ZDENĚK ŠAFRÁNEK /36/ je kapitán české sledge hokejové reprezentace. Před více než 15 lety na něj v práci spadla automobilová konstrukce, celých 1,5 tuny železa. Od té doby je na vozíku. Krátce po téhle nešťastné události si nechal na ruku vytetovat symbol invalidního vozíku s datem 9. 1. 2003 a nápisem “Moje cesta“. Žije v Pátku u Poděbrad s partnerkou a třemi dětmi. Dvě mají společně, třetí dítě – dceru Bereniku – má Katka z předchozího vztahu.
Zdeněk za sebou má tři paralympiády, mistrovství světa i Evropy. A aby toho nebylo málo, je mistrem ČR v horské cyklistice handicapovaných a také republikovým mistrem v paraboxu. O životě na vozíku jezdí pravidelně besedovat na základní a střední školy. Smyslem jeho života je rodina a sport, ale posledních několik let mu víc a víc selhává tělo. Trápí ho jednak obří dekubit, druhak nesnesitelně silné křeče, kvůli kterým nemůže spát víc než dvě hodiny v kuse. Jeho stav se prudce zhoršuje a bolesti, které má, jsou už dnes natolik silné, že bez opiátů nepřežije ani den. Už neví kudy dál, má pocit, že o pozornost lékařů se musí doslova doprošovat, není pro ně akutní pacient a oporu mu nenabízí ani Český svaz ledního hokeje, pro který jsou prý sledge hokejisté spíš jen finanční zátěž. Reprezentuje stát, stát na něj kašle. Tudíž už ani nemá sílu stmelovat ostatní členy nároďáku, protože jejich morálka je nulová a tým je v rozkladu, bez zájmu o hru a výsledek. Tenhle rozhovor je o bolesti a lhostejnosti.
Srdce Zdeňkova příběhu nese motiv hrbolaté cesty ve tvaru čísla 24. Právě tohle číslo ho po celou dobu doprovází na ledě a stalo se i jedním z jeho tetování.
PROČ ZDENĚK? Protože má můj hluboký respekt. Protože je dříč, srdcař a protože poprvé v životě zaznělo: „Hele, Silvi, potřeboval bych pomoct.“ Svěřil mi, že je na tom zdravotně tak špatně, že už neví, kudy dál. Rok co rok se mu udělá obří prosezenina, která se stále zhoršuje. Byl už na sedmi operacích. Teď ho čeká další. Bohužel, tohle řešení zabere vždy jen na pár týdnů a problém se pak vrátí ještě ve větším rozsahu. Chtěla bych proto najít někoho, kdo tohohle kluka, tátu tří dětí, dokáže dát zdravotně dohromady, protože se kvůli obřímu dekubitu doslova rozpadá zaživa. Někoho, kdo dokáže najít příčinu jeho zdravotních problémů, kdo nebude jen provizorně řešit důsledek. Někoho, kdo si uvědomí, že Zdeněk je opravdu akutní pacient. Šafi si to zaslouží nejvíc ze všech lidí, které znám. Je sice na vozíku, ale nemá ve slovníku, že něco nejde, vždyť už několikrát pomáhal i hasičům při povodních… Když jsme se poznali, řekl mi větu, na kterou nikdy nezapomenu: „Hele. Všechno jde. I mrtvá koza jde. Sice jenom zakopat, ale jde…“ Proto vás všechny, kdo tohle budete číst, prosím, pojďme pomoct klukovi, kterému dochází jeho obří síla. Klukovi, co chce jen slušně vychovávat svoje děti a důstojně reprezentovat naši zem.
Neprotahovala bych to. Popiš mi, co ti tedy přesně je.
Rozpadám se. Bez legrace. Jak sedím na vozíku, tak mám dekubitus čtvrtýho stupně – ten nejtěžší. Dekubit je proleženina, otlačenina, která má dva typy: vnitřní a vnější. Ten vnější vznikne tak, když se dlouho sedí nebo leží. Kvůli tomu se to taky vůbec nehojí a stane se z toho čím dál větší nekrotizující rána, která je pak hodně špatná. Já už mám dekubit vnitřní, což je věc, o který prostě nevíš. Ono to tam může třeba měsíc něco dělat, zlobit, růst, ale já tím, že necítím spodek, tak o tom nevím. Mám jen na základě toho příznaky, podle kterých vím, že se s tělem něco děje. Třeba se mi udělají afty v puse. To už vím, že když dostanu horečku nebo budu mít zánět močáku, děje se něco na zadku. To už prostě vím, to je pravidlo. Nebo se mi v třísle vlevo udělá boulička, a já vím, že je problém, že se mi někde něco pokazilo. Teď ji tam mám třeba pořád a cítím, že to souvisí s problémem, kterej ještě nikdo neodhalil.
Jak si máme představit tu ránu?
Ta rána je otevřená, je velká. Otvor do ní je v průměru asi čtyři centimetry. Kdyby ten otvor byl o něco větší, tak bys tam dokázala strčit celou pěst a možná i natáhnout prsty. Vypadá to jako vchod do jeskyně. Uvnitř jsou obnažený kosti. Někdy to hnisá, někdy mokvá, ale podle dvou posledních stěrů se ukázalo, že je teď ta rána čistá, což je podle doktora spíš zázrak. Takže se nezvětšuje. Je sterilní. Jenže teď se večer při převazu před pár dny stalo něco šílenýho. Bylo mi zle a šel jsem si lehnout. Žena mě převazovala. Jednak jsem teda hrozně krvácel a druhak v tom obvazu našla kus něčeho tvrdýho. Vypadá to, že ze mě vypadl kus kosti. Rozpadávám se! Vypadávají mi kosti z těla. Je to asi dva centimetry velký. Dali jsme to do zkumavky a v tom skle to cinká.
Co jste dělali?
Volali jsme doktorce, ale mně přijde, že to nikdo moc řešit nechce. Řekla, ať jí pošleme fotku, jak vypadá ta díra a jak vypadá ten úlomek a to je všechno. Už několik doktorů jasně řeklo, že jsem akutní pacient, že jsem akutní stav, a já teda nevím, co si mám pod pojmem akutní představit, protože přece když je někdo akutní, tak se s ním věci řeší rychle. Já jsem akutní a nikdo se mnou nic nedělá.
Tobě se ta rána dělá opakovaně. Už se ti to několikrát vrátilo, už jsi několikrát na operaci byl. To u nás neexistuje zařízení, které ti to dokáže udělat odborně tak, aby to nebyla pouhá záplata na pár měsíců?
Já to nevím. Nejsem doktor a nedokážu posoudit, proč se mi to furt vrací. Pořád se ale něco dozvídám. Třeba teď jsem se dozvěděl, že se mi to možná vrací proto, že mám šrouby v páteři. Může se stát, že to železo si s tím tělem už nerozumí. Na rentgenu se to může jevit bez problémů, ale může to vysílat tomu tělu nějaký špatný signály do míchy. I když ta mícha je přerušená, tak stejně ty části těla spolu komunikují a ty signály vysílají zánět, protože tam ten zánět je. Říkám to hodně laicky a zjednodušeně, ale i tohle by možná mohla být příčina toho, že mám častý záněty močáku. Nejsem doktor, ale tohle je pro mě naděje, že když mi vyndají šrouby z páteře, zlepší se můj zdravotní stav. Zatím tady jen devět let jezdím rok co rok po plastikách a operujou mi zadek. No, a když jsem tuhle teorii řekl doktorům, tak řekli ano, to by mohlo mít vliv na váš zdravotní stav, jenže to bylo všechno.
Kdy jsi byl naposledy u doktora?
Každou chvíli někam chodím. Naposledy jsem byl ve Vinohradech. Doktor mě prošahával. Cítil jsem se hrozně. CTčko mi neudělali, jenom rentgen. Takže ve finále moje řešení bolestí je, že si musím třikrát denně brát silný prášky na utlumení, plus večer píchat speciální injekce. Já jsem už normálně na opiátech, abych to vydržel. Teď už sice mám termín operace, jdu snad na konci října, ale i když jsem akutní pacient, tak jsem o to usiloval a prosil víc než půl roku! Prostě jsem jen čekal a trpěl. I teď pořád nevím, jak to do tý operace vydržím, protože to je fakt den ode dne horší. Pořád několik týdnů zbývá. Bez opiátů bych to fakt neměl šanci dát.
Máš pocit, že se doktoři do tebe bojí sahat, nebo jsou dlouhý čekačky na operace problém zdravotnictví obecně?
Hele, nevím. Doktoři mají svý práce dost, takže fakt můžou mít lidi nasmlouvaný. Já jsem ale akutní pacient, já fakt trpím a to mě znáš, že já si nikdy nestěžuju. Tak si vem, jak mi asi je, když už i já přiznávám bolest. Nechci ten zadek spravit jen tak. Já ty šrouby nechci vyndat ze svého rozmaru. Já je chci vyndat proto, že mě to bolí tak moc, že když se sebou něco neudělám, tak nevím, jestli to zvládnu. Přijde mi, jako by tomu ti doktoři nevěřili. Ze mě tady vypadávají kusy masa, vypadávají ze mě kosti, sáhne mi na záda, můžu se zbláznit bolestí, a oni mi dají prášky. Asi by se někde našel doktor, co by se mi snažil pomoct, ale bude to jeden z tisíce. Já potřebuju najít příčinu. Jasně, že ten dekubit jde nějak zalátat, ale já potřebuju najít příčinu, proč se mi to pořád vrací, proč se mi pořád tělo otevírá. Proč? Proč? Proč? Mám za sebou šest nebo sedm operací a pořád se to opakuje. Já nepotřebuju rady, který slýchám: „Musíte vydržet. Dávejte si na tu ránu pozor.“ Já už se snažím vydržet hromadu let a už jsem se fakt dostal na hranici. Teď je ta rána čistá. Kdykoli se ale do ní může cokoli dostat. Je to otevřený, je to obrovský a kurevsky to bolí. A zvětšuje se to! Za chvíli to nemusí být na čtyři prsty, ale na celou ruku. Já jsem tak akutní případ, že by mě měli operovat hned.
Zkoušel jsi i jiná zařízení než Vinohrady?
Jasně, zkoušeli jsme Motol, totálně zasekaná. Liberec, nejdřív listopad, prosinec. Prověřovali jsme i Slovensko, ale nic. Ve Vinohradech mi nakonec dali termín na konci října, ale ta cesta k tomu byla dlouhá a fakt bolestivá. Známá, co mi to všechno pomáhala shánět a řešit, volala snad všude, od Šumavy k Tatrám, a popisuje to jako několik měsíců šílený frustrace. Dokonce jsme narazili i na zařízení, který má na stránkách napsáno, že dekubity dělá, ale ve skutečnosti je nedělá. Mají to tam napsaný jen proto, aby to vypadalo, že toho dělají víc.
Aby toho nebylo málo, sužují tě, a doslova paralyzují, silné křeče. Souvisí s tím problémem, o kterém mluvíš?
V těle všechno se vším souvisí. Hodně lidí už mi řeklo, že se jim po vyndání šroubů z těla ulevilo. Možná je to jen v mé hlavě, ale teď se k tomu upínám. Možná ty křeče po vyndání poleví. Teď cítím sebemenší změnu počasí. Možná to tam někde na něco tlačí. Bohužel nejsem člověk, co by chodil po ordinacích a brečel a fňukal. Já přijdu k doktorovi, řeknu je to tak a tak a nedělám kolem toho divadlo. Tím si možná škodím. Já sice trpím jako prase, ale trpím vnitřně. Navíc ano, i když mě to všechno strašně bolí, tak já si nevolám sanitu, já jí nechci blokovat. Já požádám ženu, aby mě do nemocnice odvezla. A tím si taky škodím. Doktoři se zeptají, jak jsem přijel. Já řeknu, že mě přivezla žena a oni už v tu chvíli změní přístup. De facto se mě ptaj, proč tam vlastně jsem, a já mám v tu chvíli pocit, že jsem pro ně skoro zdravej člověk a že tam jen otravuju.
Kdy ti začaly ty křeče?
To si pamatuju. To bylo asi půl roku po úrazu, kdy mě vezli z rehabiliťáku sanitkou na vyšetření. Ta sanitka přejela přes nějakej hrbol a tam mě to zasáhlo poprvé. Od tý doby se to pořád vrací, pořád častěji a hrozně se to stupňuje. Myslím, že to roste tím, jak mi rostou ty dekubity. To tělo prostě víc a víc volá: pozor, dělejte se mnou něco, je tady fakt velkej problém. Když je ten dekubit po operaci zaléčenej a čistej a cítím se dobře, tak mám třeba jen tři křeče za den. A teď? Teď je mám tak často, že jsem rád, když tělo třikrát za den v křeči nemám. Teď tady ležím a permanentně mě brní noha. Jenže já jsem sportovec, já se to učím přijímat a vlastně s těma bolestma rostu. To, co bych nevydržel třeba loni, jsem se teď naučil plus mínus snášet, ale pořád se to stupňuje a já už prostě nemůžu.
Co je pro tebe nejhorší?
Přesuny. Teď tady ležím, a i když mě všechno bolí, tak je to vlastně snesitelný, ale když si budu potřebovat dojít na záchod, tak sednu na vozejk a dostanu šílenou křeč, která mi zkroutí celý tělo. To bude trvat tak patnáct minut. Budu se s tím snažit bojovat a potlačit to a dostanu to do stadia, že třeba co půl hodiny budu mít tříminutovou křeč. A pak si večer lehnu do postele, do svojí úlevový polohy, ale než ta úleva nastane, musím vydržet půlhodinovou brutální křeč. Nikomu bych to v žádným případě nepřál, ale někdy si říkám, že je škoda, že ti doktoři nejsou aspoň na hodinu v mojí kůži, aby věděli, jaký to je. Líp se to překonává, když mám zaměstnanou hlavu. Když si třeba hraju s dětma, tak já tu křeč dostanu, ale není pro mě tak hrozná. Když jsem ale sám a přepadne mě to, tak s tím bojuju. Pak vyčerpanej usnu a za hodinu mě probudí křeč ještě silnější. V noci mám tuhej spánek v kuse od 45 minut do hodiny a čtvrt. Víc ne. To už mám změřený. Že bych spal víc, než dvě hodiny v kuse, to se nestalo, ani nepamatuju.
Když se před pár měsíci rozhodl odejít ze světa náš společný kamarád Zdeněk, který měl podobné bolesti, ukazoval jsi mi zprávu, kterou jsi psal Ivetce – jeho ženě. A tam bylo, že už jsi měl mnohokrát podobné myšlenky… Prostě to všechno skončit a bolestí se zbavit definitivně.
Ano, já to tak mám. Moje Kačka to moc dobře ví. Kolikrát, když ležím nahoře v ložnici a vidím tam to otevřený střešní okno, tak mám sto chutí tam vylézt a skočit. Potom si ale prostě vzpomenu na tu moji malou Emičku, na Filípka, na Berču. Já se na ně kouknu a nemůžu to udělat, nemůžu je tady nechat. Já to prostě neudělám. I kdybych se měl utrápit bolestí, tak budu chtít furt bejt pro ty děti nějakým vzorem a nějakou motivací…A teď tady z toho brečím, ty vole. Vidíš, co děláš, takový věci.
V životě jsem tě neviděla brečet…
No, já taky ne 😊. Kolikrát jsem nad tím přemýšlel. Jezdil jsem z tréninku ze Zlína, měl jsem bolesti, opravdu mě to bolelo. Říkal jsem si: „Stačí cuknout volantem, odpoutat se!“, jel jsem 180 km/hod., to absolutně nebylo možný přežít. Vzpomenu si na Emičku, na děti, vzpomenu si na rodinu, a prostě to nejde. Narovinu ti říkám, že kdybych byl sám, tak už tady nejsem. Mám dvě ségry, mámu, miluju je, ale ty mají svoje spokojený životy. I když to zní tvrdě, nejsou ten důvod, proč bych zůstal. Ten důvod jsou prostě jen děti. V životě bych taky nedopustil, aby se o mě někdo staral, takže i přes strašně moc bolesti se snažím všechno dělat. I přes obrovský bolesti doma uklízím a starám se o děti, aby Kačka mohla chodit do práce. Chci, abychom mohli normálně fungovat. Jediná starost, která se mnou je, že potřebuju pomáhat s převazama. Sundá mi starou náplast, dá mi novou náplast a to je všechno. Trvá to pět minut. Nechci nikomu přidělávat starosti, ale jestli někdy budu na tý cizí pomoci závislej, tak to už nezvládnu a na to bude i Emička krátká. Já nedopustím, aby mě někdo musel pomáhat na vozejk, aby u mě držel služby. To se nikdy nestane! Já nikdy nebudu pro nikoho přítěží.
Asi hodně lidí napadne, jak tohle všechno zvládáte s Katkou utáhnout finančně? 3 děti, barák, hromada zdravotnických pomůcek. Předpokládám, že ne všechny pojišťovna proplácí..
Přesně. Neproplácí. No je to takhle. Káťa musí chodit do práce, já jsem doma s dětma. Pracuje v Říčanech u Prahy, ve specializovaném domově pro seniory s alzheimerem, je zdravotní sestra. A hrozně ji to baví, víš? Ona se těm lidem snaží zpříjemňovat ten čas, než ze světa úplně odejdou, prostě jim to odcházení chce udělat hezčí. Já do práce jít nemůžu, od pojišťovny dostávám sice nízkou, ale pravidelnou doživotní rentu a to je naše jistota, o kterou bych nerad přišel. Když bych šel makat, tak mi ji vezmou. Sportování něco stojí, individuální příprava něco stojí, léky nejsou hrazený ze sta procent a třeba převazy, ty pojišťovna neproplácí vůbec. Takže jen za zdravotnické pomůcky doplácíme kolem tří tisíc měsíčně. Do toho benzín, kterej projíždíme, když jezdíme po doktorech, to taky není málo. Takže ač jsem to nikdy nedělal, tak teď jsem v situaci, že se musím snažit sehnat sponzora. Já v žádným případě nechci po nikom statisíce, ale na rovinu říkám, že když by byl někdo z čtenářů Příběhů lidí, kdo by měl ochotu pomoci, tak toho s velkým díky využiju a použiju to pro svoji léčbu. (pozn.:zasílání podpory pro Zdeňka je od 15.11.2018 ukončeno). My jsme sami jako rodina zvyklí přispívat na charitu. Sice ne finančně, ale pravidelně dáváme – třeba oblečení po dětech, nebo hračky, to je to nejmenší, co pro druhé můžeme udělat. Já navíc, když to jen trochu jde, jezdím zdarma besedovat do škol a na tábory, tyhle věci prostě cítím jako svoji společenskou povinnost.
Známe se, takže vím, že to, co by ti mohlo pomáhat psychicky, je právě sledge hokej. Jenže už několikrát jsi mi říkal, že je to spíš jen další z hromady problémů, které řešíš. Jsi kapitán reprezentace, se svým týmem v našich barvách reprezentuješ naši zem, spadáte pod Český svaz ledního hokeje a na oplátku se ti od svazu vůbec ničeho nedostává. To opravdu tvůj zdravotní stav nikoho nezajímá? Nemáš možnost konzultace, rehabilitace, nezařídí ti žádného lékaře specialistu? Ty tady bojuješ o přežití a opravdu nemáš ohledně zdraví žádnou podporu od svazu?
Ne. Nemám nic. Vůbec. Ti ani netuší, že něco nějakýmu Šafránkovi je. Když bys přijela na svaz a řekla: „Šafránek – kapitán sledge reprezentace“, tak ani nebudou vědět, kdo to je. My jsme pro svaz položka. Oni neví, kolik máme hráčů. Neví, kdo tam je jmenovitě. Odhaduju, že by dali dohromady tak dvě tři jména, víc ne. My jsme pro svaz finanční přítěží. A vlastně úplně stejný postoj k nám má i Český paralympijský výbor. Takže zájem skoro nulový.
Za poslední roky jste ale udělali se sledge hokejem obrovský kus práce. Máte rok od roku víc fanoušků, máte výsledky a zviditelňujete republiku, a to, podle toho, co od tebe slýchám, ve víc než bojových podmínkách. Je to jen pocit, nebo vás svaz přehlíží?
Jo, úplně. Od pádu v Buffalu, kdy jsme spadli do B skupiny, jsme se dokázali vypracovat tak, že jsme tu B skupinu vyhráli se zlatem. Vyhráli jsme kvalifikaci na paralympiádu, ale s tou konkurencí stejně lepší místo neuděláme. První dvě místa jsou Kanada, Amerika a teď až se vrátí Rusko, velmi silnej tým, tak to je taky těžko porazitelný. Tohle jsou profesionální sledgehokejový týmy. Tam vidíš, že oni na Facebook a Instagram dávají, že jsou na soustředění tam a tam. Támhle se učí střílet s plastovou deskou, tadyhle trénují nějak jinak, prostě vidíš, že tam se maká, tam je podpora. Když mají individuální přípravu, tak dostávají benefity od státu. V některých zemích je podpora pro handicapované reprezentační sportovce až tisíc EUR za měsíc. Já když se chci jít individuálně připravovat, tak si to musím platit ze svého, nebo musím uplatit někoho flaškou rumu, aby mě na chvíli někde pustil na led. A když se nepřipravuješ, tak dostaneš vynadáno, že se nepřipravuješ.
Jak se tedy daří udržet v týmu nějakou přijatelnou úroveň výkonnosti?
No, to se právě moc nedaří. V repre týmu jsou tak tři čtyři lidi, včetně mě, co se individuálně připravujou. Do toho sypeš vlastní peníze. Já mám sice vlastní posilovnu doma, ale maličkou a tady se prostě nikdy nepřipravíš tak, jak potřebuješ. Takže jak jsem řekl, sem tam někomu něco dám, aby mě někam pustil na led, ale když se kluci nepřipravujou, dostanou vynadáno a pak ještě dostaneme vynadáno všichni, když nejsou výsledky. No a nakonec ti řeknou: „A co byste vlastně chtěli platit?“
Máte jako tým problém s morálkou a motivací?
Obrovskej. Vem si třeba v Norsku nebo Švédsku. Těm klukům je taky přes třicet, taky mají práce, taky mají rodiny, ale ten norskej sledgehokejista jde a po práci jede 60 km někam na zimák. Tam se morduje, jezdí kolečka, o půlnoci přijede domů a ráno vstává do práce. Takhle to dělá většina těch týmů, co patří ke špičce. Tady u nás ti každej bude říkat, jak to dělá srdíčkem, ale srdíčkem ty góly nenastřílíš. Já nevím, proč to ti kluci vlastně dělaj.
Jsi kapitán, jak se ti daří stmelovat tým?
Kapitán u nás neznamená nic. Stejně tak, jako trenér neznamená nic. Vem si fotbalové nebo hokejové reprezentanty. Choďáky. Ty lidi jsou od malička vychovávaný sportovní autoritou, od malička trénujou, sportujou. Znají autoritu kapitána, autoritu trenéra, mají režim, mají řád. U nás se ale autority neuznávají proto, že ti hráči k tomu sportu přišli jak slepí k houslím. Oni nezačali hrát proto, že chtěli, ale proto, že se jim něco stalo. Vlak jim přejel nohu, vybourali se v autě nebo něco a začali hledat, co se sebou. Celej život nevěděli, co je kolektivní sport, a teď vidíš ty rypáky, když by měli poslouchat někoho, kdo po nich něco chce. Chce po nich výkon a aby makali. A k tomu jim ten někdo třeba nesedí. Já jsem třetí sledge kapitán, jsem nejdýl sloužící. Ti hráči vlastně neřeší ani tak osobu toho trenéra, ani kapitána, neposlouchají totiž ani na ledě. Na střídačce na trenéra držkujou, držkujou i na mě. Hráčům prostě chybí respekt. Já jsem ráznej člověk. Ohledně výkonu vím, co je potřeba kdy říct a kdy jak koho podpořit, ale to funguje jen, když tě ty lidi chtějí slyšet a chtějí ten výkon podat. Tady to nefunguje, oni mě neslyší. Když je chceš motivovat, oni se tomu vysmívaj. Ostatní týmy si jdou před zápasem zatrénovat spolu, jako tým. My? My jdeme ve třech, a to jsme měli jít všichni.
Jak moc tě to mrzí?
Strašně. Protože já jsem fakt upřímně šťastnej, že mám možnost reprezentovat zemi. Štastnej za to, že můžu bejt kapitánem. Když ale vidím, co je za tím, tak mi z toho je prostě zle. Pořád chci věřit, že se to může změnit, že se to srovná, že se mi zahojí zadek, přestanou křeče, na ledě budeme tým a budeme vyhrávat. Že se někdo někde chytí za nos a budeme dostávat peníze na přípravu. Jsem optimista. Budu tomu věřit až do svý poslední chvíle.
!!! Na oslavu Zdeňkova uzdravení a návratu na led, jsme navrhli a vyrobili speciální autorskou sérii ponožek s jeho vlastnoručním podpisem. Jde o limitovanou sérii 500 párů a zásoby se tenčí, tak jestli chcete mít na dobrý konec silného příběhu originální památku, tak pospěšte! K zakoupení v e-shopu Příběhů lidí. Pomůžete nám tím pomáhat dalším lidem a budeme se snažit opět někomu změnit život tak, jako se to podařilo v případě kapitána.
EDIT 6.5.2019: Na Zdeňkův účet č. 31 66 27 81 53 / 0800 se už sešly víc, než dva miliony korun! Ale co hlavně, podařilo se najít adekvátní a špičkovou lékařskou pomoc a Zdeněk se dokázal postavit na led jako plnohodnotný člen parahokejového mistrovství světa v Ostravě. Borci s defacto amatérským tréninkovým zázemím dokázali porazit řadu profesionálních týmů a také zásluhou Šafiho obsadili nádherné 4.místo!
Jménem svým i jménem Zdeňka srdečně a upřímně děkuje Silvie.
