"V kině jsem byl naposledy, když běžel Vinnetou."

Miroslav Vojtěch /63/ se narodil v roce 1953 v Hradci Králové. Mnoho let pracoval v lese, většinu času jako dělník při těžbě dřeva. Jeho příběh připomíná svojí podstatou film „Vesničko má středisková“, kde se vesnický Otík musí přestěhovat do paneláku. Miroslav Vojtěch se teď stal vlastně také takovým Otíkem. Už 40 let žije na úplné samotě, v hájence, kterou si opravil vlastníma rukama. Nyní se majitel budovy, město, po letech probudil a uvědomil si, že vlastní uprostřed lesů hájovnu, která tam sice odjakživa patřila, ale teď najednou překáží, protože by se tu mohlo postavit supermoderní enviro-centrum. Hájenku chce zbourat a Miroslava Vojtěcha vystěhovat do bytu ve městě. Tenhle rozhovor nemá za cíl hodnotit a zkoumat oprávněnost, či neoprávněnost plánovaného vystěhování, ani soudit potřebnost chystaného projektu.  Má přiblížit život a myšlenky člověka, který balancuje nad propastí v podobě vykořenění a sociálního šoku.

Proč MIROSLAV? “Jo tenhle, to je ten zlej hajnej.. To je ten kretén, co řve na děti.. To je prej nějakej podivín, co mu na tý samotě hráblo…” Podobné odpovědi budou častou reakcí na otázku položenou obyvatelům Hradce, jestli vědí, kdo žije v hájovně na Hradečnici. (pozn.: Hradečnice = cyklo a in-line stezka v lesích na okraji Hradce Králové.) Samozřejmě drtivá většina dotázaných s dotyčným nikdy nemluvila, a proto mi připadá tohle nenávistné hodnocení jeho osoby skutečně nefér. Moje zkušenost je totiž úplně jiná. Kdykoli jsem na něj při procházce, či cykloprojížďce kolem hájovny narazila, dali jsme se do řeči a nikdy jsem neodcházela s negativním pocitem. Před pár týdny se stal osobou, o které se často mluví v souvislosti s bouráním hájovny a jeho vystěhováním do bytu. Stejně, tak jako si já nedovedu představit, co by se se mnou stalo, kdyby mě někdo proti mé vůli vytrhl z města a donutil žít bez pitné vody a všech těch dalších “samozřejmých” věcí na samotě, tak si neumím představit, co musí prožívat člověk, který se takovému životnímu zlomu, byť v obrácené variantě, nejspíš nevyhne.  Tenhle rozhovor pro mě patří k těm náročnějším. Náročnějším na emoce. Ze všech dosavadních rozhovorů pro Příběhy je právě tenhle tím, kde zpovídaný prolil nejvíce slz. A vidět, jak se drsný chlap změní ve zranitelné dítě, prostě zabolí.

“Koně byli můj chlupatej benzín.”

Jak dlouho jste tady v hájovně?

… Miroslav Vojtěch dlouho mlčí, oči se mu začínají lesknout, sklání hlavu a odchází do vedlejší místnosti. Muže, majícího pověst drsného samotářského morouse z lesa, který se prý nebojí na kolemjdoucí zakřičet, byste v tu chvíli hledali marně. Odpovědi se proto ujímá jeho partnerka Květa.

Od sedmdesátýhošestýho, tuším.. Protože to tak bylo dřív, kdo nastoupil do práce, dostal k tomu služební byt. Takže takhle se sem dostal.

Muž se vzhledem Krakonoše se vrací. Oči má zarudlé, snaha o vyprávění ho evidentně stojí hodně sil, ale přemáhá se, aby mohl začít. 

Vy jste původem z Hradce?

Jojo, z Novýho. Když jsem se vrátil z vojny, tak jsem ještě chvíli bydlel u rodičů no a potom, potom… Promiňte. Já nemůžu..

To je v pohodě.

Povídání na chvíli přerušujeme. Pan Miroslav znovu odchází. Oči má plné slz. Jeho kamarád, který dosud mlčky seděl v útulné kuchyni plné loveckých trofejí, dodává:

“To víte, uvědomuje si to blížící se vykořenění. To musí bejt neskutečná bolest, to je vlastně jistá smrt. Já se tuhle stěhoval po deseti letech a bylo to obrovsky těžký. A teď si vemte, co musí prožívat on, když ho po čtyřiceti letech na samotě v lese chtějí šoupnout do města. To ho může bez nadsázky zabít. Když vezmete člověku vodu, umře. Když vezmete Mírovi les, umře zrovna tak. To se prostě nedá ustát…”

V tu chvíli se opět ozývá Miroslav Vojtěch, který se vrací a opět se snaží navázat.

Nějakej Franta Josífů, polesnej, to byl výbornej chlap, mi povídá: “Hele, na Černý Stráni se uvolňuje hájovna a jestli chceš, tak Ti ji dám.” Tak jsem si ji vzal, a on mi říká: “Dávám Ti pět let, protože tam žádnej hajnej nevydrží. Je to tam odříznutý od světa, děti se musí vozit daleko do školy, tam prostě nevydrží nikdo.”  Tak jsem sem přišel. Byla v dezolátním stavu, podlahy byly mokrý, stěny byly mokrý. Vedení lesů mi dalo materiál: písek, vápno a cement a chlapi z lesů mi řekli: „Teď si to tady udělej, jak chceš.” Udělali mi elektřinu, ale jinak jsem si to tady dělal sám. A to jsem ještě chodil do práce! Chodil jsem do těžby. Takže jsem den dřel v lese na těžbě, a po práci jsem šel na druhou šichtu sem na hájovnu.

Dalo se tady už bydlet?

Ne. To bylo v šíleným stavu! Takže jsem ještě pak v noci jezdil domů, na Novej Hradec. A skončil jsem na Štědrej den v roce 1976. Přesně na Štědrej den roku 1976 jsem se sem stěhoval. Dřel jsem na tom těmahle rukama od jara skoro rok. A až když jsem se sem nastěhoval, tak až po čtyřech letech jsem na to dostal smlouvu.

Vy jste říkal, že jste tenkrát neměl auto. Jak jste se odsud dostával, když jste potřeboval někde něco zařídit?

No jééé, já měl koně! To byl můj chlupatej benzín! Já jsem tak vždycky jezdil na nákup. Vzal jsem si ruksak, osedlal jsem si koně a jel jsem na Novej Hradec. Já jsem tady měl takovou víceméně sedláckou základnu. Zabíjel jsem si tu prasata i drůbež. Já tady měl takový havěti. Ale zase jsem dával chlapům uzený a klobásy. No, a pak jsem koně začal využívat i k těžbě. Vždycky přišel polesnej, dal mi další, že by potřeboval, abych s nima tahal. Abych je to naučil. Když už byli vycvičený na těžbu, tak je dal polesnej zase jinam, a já jsem dostal nový. Ty jsem zase vycvičil a tak to šlo dokola.

“Manželka odsud utekla po třech měsících. I se synem.”

Kde se ve Vás vůbec vzal vztah k lesu? Měli jste to v rodině?

Jo, jo. Tatínek byl myslivec. Už od roku 49. Takže jsem tady ty lidi, co tady bydleli v hájence předtím, taky znal. Táta mě sem vodil. Já pamatuju za mý dětský éry, že tady bydlel Hrubec, pak nějakej Kozlovskej. Ten měl tři kluci a všichni tři chodili na Novej Hradec do školy. A ti kluci měli bryčku a k tomu poníka. Vždycky ráno ho zapřáhli a jeli do školy. Tam mu uvázali pytlík vovsa na hubu, poník vydržel pod oknama stát a žvejkal si ten voves. Po škole kluci naskákali na bryčku a jeli sem.

Říkal jste, že tady žádnej hajnej nevydržel víc, než pět let. Kvůli dětem a kvůli tomu, že je odsud všechno daleko. Vy máte děti?

Jo, já jsem sem přišel s klukem. Ale moje bejvalá manželka tady vydržela tři měsíce a odešla s ním pryč.

Protože to bylo na samotě a nejbližší barák byl přes tři kilometry?

Přesně. Že tady nebude. Že tady chcíp pes.

Takže se dá říct, že Vás hájovna připravila o rodinu?

To se takhle nedá říct. To ne. Olina věděla, že tady na tom dělám, že to dělám pro rodinu, že nastoupí pracovat do lesa, s tím souhlasila. Jenže se to zhroutilo. Ono je to jiný, když se sem člověk přijel podívat jednou za měsíc a jiný, když tady musíte bydlet ve dne v noci furt. Tak to je problém.

Když začala Vaše žena dávat najevo nespokojenost, měl jste dilema, jestli zachránit rodinu a odejít s nimi, nebo jestli zůstat?

Neeeee. To jsem neměl. Zažila jste někdy pocit, že celým tělem cejtíte, že někam patříte? Že jste někde doma? Jako byste byla každým kouskem svýho těla srostlá s tím místem? Tak to mám tady já. A to je, jak když máte kořen. Tak silnej kořen, kterej se nedá vyrvat. Když vyrvete kořen, tak tím způsobíte smrt. A kdyby tu zůstala ona, tak bych způsobil zase smrt já jí. Jeden nebo druhej bysme vlastně zemřeli. Utrápili se. Tak jsem ji pustil. Hrozně to bolelo, ale nešlo to jinak. Ještě jsem jí otevřel bránu. Já jsem ani na minutu nepřemejšlel, že bych odsud šel pryč.

To Vám bylo nějakých třiadvacet. Oženil jste se ještě někdy?

Neoženil.  Ještě jsem tady pak měl jednu družku, ta dělala v lese. Taky odešla, protože to bylo odsud všechno daleko. Chtěla, abych s ní šel do Pardubiček, a já jsem řekl, že nepůjdu. Tak přijela Avie, ona si všechno naložila a odjela. Byl jsem tady zase sám.

   
“Tyhle lesy jsou magický. A já jsem prostě v lese doma.”

    Proč je tohle místo pro Vás tak silný, že jste mu obětoval úplně všechno? Co Vám to tady dává?

… potřetí během rozhovoru drsnému muži z lesa rudnou oči a jeho plnovous se začíná třást …

Já se moc omlouvám, že kladu takové otázky, ale ono to je nedílnou součástí Vašeho příběhu. Jestli chcete, abych se přestala ptát, řekněte. Nebo ten rozhovor chcete skončit úplně?

Nene, to určitě ne. Já to dám.. Tady řvu jak ženská. Bolí to, no.

Dobře. Jak je tedy možné, že z místa, ze kterého všichni utekli, tak Vás by žádná síla nedokázala dostat?

To jsou ty lesy. Tady jsou jiný, než jinde. Tady jsou magický.. Já jsem prostě v lese doma.

Jaký tady jsou večery?

Krásný. Překrásný. A každej den a každej večer je jinej. Ale mrzí mě, jak se to tady s těma lesama teď ubírá. Když to byly státní lesy, byly to lesy hluboký a bylo tady hodně zvěře. Dnes je tady velikej úbytek zvěře. Ta ubejvá rapidně, protože ty stromy jsou strašně prokácený a řídký.

Jak dlouho jste v důchodu?

Rok a půl. A předtím jsem tady dělal pro Ministerstvo zemědělství záchrannou stanici pro koroptve.  Začal jsem s tím v roce 1994 a dělal jsem to pro celou republiku. Ze všech koutů si sem pro ně jezdili, a pak to vypouštěli, protože koroptve jediné jsou tady u nás doma. I bažanti sem byli dovezení, ale koroptve jsou původní a jejich populace je na ústupu. Jinak v lese jsem toho předtím dělal spoustu. Nikdy jsem ale nebyl hajnej. Já jsem dělal v těžbě dřeva, v přibližování s koňma. Co se dělalo se strojema a s koňma v lese, tak jsem dělal snad všechno. Krom vyžínání.

Kolik tady teď platíte nájem?

6500,-. Je to byt druhej kategorie. K tomu ještě uhlí, kterým topíme. A voda, no. Tady není pitná, tu sem taháme v kanystrech a pet lahvích vždycky na tejden. Jak říkám. Je to drsnej život. Ale nešel bych odsud ani za nic.

Sám tu ale nežijete, žije tu s Vámi družka. Jak už dlouho?

Od roku 89.

27 let. Takže jste přeci jen nakonec našel ženu, která tuhle drsnou samotu zvládla.

Zvládla. A to má i dceru. Její holka odsud chodila do školy. Děti jsme spolu ale už neměli.

“Do divadla, to vůbec. Asi jsem byl jednou, někdy v pátý, v šestý třídě.”

A když mi tedy popíšete běžné fungování, jak to tu vypadá? Co třeba nákupy?

Jednou za tejden odsud vyjíždíme. Na Novej Hradec, protože tam máme poštu. Takže se stavíme na poště, pak jedeme do Tesca, uděláme nákup a vracíme se zpátky. Do centra nejezdíme vůbec.

A jezdíte takhle, v zeleném?

Jo, jo. Já jiný barvy ani v šatníku nemám. Možná jedny šedivý kalhoty.

Takže když přijedete do obchoďáku, jak Vám tam je?

Špatně. Rychle zpátky. Mě to tam nebaví, já se tam necejtím. Halda těch lidí na mě působí.. /dlouhé mlčení./

Jak na Vás působí?

Vysává mě to. Tady kolem hájovny projede spousta lidí, Hradečáci, Novohradečáci, Malšováci, hromada lidí, co mě znaj. Já se s nima rád zastavím, pokecám, pobavíme se, ale jsem doma! Jsem v lese. Kdyby se mnou chtěl někdo kecat na ulici, tak mu řeknu: „Hele seber se, přijeď za mnou do hájovny, já jedu domů.” Jsem hrozně společenskej člověk. Miluju návštěvy, mám rád lidi, ale nemám rád město. Rybníky! To miluju! Miluju ptáci na rybníkách! To je můj život! V tom městě je blázinec. Pro mě je to blázinec.

Čemu konkrétně tam nerozumíte? Říkáte si třeba, že nechápete, jak někdo může takhle žít?

Někdy nad těma lidma pociťuju takovou lítost. A říkám si, že je škoda, že nic jinýho neznaj. Než do práce, koupit v marketu něco, co pak hoděj na pánev a pustěj si televizi. Vždyť oni tu přírodu ani neznaj. Já jsem to zažil už tady u daňků několikrát. Oni jsou schopný tomu říkat, že to jsou lamy, že to je srnčí, nebo dokonce muflon. Ta neznalost těch lidí je obrovská. A kolikrát si říkám, proč jsou v televizi krváky jako Sběratelé kostí, proč tam nedají přírodu? Vždyť ta příroda nám utíká pod rukama! A když to půjde tímhle tempem dál, a když bude ubývat les, tak bude ubývat kyslík. Lidi budou nemocný. To si nikdo neuvědomuje. Já jsem nikdy nebyl komunista, ale za komunistů jsem dělal. A ty lesy tady vypadaly úplně přepychově. Dneska jsou to prokácený průsvitný hrůzy. To je řidina! Lidi si na to stěžujou sami, že vidí z jedný leče na druhou. Na hektary ty lesy jsou, ale na to zadřevení, jak se říká, ty stromy nejsou.

Jel jste někdy městskou hromadnou dopravou?

Jo, před čtyřiceti lety. To nelžu. Já ještě pamatuju, když jsem si za třicet halířů koupil lístek. A nedávno jsem koukal na konečný na Novým Hradci do jednoho trolejbusu a byly tam vevnitř nějaký krabičky. Tak jsem se ptal, co to je. Řidič vysvětlil, že tam buď přiložím kartu, nebo štípnu lístek. To se mi kamarádi vždycky smějou a říkaj: „Ty vole, ty ani nevíš nic.” A já říkám: „No nevím, ale já to vědět nepotřebuju, já jsem z lesa.”

A co věci jako kino, divadlo?

Ne, ne. Vůbec. V kině jsem vlastně byl, ale to už je taky dýl. Jo, jako malej kluk, když běžel Vinnetou. To jsem chodil na Novej Hradec. Teď je tam Country club Lucie. Dřív tam bylo kino, tak tam jsem byl. Do divadla, to vůbec. Asi jsem byl jednou, někdy v pátý, v šestý třídě.

Chodíte k doktorovi?

Ne. Jenom, když potřebuju jednou za 5 let prodloužit zbroják. Jinak doktory neřeším. Proč bych tam chodil? Když mě něco bolí, tak si zajedu na Novej Hradec do lékárny, koupím si tam Valetol a tím vyléčím všechno. I klouby.

Máte počítač?

Jo, máme. Ta na něm chodí hrát karty, ale mě to nebaví. To není jako, když sedíte od rána do večera na posedu den co den. Od rána od šesti, do večera do jedenácti, a pak přijde kus, o kterým řeknu, že je chovnej a ten střílet nebudu. Tak budu čekat dál! Kdybych střílel tak, jako střílej všichni ti kolem, do všeho, co vystrčí palici, tak mám na zdi 800 kusů srnčího a 150 – 200 daňků! Ale já jsem vždycky střelil jen kus, kterej nepatří do chovu.

Zajímáte se třeba o to, co se děje na politické scéně, nebo to neřešíte?

Koukám na zprávy. V pět hodin Nova, pak v sedm Prima, a pak o půl osmý zas Nova.

Co říkáte na aktuální uprchlickou krizi?

Katastrofa. Z toho bude jednou takovej průšvih. A velikej! To bude průšvih. Tohleto Evropa neutáhne ekonomicky. Myslím si, že každou chvíli něco vypukne. Bude to špatný.

A co Vás baví kromě lesa? Máte ještě něco navíc, nebo je les opravdu úplně vším?

Nemám žádný jiný zájmy. Jen zvířata a les.

Není Vám tady někdy smutno?

Ne. Tady kolem projde při procházkách dost lidí a já jsem ukecanej. Rád si popovídám.

“Ať mě radši zastřelej! Já nikam nepůjdu.”

Měl jste někdy v lese úraz?

Měl. Na levý noze jsem si uřezal prsty, ale už mi to srostlo. Takže levou mám velikost 6,5 a pravou 7. Vylítla mi motorová pila a už to bylo. Takže mi tam pár kůstek chybí. Měl jsem 86 štychů. No a pak jsem měl ještě jeden. Zase mi vyletěla motorovka, poškodila mi očnici, prořízla lebku u spánku, a utrhla mi kus tváře. Tak tam jsem měl 52 štychů. Dělal jsem si pak srandu, že bych se divil, kdybych napotřetí nepřekonal stovku, ale už se naštěstí nic nestalo.

Jak dneska trávíte svoje dny?

Obejdu si daňky a nakrmím je. Zkontroluju si plot, protože mi tady někdo stříhá díry do plotu, aby mi daňci utekli. Teď na Štědrej den mi to někdo udělal zas, ale nasypal jsem jim krmení a vrátili se. Občas jedu k rybářům pro voves a ječmen. Jeden hoch mi vozí kvalitní seno. Meju jim napaječky, uklízím kolem nich.

A jak se Vám to daří ufinancovat?

Nikam nechodím, neutrácím v hospodě, nepiju. Kouřím, ale cigarety si nekupuju, balím si. A jen díky tomu si můžu dopřát ty daňci. Ustoupil jsem od určitejch věcí, ale mám daňci a oni mě moc bavěj. Na podzim prodám tři kusy dančího do obory a za to si koupím uhlí. A když mi sem někdo přinese zraněný zvíře, tak se postarám i o něj. Lidi sem hodně nosili třeba zraněný srnky. Tak jsem je léčil.

Město už Vám poslalo výpověď z nájmu?

Poslali mi výpověď na daňci. Ten pozemek, na kterým jsou, musím uvolnit do konce ledna, ale ty daněly jsou březí, tak vůbec si nedovedu představit, jak se to bude řešit. Protože transport je nemožnej, uspání je nemožný, to už by se nemusely probudit. A výpověď z baráku už mi přišla taky.

Máte tady daňky, hned kolem vede cyklostezka, jak se chovají ty děti, co chodí s rodiči při procházkách kolem?

Nejsou všichni stejný. Ono to asi hodně lidí překvapí, ale mám děti rád. Fakt moc rád. Jenže nejsou všechny stejný. Není problém v dětech, ale v rodičích. Hodně dětí by si dalo říct, ale rodiče jim to nedokážou ani vysvětlit. Oni tady ty děti ječej, jdou k plotu a lomcujou tam s pletivem. Ty rodiče je nechaj, a pak si ještě myslej, že když tam budou lomcovat s plotem, že to dančí přijde k nim. Jenže to naopak jde od nich. A když jsem venku a vidím to, tak na ně samozřejmě houknu, ať to nedělaj. A říkám jim, ať jsou potichu, že to dančí příjde blíž. A pak rodiče koukaj jak zjara, protože jim to nedokážou vysvětlit, nebo mi nadávaj, proč napomínám jejich děti. A prej se o mně kvůli tomu říká, že jsem starej zlej bručoun. Jenže  přitom by stačilo, aby to oni sami těm dětem vysvětlili! Na všem se musí pracovat. I na dětech. Mám hrozně rád děti. Přijde mi jich na dvůr dvacet, budou se ptát, budu jim odpovídat. V životě bych je nevyhnal, ale musej mít z rodiny základy slušnýho vychování, což se bohužel dneska nějak vytrácí a rodiče těm dětem dovolej všechno.  Hrozně mě baví děti učit, co je smrk, borovice, jíva.

Co myslíte, že se děti naučí o přírodě v moderním výukovém centru uprostřed lesů?

Já si myslím, že jim to nic nedá. Když už, tak má něco takovýho stát na kraji lesa. To je tady jako posaděj do židlí a pustí jim zvířata na videu? Není lepší ty děti vzít do obory, ať to vidí na vlastní oči? To je prostě…. Vždyť to budou neznabozi. Úplně.

Radnice Vás teď chce vystěhovat, hájenku zbourat a postavit tady uprostřed lesů moderní výukové středisko. Mají pro Vás náhradní bydlení v podobě bytu. Umíte si představit, že byste ráno místo zahrady vyšel na balkon a místo zpěvu ptáků slyšel motory aut?

No, to mi ani nemluvte. To vůbec! Nedovedu si to představit ani s balkonem. Natož bez balkonu.  Ať mě radši zastřelej! A hotovo. Budou mít pokoj a bude to. Já nikam nepůjdu. Já jsem se tady tak nadřel, to byla ruina.. To bylo bordelu! Odvozil jsem třeba 14 vejtřasek železa!

Jste tady šťastnej?

Jo. Absolutně si neumím představit, že bych šel jinam. Mně nejde ani o to, aby mi město nabídlo jinou hájovnu. Mně jde o to, že je přece naprosto zbytečný zbořit funkční barák. Ta hájenka tady stojí 150 let a místo toho, aby jsme si vážili toho, že je to krásná symbiotická součást lesa, tak jí budeme bourat? To přece nejde jen o nás. Ale i o další generace. My jim všechno starý a původní zbouráme a nic nezbude. Je mi z toho smutno.

doplněno 5.2.2016: Miroslav Vojtěch bohužel tlak kolem bourání svého domova neunesl. Včera ve večerních hodinách jeho srdce přestalo bít. Vyjadřujeme rodině hlubokou soustrast..