval, že jsem mu ublížil, ale já mu neublížil. A pak bylo ticho už.. Ale to jsem musel bejt hodně zaskočenej, když jsem reagoval takhle.

Takhle jak, že jsi mu třeba dal ránu?

Třeba. Nebo jsem sebou hodně škubnul, když on letěl. Letěl dál teda, no. Určitě je to vlastnost dobrá i špatná, je to dobrá vlastnost pro přežití.

Dobrá vlastnost pro přežití je schopnost dobře se bránit?

Přežít můžeš jakkoli, ale musí ta strategie bejt dobrá. A všechno, co jsem si promejšlel, jak přežít, to bylo užitečný, ale většinou jsem to nikdy nepoužil, protože v těch momentech moje obranný chování bylo vždycky nevědomý.

“Už se neskrývej a pozvi mé ego na ohlodanou kost, kterou chrání motivační pole, do něhož jsem vrost jak do nové role.”
–– Alex Silvii.

“Kvůli hokejbalu mi unikla realita života.”

Jak ses dostal k hokejbalu?

Prodával jsem ve večerce v Hradci na Slezským a jednou tam přišli kluci, se kterýma jsem se bavil o sportu a oni se mě zeptali, jestli si s nima nepůjdu zahrát na hřiště hokejbal. A mě to bavilo, tak jsem se tomu začal věnovat a začal jsem to trénovat. Tady v tý době nebyl žádnej tým. My jsme o tom vůbec nic nevěděli tenkrát.

Ty jsi tady v HK prostě založil hokejbalový tým?

No, jo.. Už ani nevím, jak jsem sháněl hráče. Jak jsme chodili trénovat ke Hvězdě, tak se sami nějak nabalovali.

Tam si Tě pamatuju, trénoval jsi mého prvního přítele. Mně bylo tehdy 16. Teď mi je 33.

Tak to už ale bylo hodně rozjetý. Já to zakládal někdy v roce 1989 a Ty jsi mě teda musela poprvé vidět až někdy v 98.

Vidíš, a i přesto jsem zaznamenala spoustu posměšků, směřujících na Tvou hlavu. Ve stylu, že se tady snažíš o něco, co nemá budoucnost a hokejbal nikdy nebude uznávaným sportem. Jak jsi to vnímal Ty?

Sklízel jsem posměch. To v každým případě. Hokejbal tady nikdo neznal, to nebyl populární sport. Hokejisti se nám smáli, já jsem sháněl mantinely, ty nám někdo odnes. A tak. Pak to ale rostlo, dařilo se. Já jsem se stal předsedou hokejbalovýho svazu, mě to bavilo, měl jsem sen z toho udělat velikej klub a ten sport pořádně propagovat. A pak jsme začali mít výsledky. Já jsem trénoval žáky, přišli tam lidi, co skončili v hokeji a šli dělat hokejbal a začaly neshody.

Říká se, že Tě vyštípali ve chvíli, kdy byla ta nejtěžší práce hotová.

Já jsem byl prezident klubu, ale skončil jsem sám od sebe. Oni se o to chvíli sice snažili dostat mě pryč, ale já jsem to ustál. Až o nějakou dobu pozdějc jsem skončil úplně, odešel jsem sám. Měli jsme neshody kvůli penězům a provozním věcem. Já jsem ty finance moc neřešil, všechno jsem to míchal dohromady. Neříkám, že jsem dělal všechno dobře, ale dělal jsem to srdcem, v jednom člověku. Jim to srdce chybělo. Proto jsem odešel. Sám jsem cítil, že je čas. Vždyť jsem neměl v životě dořešenýho vůbec nic.

Takže Ty jsi dopoledne prodával v samošce a odpoledne jsi trénoval?

No, nějaký tři čtyři roky jsem neměl čas ani na to. To jsem třeba pořád jezdil ráno do Prahy s registracema a tak. Odpoledne jsme trénovali..

Z čeho jsi žil? Hokejbal Tě přece neuživil..

No, z ničeho. Jen jsem si občas přivydělal ve stánku na nádraží, ale moc ne. Žil jsem s maminkou, chodil jsem k ní vždycky domů na oběd. I když jsem nechtěl, tak jsem musel, protože jsem neměl peníze. Moje idea byla, že seženu tolik peněz od sponzorů, že zaplatím trenéry, ale to se nepodařilo. Platil jsem si jízdy a kredit na telefon. Víc nic. Mě to bavilo. A klukům jsem i hokejky kupoval ze svýho, nebo za půlku. Platil jsem jim to, protože jsem chtěl, aby to měli.

Když to byla takhle velká láska, které jsi obětoval vlastně všechno, musel jsi potom cítit strašnou prázdnotu..

To bylo hrozný. Cítil jsem se hodně blbě. Snažil jsem se chodit na ty zápasy, ale bolelo to. Byl to hroznej pocit a je dodneška. Teď už jsem proto dlouho nebyl. Ale jsou i krásný věci.

Jaký?

No, jednou jsme hráli proti Jihlavě a já se tam šel podívat. A teď to nechci říct, abych nebrečel.. Já to asi říct nedokážu.

/Dlouhé ticho, slzy v očích./

Nemusíš mi to říkat, jestli nechceš.

Na tomhle zápase jeden hráč vstal ze střídačky, viděl mě u mantinelu a přišel ke mně. Proto brečím. Protože mě viděl a řekl mi to. Řekl, že mě rád vidí.

“Moje srdce bije na poplach.. Jsem jen nezkušený Pozemšťan, má milenka je naděje a kamarád Strach.”
–– Alex Silvii.

“Zachránil jsem jen kulatej stoleček.”

A co se teda stalo, že ses ocitl na ulici?

No, to souvisí s tím hokejbalem. Já jsem flákal pojištění a to všechno. Žil jsem jenom pro hokejbal. Žili jsme s maminkou ve velkým bytě, kterej patřil soukromníkovi. Ona pak onemocněla a začalo to být hrozně těžký. Měli jsme 4+1 a ten majitel baráku už nás tam nechtěl, chtěl z toho udělat dva malé byty. Pak maminka umřela a já to ale pořád neřešil, takže to šlo rychle z kopce. Nikdy jsem nežil nikde jinde, neřešil jsem to vůbec prakticky a teď mě to mrzí. Zůstal jsem tam sám, nabízeli mi i sto tisíc za to, když ten byt opustím. To byl rok tuším 2003. Tak nějak, nevím přesně. Já odmítl. Jenže jsem to celý podcenil. Měli jsme dluhy, odpojili nám elektriku, pak i plyn a pak už se to vezlo. Já neměl práci, pak jsem si ji sice sehnal, ale už bylo pozdě a všechno to šlo strašně rychle. To bylo po tom, co jsem skončil s hokejbalem, takže to bylo v době, kdy jsem na tom byl psychicky fakt bledě. Těch pár peněz, který jsem měl, jsem rozfofroval, protože jsem věděl, že nemám žádnou naději.

Vy jste na ten byt neměli žádnou smlouvu?

Ne, on majitel říkal, že nikomu nedá žádnou smlouvu, nebo já vlastně ani nevím, jak to měla maminka zařízený. Žil jsem jenom hokejbalem a tyhle praktický věci jsem neznal, podcenil jsem je. Bylo mi přes čtyřicet a tohle jsem prostě neznal. Co se netýkalo hokejbalu, šlo mimo mě. Pak jsem se ještě snažil něco zaplatit, dlouho mi to všechno připadalo směšný a nebral jsem to vážně. Bohužel. Když maminka umřela, zůstali mi po ní dva kocourci. A já se o ně staral, protože byli pojítko s maminkou, která v tom bytě žila. Taková jako spojnice s minulostí. To samý knížky, co tam byly a tak. Ale to všechno vyhodili.

Pamatuješ si přesně ten moment, kdy jsi musel opustit byt?

No, měl jsem už nějakou práci, byl jsem nemocnej, špatně se mi chodilo. Přišla najmutá parta cikánů, aby všechno vybavení odnesli z bytu na dvůr. Byla tam i exekutorka a majitel, hodně starej chlap. On říkal, že chce, abych co nejdřív byl pryč, aby to všechno vystěhovali. Nabízel mi ještě ten den 40 tisíc, abych tam všechno nechal a odešel. Ale pro mě to bylo nepřijatelný. Já nejsem schopnej rychlejch reakcí. To byla taky chyba.

Takže jsi ty peníze odmítl, zůstal jsi v bytě a sledoval jsi, jak Ti cizí lidi rozebírají život?

Jo. Oni pak museli ještě pozvat posily, toho bylo hrozně moc. Ty skříně, co nešly ven, tak rozmlátili. Takže jsem pak už jen sledoval, jak mi rozbíjej nábytek. Něco jsem s kamarádem stihl odvézt na zahradu. Zachránil jsem jen kulatej stoleček, nevím, proč mi o něj tolik šlo. Na něm jsem s dědou hrál šachy. Dal jsem ho do Čtyřky (klub v Hradci Králové). Chodím si tam k němu sedat. A když jsem opouštěl byt, tak jsem už měl jen jednoho kocourka. On byl nemocnej, radili mi, abych ho nechal utratit. Byl jsem s ním na veterině, ale já jsem o něj nechtěl přijít. Šel jsem s ním i za léčitelem, ale když jsem to viděl, že se ten kocourek trápí, chtěl jsem jít zase ráno na veterinu, ale on už to nepřežil. Měl něco s ledvinama. Tím jsem přišel i o to poslední. Šlo to hrozně rychle, jedno za druhým.

Kde jsi přespával?

Různě. Po známých, jednu dobu i v buňce, která stojí u hokejbalového hřiště, kde jsem trénoval. Dokonce i počítač jsem tam donesl, ale nevím, jestli ho používají, nebo co. Už se tam ale cítím blbě, skoro nikdo už z těch lidí mě tam nezná. Hokejbal už je prostě dávno pryč. Tak jsem tam začal chodit míň a míň a teď už do té buňky nechodím vůbec, mám přístřešek jinde.

Už je to přes deset let, co jsi na ulici..

Hm. Jednu dobu, asi během jednoho dvou let, mě pořád zastavovali policajti. Pořád. Několikrát za noc mě legitimovali. A furt mě oslovovali překupníci něčeho. Já jsem třeba ty noci prochodil a ve dne jsem někde spal. Pak tady v Hradci postavili autobusový terminál a já jsem tam chodil na internet, co tam byl zadarmo. Hrál jsem tam hru, strategickou, takovou tu blbou nějakou. Tím jsem zabíjel ten čas. Ani jsem toho moc nejedl, ale vím, že mi pak začaly otýkat nohy. Být na ulici je hrozně rozkladný, nerad na ty začátky vzpomínám, ale pořád jsem to byl asi já. Musíš si zvyknout. Zvyk je to, že to přežiješ. Bez toho zvyku nepřežiješ, když si nezvykneš.

Neříkal sis, že to takhle nechceš, že to musíš změnit?

Jo pozor, to fakt nešlo. Měl jsem to v hlavě pomotaný, každá myšlenka bolela. Zajímavý je, že to hledání domova se se mnou táhne už dlouho, ještě když jsem žil s maminkou. Několikrát se mi zdálo, že hledám domov, že chodím v nějakých temných barácích a já jsem jen hledal a nahlížel. A pak jsem se probudil v peřinách, spocenej doma a nevěděl jsem, co to znamená. Zdálo se mi to několikrát. Hledal jsem domov, tátu.

“Přemýšlím nad Tebou.. Bude to ještě zajímavé, napovídají myšlenky hravé, které se lepí na moje věty jak desinfekce na toalety a mažou všechny nebezpečné směry, co přivádí na svět Lucifery.. Málo je.. málo je lásky – nejenom po molech chodí krásky – i v našich duších létají víly, které by moc rády zabloudily do naší reality.. Odhal se konečně: Která jsi Ty ??”
–– Alex Silvii.

Když Tě občas potkám, mluvíš o tom, že máš hodně aktivit a zálib. Co tím myslíš?

Toho je hrozně moc. Rád si chodím večer někam sednout. Dřív mě zajímalo mimosmyslový vnímání a jednou se mi podařilo opustit tělo, si myslím. Ale to je složitý vysvětlovat. Zřejmě se to projevilo dál, protože jsem zanedbával realitu. Mě vždycky bavily části reality, kde to má nějaký pravidla a v rámci těch pravidel se dá leccos vymyslet, jako ten hokejbal. Protože potom ty protiakce toho druhého narážej na ty pravidla, ať už to jsou mantinely nebo čáry.

Pořád se vyhýbáš těm aktivitám..

No, když já vlastně asi ani žádný nemám. To jsou moje spíš představy a touhy. Vlastně fakt je, že po tom propadu vlastně moje jediná aktivita byla touha žít někde s někým, s kým si rozumím. A to se mi nepodařilo. Teď chci žít inkognito, aby mi nikdo nepřipomínal nic. Jenže ani to se mi moc nedaří. To je zatím spíš takový samovolný smiřování, než abych se o to snažil. No ale taky hrozně rád někomu pomáhám. Vynést odpadky, něco umejt, nebo tak.

V rámci Tvého filozofického vnímání světa, co znamená “smířit se”?

Já vůbec nevím, co to je, smířit se. Nikdy jsem nechtěl zůstat na ulici. Ale pravda je, že když potkám někoho, kdo mi řekne, že jsem si to sám vybral, tak musím říct, že to tak není. Může se to tak jevit, ale není to tak.

V co věříš?

Kdybych vnímal čas, tak jak se vnímá minulost, přítomnost, budoucnost, tak bych věřil v budoucnost. Ale pokud je minulost jistotou a budoucnost nejistotou, tak my jsme v té přítomnosti, která vyrábí z té budoucnosti tu mrtvou jistotu. Myslím, že my něco blbě vidíme a nevím, jestli to jsme v téhle dimenzi schopni pochopit. Zajímá mě, proč já myslím takhle, co je základ toho myšlení a co je to pravdivý jádro na tom.

Co má podle Tebe v životě největší smysl?

Láska.

Co chceš v životě dál?

Mít rodinu. A žít v rodině a dát všechno té své ženě, což je teď už hodně těžké. A pro mě to má úplně největší hodnotu, potkat tu ženu, která mě bude mít ráda i za tu cenu šílených ztrát. Já jsem si kolikrát myslel, že už se nezamiluju, ale je to asi pořád ve mně. Tak jsem se cítil skoro vždycky, když jsem Tě potkal. Víš co, to je ten náběh, kdy to ještě úplně není, ale kdy by to šlo, z mé strany.

Podle těch básniček mi to bylo tak nějak jasný. Ty jsi vážně zamilovanej do mě?

Určitě ne, asi. Ale . . No. . . Víš co . . . Já právě . . . Určitě ta možnost vždycky byla, ale jenom z mé strany. Láska je láska, jen když je oboustranná. Jednostranně to je jednoduchý, vždycky. Já to poznám, když je někdo vnímavej a to je pro mě vždycky hrozně moc. Ale pokud je to láska, tak já Ti o ní nechci víc říct, protože je nezkažená konfrontací. Není kontaminovaná.

Alex se odmlčí a zaposlouchává se do písničky, která hraje z rádia.. Znamení – Divokej Bill

“Je to samá voda, samá voda. . .” No tak vidíš, je to samá voda. Mám pocit, že jsem hroznej chamtivec. Asi jsem takovej parazit, kterej se zachytí drápkem a hned si myslí, že to je jeho. Ale třeba jsem jen nešťastnej člověk, kterej volá o pomoc, ale v každým případě jsem romantickej, i když to tak někdy nevypadá.

Alex se znovu odmlčí, začala hrát píseň od Stromae – Papaoutai.

Věděla jsi, že tohleto zpívá Francouz? A znamená to, “Kde jsi, táto?”, nebo “Kde máš tátu, kde je Tvůj táta?”  Tak něco. To bys neřekla, viď? Mně to taky nedošlo nejdřív a přitom to je taková jednoduchá věta. “U té, papa u téé..”

To víš, nebo si to jen myslíš?

Ono to zní jak nějakej africkej pokřik, ale není. Je to zvláštní. “U té, papa u téé..”

Hned po návratu domů jsem si text této písně našla a přeložila. Jakoby jím byl vyjádřen hlavní Alexův životní boj. Text refrénu zní přesně takto: “Où t’es? Papaoutai? Où t’es? Papaoutai? Où t’es? Papaoutai? Outai outai où  papaoutai?” – což je v překladu “Kde jsi? Tati, kde jsi? Kde jsi, kde jsi, kde tati?”

Druhý den po rozhovoru, mi od Alexe přišlo toto:

– “Když hladinu slepého ramene pohladí vánek, co nosí má přání, hvězdy se na nebi objeví a v srdci mém plápolání ..”