"Jeli jsme pryč, vůbec jsme nevěděli kam. Měli jsme jen auto a hudební nástroje."

ZORAN CIKOVAC /63/ je chorvatský muzikant, dirigent, spisovatel a režisér. V roce 1991 opustil kvůli válce svůj dům v chorvatském Vukovaru a se svou ženou a malým synem Deanem se na sedm let přesunul do Karlových Varů. Jeho situace byla o to těžší, že jeho otec byl Srb a matka Chorvatka. Zoran ze své luxusní vily odešel jen s hudebními nástroji a několika taškami těch nejnutnějších věcí. Po letech se vrátil do rozstřílené vykradené ruiny. Jediné, co v domě zůstalo, byly střepy z jeho sbírky milovaných gramofonových desek.. A přesně v tomtéž domě, o pár let poté, vznikl tenhle rozhovor, resp. jeho většina. Zoran o svém vyhnanství, jak tomu on sám říká, napsal knihu “Miris grožđa” (Vůně hroznů), která se ale zatím nedočkala českého překladu. A přesně jako víno dozrál i tenhle rozhovor. Na své zveřejnění čekal poměrně dlouho, mezitím začali uprchlíci zaplavovat Evropu a Zoranův příběh tak dostává ještě další rozměr. Když už Česká republika zažívala paniku a strach, zavolala jsem Zoranovi přes Skype, abych se ho zeptala na názor. A on se jen smál. Tvrdil, že u nich žádný problém s uprchlíky není a je potřeba jim pomáhat, protože to jsou lidé. O dalších pár dní později se situace v Chorvatsku radikálně změnila. Zoran si sice i nadále myslí, že je potřeba poskytovat pomoc, ale jako nejlepší řešení vidí uprchlíky za několik let vrátit tam, odkud přišli. Jinak se prý bude jednat o “demografickou okupaci”, která by Evropě mohla uškodit.

Proč ZORAN? Zorana jsem poznala loni v létě, když jsem byla v chorvatském Vukovaru na filmovém festivalu. Organizátoři akce mi přidělili tlumočníka, sympatického mladíka jménem Dean. Tehdy jsem pochopitelně ještě nevěděla, že jeho otec se jmenuje Zoran a že jeho rodinu provází velmi zajímavý příběh, úzce spjatý s Českou republikou. Naštěstí jsem se to od Deana dozvěděla poměrně rychle a tím pádem jsem se rozhodla okamžitě vynechat všechny doprovodné nepovinné aktivity, které festival zajistil pro filmové tvůrce, a těch několik dní jsem strávila s Deanem, který mi byl tím nejlepším průvodcem. Chtěla jsem poslouchat jeho vzpomínky na dětství v Čechách. Dean mě nakonec vzal i na návštěvu ke svým rodičům, do kterých jsem se okamžitě zamilovala, a z rychlé kávy se vyklubala několikahodinová neformální návštěva. S Deanovým tatínkem, Zoranem, jsem si povídala, poslouchala jeho vyprávění a jeho zpěv a pak se zeptala, jestli můžu náš rozhovor nahrávat. Jeho čeština se zlepšovala každou větou a na konci povídání už téměř ani nemusel hledat slovíčka :) Atmosféra, která v rodině Zorana Cikovace vládla, byla tak neskutečně milá a přátelská, že se mi ani nechtělo odcházet a pokud se mi za nimi někdy podaří vrátit, budu opravdu šťastná. Rok od seznámení uplynul jako voda a Zoranova zpověď dostává v současné situaci úplně jinou sílu. Proto ani nešlo před zveřejněním rozhovoru nedoplnit text o pár otázek s názorem na současnou krizi. Jak na uprchlíky nahlíží sám bývalý uprchlík?

“Já jsem prostě najednou věděl, že musím pryč. Že musím zachránit rodinu.”

“Zpívám ptákům a zvlášť holubům. Stával tá ta da dá, tada dý..”

Už to moc neumím. Za ty roky jsem to zapomněl.

Máte rád českou hudbu?

Miluju ji. Schelingera, Dana Bártu, Michala Pavlíčka. A nejvíc Nedvědy. S nimi se dokonce znám, měl jsem veliké štěstí. Když jsme byli ve Varech, tak tam měli koncert a já jsem čekal, až s nimi budu moct mluvit. To se podařilo, tak jsem Honzovi řekl, že jejich hudbu zbožňuju a že sám jsem muzikant a že se mi jejich hudba dobře hraje a zpívá. Mluvili jsme spolu asi patnáct minut a on mě pak v půlce koncertu pozdravil z podia.

Zoran bere do ruky kytaru a znovu zkouší hrát a zpívat Holubí dům od Jiřího Schelingera. Nedá mu to. Našel noty i s českým textem a díky tomu se místností rozezní jeho verze, která se díky českému zpěvu s roztomile šišlavým chorvatským přízvukem, stává verzí nezapomenutelnou.

Nádherný. Děkuju, Zorane, to bylo úžasný!

Moje hudba už má jen anglické texty. Už vůbec nezpívám česky. Je to znát, co? Co mě teď hodně baví hrát na kytaru, jsou melodie od Erica Claptona… Zahraju Ti to.

Připadám si jak ve snu. Zoran hrábne do strun a posílá mi k uším naprosto bezchybně zahranou jednu z melodií od kytarového mága. Jeho žena, Deanova maminka, se mezitím trápí tím, že nechci nic jíst a vymýšlí, čím by mě mohla pohostit. Dean stojí v rohu místnosti, spokojeně se culí a atmosféra je tak skvělá a uvolněná, že už odsud nikdy nechci odejít. Jsem v domě u úplně cizích lidí a přitom mám pocit, že tu vůbec nejsem na návštěvě.

Bylo to perfektní, Zorane. Jak dlouho jste nemluvil česky?

Od tý doby, co jsme se vrátili sem. Tedy přes 15 let. Některý slovíčka vůbec nemám.

Co Vás teď živí?

Všechno a nic. Od všeho trochu, trochu od muziky a trochu od videí. Hraju tady ve dvou malých kapelách, učím děti ve sborech, jsem dirigent a občas za peníze něco vyfotím nebo natočím. Bylo by to dobrý, kdybysme zůstali v Čechách, protože se nám stýská, to jo. Ale nešlo to. Tam bysme nemohli pracovat plnohodnotně, jako vy, Češi. A nevím, z čeho bysme žili, protože dneska už bych nemohl hrát tak, jako když jsem byl mladý. Mladší :) A já, když bych nehrál, tak nevím, co bych tam dělal. Jedině, že bych něco prodával jako Vietnamci a to jsem nechtěl.

Jak dlouho jste žili v Čechách?

Já devět let, manželka sedm. Odešli jsme tam všichni společně – já, manželka i Dean, ale žena s Deanem se vrátili do Chorvatska o dva roky dřív než já.

Jak dlouho po začátku války jste odešli z Chorvatska?

Jen pár měsíců. Válka začala částečně sedmý měsíc 1991. A úplně se to rozjelo devátý měsíc a já jsem věděl, že se to neuklidní. Hodně lidí tady věřilo, že to bude dobrý, já ne. Každou noc už jsme slyšeli výbuchy a střelbu. A já jsem prostě najednou jednu noc věděl, že musím pryč. Že musím zachránit rodinu.

Pamatujete si na ten pocit, když jste opouštěl Vukovar?

Bylo mi smutno. Cítil jsem lítost. Nechal jsem tady úplně všechno. Měl jsem tisíc … long play….

.. dlouhohrajících desek.

Dlouhohrajících desek. Tisíc! A když jsem přišel zpátky, tak mi jich zůstalo jen pár. Spoustu toho mi ukradli, rozbili. Bylo neskutečně těžký, když musíš opustit dům, nevíš kam jedeš, jak dlouho pojedeš, jak dlouho budeš pryč..

 
“Tati, už tam budem?”

Co jste si s sebou vzali?

Hudební nástroje. A trochu oblečení. Nejdřív jsme jeli do Bosny, k mojí sestře. Byli jsme tam tři měsíce, živil jsem se tam tím, že jsem hrál, co taky jinýho. Ale pořád jsem cítil, že tam nemůžeme zůstat, že válka přijde brzy i tam. Tak jsem sedl do auta a jeli jsme pryč, vůbec jsme nevěděli kam. Neměli jsme domov, neměli jsme skoro žádný věci, jen auto a hudební nástroje. Dva dny jsem vůbec nevěděl, co s námi bude. Zamířil jsem na hranici s Maďarskem, a že budu hledat práci tam. Nic se nepodařilo. Všichni tam chtěli jenom cigára. A pamatuju si, že jsme seděli všichni tři v autě, pršelo a já vůbec nevěděl, co mám dělat. Byla to totální bezmoc, ale zároveň zodpovědnost za rodinu. Dean byl malý, byly mu čtyři a říkal pořád: “Tati, kdy už tam budem?” Chtělo se mi brečet. Byli jsme na útěku a nevěděli jsme, kam utíkáme. A do toho se pořád ozývalo: “Tati, už tam budem?”

Zatímco já se do vyprávění vcítila tak intenzivně, že se mi do očí derou slzy, Cikovacovi se při vzpomínce na hlášky malého Deana všichni upřímně nahlas rozesmáli a každý z nich ještě několikrát dodal: “Už tam budem? Už tam budem?”… V tu chvíli jsem byla zaseknutá v úplně jiném časoprostoru a jejich rozpoložení jsem nechápala. Nechápala jsem a obdivovala zároveň, že dokázali nad tím vším získat takový nadhled.

Jak jste se potom rozhodoval, co dál?

Vzpomněl jsem si, že máme přátele v Brně, tak jsem zapnul motor, pustil stěrače a v dešti vyrazil z Maďarska na blint do Brna. Přijali nás, byli jsme u nich asi dva, nebo tři týdny. Práci se mi tam nepodařilo sehnat, ale ti známí si vzpomněli na Chorvata Tomyho, který má ve Varech restauraci. Zavolal jsem mu a zeptal se, jestli bych tam mohl hrát. Vyšlo to, já se tam i s rodinou přesunul a začal pracovat. Tenkrát jsem nevěděl, že jsem mohl jít do Německa, přihlásit se tam jako uprchlík a všechno by bylo jednodušší. Takže jsem skončil ve Varech. Utekl jsem před válkou, ale co se dělo tam, to byla další válka. Stálo mě to hodně zdraví. Fyzicky i psychicky. Protože on, ten chorvatský majitel restaurace věděl, že já tu práci potřebuju. Holil mě na penězích a nutil mě hrát od osmi večer do pěti do rána.

Každý den?

Každý den. Všední dny, víkendy, pořád. Vydržel jsem to dvacet dní a pak jsem myslel, že se radši zabiju. Chorvat týral Chorvata. To bylo strašný, těžký. Pak mi trochu povolil a já tam nakonec vydržel tři roky, ale bylo to těžký. Nemohl jsem si vyskakovat, byl jsem v cizí zemi, nic jsem tam neměl, nikoho jsem neznal a potřeboval jsem živit ženu a dítě.

Co jste dělal, když jste od něj odešel?

Zase jsem hrál. Dostal jsem možnost jezdit hrát do Německa a to už bylo mnohem lepší. Pořád jsem hodně pracoval, ale už jsem nebyl otrok. Měl jsem víc peněz, ty německé hospody měly vyšší úroveň a navíc jsem měl i víc času na rodinu.

Ještě tu restauraci má?

Ne, on byl cvok, a když jsi cvok, tak podnikání brzo skončí. Když jsem tam hrál, tak se mi vysmíval, že on má restauraci, kdežto já umím jen hrát, nic víc. A že on je podnikatel, já nula. Dopadlo to tak, že zbankrotoval a před pár lety se taky vrátil do Chorvatska, to už já jsem tady byl zpátky. On přišel bez peněz, bez všeho. A chtěl ty peníze půjčit ode mě. Tak jsem mu řekl: “Ale Tomy, já jsem jenom blbej muzikant, peníze Ti nedám. Když budeš chtít pracovat, můžeš, zaplatím Tě za práci. Ale co umíš?” Neuměl nic. Jenom hrát karty a automaty.

Na co hrajete?

Na kytaru, to je můj hlavní nástroj. Taky hraju na klávesy, protože já jsem one man band :) A tohle jsem nahrál před deseti lety, hele..

Zoran pouští jednu ze svých dalších nahrávek..

Hodně mě to naučilo, ale dnes si říkám, že jsem byl blázen. Jet do Čech a chtít se živit hudbou.. Češi jsou perfektní muzikanti! Dokonalí. Jenže, já to nevěděl.

Dean: “Pojď se s náma najíst.” Silvie: “Nechci, děkuju.” Dean: “Proč?” Silvie: “Já už několik dní nic neudržím, cokoli sním, tak vyzvracím, mám nějakou neplechu ve střevech, tak chci pár dní počkat a nechci to pokoušet.” Maminka: “Máte tam to, ty zlý bakterie, já tady mám nějaký prášky, ve kterých jsou dobrý bakterie. Nedáte si s náma ani trošku? Kuřecí guláš?” Silvie: “Určitě ne, moc děkuju, mám tady vodu, džus a jsem šťastná. Dneska jsem si zkusila dát snídani a ta šla taky ven.” Maminka: “Tak já Vám udělám suchý toast. Něco musíte jíst.”

“Jedna věc je, co se říká v médiích. Skutečnost je úplně něco jiného.”

Kde byli během války Vaši rodiče?

To bylo hodně komplikovaný. Tatínek byl Srb a mamka Chorvat. Takže cokoli uděláš, vždycky bude něco špatně. Rodiče odešli do Bosny, protože sousedi a lidi tady z města začali říkat, že tatínka viděli tahat nějaké bomby a on přitom jen nesl poleno ze zahrady do sklepa. Nemohli tady zůstat, měli strach. Válka mění charaktery lidí. Stačí jedna pomluva a už nemáš šanci se bránit. U nás se o tom každý den mluvilo. Každý den. A vlastně to je tady tak pořád, i dneska. Tady je to všechno v lidech zakořeněné tak silně, že ať mluvíš o čem chceš, nejdýl za tři minuty se mluví o válce a začnou hádky. Nedávno tady daly úřady po městě cedulky nejen v chorvatštině, ale i v srbštině a nevydržely ani noc. Rozbitý, strhaný.

Na čí jste byl tehdy straně?

Já jsem byl neutrální. Ale to lidi nemají rádi. Protože buď je něco dobře, nebo špatně. Už když jsem byl malej, chodil do školy a učil jsem se dějepis, tak jsem myslel, že všechno, co se stalo, bylo opravdu tak, jak se učíme. Že ti špatní jsou špatní a dobrý jsou dobrý, jenže pak jsem přišel na to, že to tak není. Že to prostě není vždycky tak, jak se říká. Že jedna věc je, co se píše, co se říká v médiích a skutečnost je úplně něco jiného. A když začala válka, tak já jsem viděl, že to není tak jednostranné, že nejsou jen Srbové za všechno vinni. Na boje potřebuješ dva. Jak bych to řekl… Najednou jsem viděl, že to je tak komplikované, že se nejde přiklonit na žádnou stranu. Že televize, noviny, rádia, že vůbec nehlásej… istina, jak se to řekne česky?

.. pravda.

.. že vůbec nehlásej pravdu! Vůbec nepíšou, co je istina. A myslí jen na to, jak vydělat peníze a jak být na té straně, která Ti přinese víc peněz. Tady nikoho nezajímala pravda. Když jsi Chorvat, máš větší sílu a musíš hrát podle chorvatských pravidel. To se přece stávalo i po druhé světové válce. V ten moment bylo špatně být Němec a dnes je špatně být Srb.

Z Chorvatska jste odešel v roce 1991, tudíž jste už v Československu sledoval rozdělení republiky. Jak jste to vnímal?

Všechno jsem viděl, vnímal jsem to jako velké štěstí. Štestí pro vás v tom, že u vás nehrála roli církev. Tady ano. Tady to církev hodně rozdmýchala.

Deanova maminka přede mě pokládá dva nasucho opečené tousty a sama pokračuje ve vyprávění.

Já jsem si přála, aby to u vás nedopadlo tak, jako v Jugoslávii. Měla jsem strach. Bála jsem se, že válka přijde i tam, do České republiky. Naštěstí nepřišla. Našim známým, co odsud neutekli, se nežilo dobře. Nám u vás ano, i přes všechny ty útrapy.

Váš muž tvrdí, že i přes tu šikanu v práci, to nakonec bylo jedno z nejhezčích životních období. Jak na to vzpomínáte Vy?

Stejně. Jediné, co mě mrzelo je, že nemůžu pracovat. Mám vysokou školu zemědělskou, jsem specialistka na ovoce, vinohrady, ale tam to prostě nebrali. Dělala bych samozřejmě cokoli, ale já miluju sady. Hroznový víno. Teď právě dělám v sadu, dnes jsem byla celý den na sluníčku, tak jsem unavená.

Co jste tedy přesně ve Varech dělala?

Všechno možný. Když jsem hledala práci a řediteli úřadu práce ve Varech říkala, že mám vysokoškolský diplom, tak mi řekl: “Jen jestli nelžete.”

Cítila jste se diskriminovaná?

Cítila jsem se špatně. Proč bych lhala? Nakonec jsem chtěla být u ovoce tak moc, že jsem začala pracovat v samoobsluze u ovoce a zeleniny. Ale pak mi po dvou týdnech řekli, že na tu práci mají Čechy a že jim jen zabírám místo. Manžel mi pořád říkal, ať zůstanu doma, ale já nechtěla. Nechtěla jsem se cítit tak, že jsem na nic. Chtěla jsem dělat cokoli, dokonce jsem si udělala kurz na masáže.

Nakonec jste sehnala práci v lázeňských zahradách, jak jste vnímala, že musíte dělat práci, která vůbec neodpovídá vašemu vzdělání?

Byla jsem v přírodě, to jsem byla ráda. Ředitelka tehdy žádala, aby mi uznali můj vysokoškolský diplom ze Záhřebu. Už ani nevím, kde jsme žádali, ale uznali ho. Za týden jsme měli vyjádření, že moje vzdělání akceptují. A když tohle přišlo, tak ředitelka najednou úplně otočila a řekla mi, že mi to je stejně k ničemu. Řekla mi: “A co byste chtěla? Vy nejste Češka.” Ona žádala, aby mi uznali vysokou školu, a pak se takhle zachová? Takže jsem dělala dva a půl roku jako zahradnice, ale pak se mi jednoho dne udělalo hodně špatně, zkolabovala jsem z tepla a hrozně mě bolely záda. Byla jsem dva měsíce na nemocenské. Doktor mi řekl, to je nemoc zahradníků. Z toho, jak jsem byla pořád ohnutá, tak se něco stalo s páteří. Tak jsem s tou prací skončila a pak už jsem nepracovala. Přežili jsme díky muzice.

Dean chodil do školy ve Varech?

Ano, ve Varech. První rok. Pak jsme se odstěhovali kousek za Vary, do Perninku, takže chodil tam. A když skončil pátou třídu, tak jsem zjistila, že se můžu vrátit do Chorvatska, do stejné firmy, ve které jsem pracovala předtím, tak jsem Deana sebrala a vrátila se, aby se ještě naučil pořádně chorvatsky. A Zoran se za námi vrátil za dva roky.

Když jste se vrátili do Chorvatska, jak dlouho jste opravovali ten váš rozstřílený dům?

Zoran: Dlouho. Tak dva a půl roku. Šlo to pomalu.

A kde jste bydleli?

Zoran: V jedné místnosti tady, kterou jsme si dali dohromady a postupně pracovali na zbytku. Pomalu. Měli jsme štěstí, že dům nebyl úplně zbouraný. Ale museli jsme na tu opravu sehnat peníze, takže já jsem ještě hodně cestoval a jezdil hrát do Německa a do Francie. Takhle to bylo ještě asi osm let. Vydělal jsem si tam víc peněz a mohli jsme se tak jako rodina rychleji postavit na nohy.

“Nemám pocit, že je důvod ke strachu.”

Střih. Je srpen 2015. S Deanem a Zoranem jsem si během roku několikrát napsala přes Facebook. Mezitím jsme v klidu a pohodě s Markem postavili a zprovoznili tenhle web, a když měl příběh Zoranovy rodiny vyjít na světlo světa, bylo jasné, že mu musím ještě zavolat. Ač mu je šedesát pryč, moderní technologie zvládá bez mrknutí oka a dal mi na výběr, jestli mu chci zavolat přes Skype, Viber, nebo Facebook. :)

Jak se máte?

Máme se moc dobře, velice dobře. Už tady byl teď zase ten náš filmový festival. A vedle mě stojí Dean. A víš, co je novýho? Že jsme si koupili televizi, která má 65 palců. Umí skoro všechno :) A na to se tak krásně dívá. Jo a taky jsem hrál v rámci festivalu před hotelem a Dean zase dělal někomu z účastníků to, jak se tomu říká, translate… překlad. Jak se Ty máš?

:) Já mám taky novou televizi, taky velikou a taky toho hodně umí. Ale hlavně, hned jak jsem se vrátila od vás, tak jsem se stihla zamilovat a mám přítele, který taky zbožňuje a sbírá dlouhohrající desky, jako Vy.

Jojo, to jsem miloval. Měl jsem jich asi tisíc. Ale když byla válka, tak jsem o ně přišel.

To, proč Vám volám je, že chci náš rozhovor doplnit o názor na aktuální uprchlické téma.

No jo, ale tady to není problém. Uprchlíci jsou zatím pořád v Srbsku, tady ne. Ale očekáváme každým dnem, že by se to mohlo stát a že půjdou sem. Když se jim tam zavřou dveře, tak budou hledat dveře jiné. Takže to možná bude, ale teď žádný problém nemáme. A náš premiér navíc říkal, že když to bude, tak máme být trpěliví, protože máme pamatovat na to, jak jsme se my cítili jako uprchlíci. Že musíme pamatovat na to, jak jsme na tom byli my sami a máme těm lidem pomáhat. Ale když tady toho bude moc, tak kdo ví, co bude. Víš, jaký jsou lidi. Jedna věc je, když jsi ty ten, kdo hledá pomoc a druhá věc je to, když jsi ty ta, kdo má někomu pomoct.

Myslíte si, že se tahle situace dá srovnávat s tím, když jste před válkou utíkali vy? Myslíte si, že má premiér pravdu?

Jasně, že má. Ti lidi taky jsou uprchlíci před válkou, nebo před čímkoli. To je úplně jedno, co jsou, prostě potřebujou pomoct. Ale já o tom moc nevím, není to věc, která mě zrovna moc zajímá. Jen vím, že Maďarsko chrání hranice, takže očekávám, že se to brzo přesune sem do Chorvatska.

Máte z toho strach?

Ne! Žádný strach, není důvod se bát.

Zoranovi čeština dnes dělá poměrně problém, proto k počítači posílá raději Deana..

Dean: Ani já nemám pocit, že je důvod ke strachu. Jsme tady v bezpečí. Ani nikdo nemá z mého okolí pocit, že je nějaký problém. Ani o tom nemluvíme. Ani když jdeme na pivo, tak tohle téma nezazní. Tady to prostě není aktuální, ještě pořád nemáme žádný strach. Koukal jsem nedávno na zprávy ze Srbska, tam jich je už dost. Oni nám je sem ze Srbska mají vozit, takže s tím počítáme, že Chorvatsko pomůže Srbsku a vlastně i těm uprchlíkům.

Tedy ani chorvatská média se tomuhle tématu moc nevěnují?

Moc ne. Ale podle toho, co vím, tak mám pocit, že Srbové to nesou těžce. Uprchlíky nechtějí, tam ta situace není dobrá ani politicky, ani ekonomicky. Myslím si, že oni tu uprchlickou vlnu nedávají. Ale je to strašný. Uprchlíci jsou taky lidi. Oni přišli jen proto, aby přežili, aby nezemřeli tam. Myslím si, že jim je potřeba pomáhat.

Pokud očekáváte, že k vám budou běženci, kteří jsou teď v Srbsku, převáženi, začínají se budovat třeba nějaké uprchlické tábory?

Ne, to ještě ne. Myslím si, že tady žádná příprava na uprchlíky v reálu ani nezačala. Zatím se tady o tom mluvilo jen trošku, natož, aby se něco začalo dělat. Hlavně si ani nemyslím, že by tady u nás chtěli zůstávat. Oni prostě chtějí do států, které jsou v lepší situaci, než jsme my. Do Německa. Ale zase už jich tam je možná moc, je to těžký. To může být problém, to je dlouhodobě neudržitelný.

A když vidíš situaci v Německu, co se Ti honí hlavou, když na to koukáš?

Já o tom moc nepřemýšlel. Jsou v Německu, ne tady. My máme svoje problémy, tak tohle moc neřešíme, je to od nás daleko. Mně je těch uprchlíků prostě líto, že jsou v takový situaci a že musí řešit, jak přežít. Je potřeba najít řešení, které by bylo pohodlné pro všechny.

Co třeba?

Nevím, to bude těžký. Když nebudou chtít pracovat a budou chtít jen sát sociální dávky, tak to nebude snadné vyřešit. Ale když někdo utíká před válkou do cizí země, tak by měl přijmout její způsoby, její návyky, chtít pracovat, začlenit se. Ale Evropa to přece nemůže řešit tak, že jim bude chtít potápět lodě, to je to nejhorší, co může být, to je horší, než válka samotná. Ještě pořád si nemyslím, že by tahle uprchlická vlna byla pro Evropu hrozbou. Sice jsem nad tím víc nepřemýšlel, ale i kdybych to udělal, tak dojdu k tomu samému. My jim musíme pomoct.

“Může z toho být tichá demografická okupace.”

Další střih. Neuběhl ani měsíc a situace v Chorvatsku se radikálně změnila. V posledním zářijovém týdnu jsme rozhovor opět doplnili, protože v zemi je rázem všechno jinak. Maďarsko uzavřelo hranici se Srbskem, Chorvatsko čelí masivnímu náporu uprchlíků.

Situace se u vás radikálně změnila. Změnil se nějak i Váš názor?

No, já jsem byl teď nějakou dobu mimo, protože jsem byl hrát v zahraničí, ale před pár dny jsem se vrátil a začal to pořádně sledovat. A můj postoj je určitě mnohem vstřícnější, než postoj lidí, kteří zkušenost s válkou nemají. Za těch několik dní už Chorvatsko prokázalo velké pochopení a trpělivost pro slabé, unavené a nemocné lidi a tak je to správně. Ale podle mě je prostě strašně špatně to, co řekl náš premiér. Že musíme uprchlíky rychle posílat pryč. Že jsme ukázali, že máme srdce, ale že musíme ukázat i to, že máme rozum.

Proč je to špatně?

No hlavně proto, že se blíží zima. Musíme pomoci, jak jen můžeme. A podle mě ještě pořád můžeme. Nemám strach z těch lidí, i když jsou v obrovských počtech. Problém možná bude v budoucnu, pokud se nevrátí do svých zemí a nebudou ani chtít přijmout pravidla země, ve které zůstanou. Aby se z toho nestala taková “tichá demografická okupace.” Ale teď je zbytečné o tom přemýšlet. Je třeba zachránit životy těch lidí, protože zima tu bude brzy a oni nemají střechu nad hlavou. Není čas řešit, kdo je uprchlík takový a kdo makový.

Chorvatsko dočasně vyhlásilo zákaz vjezdu Srbů na chorvatské území. Jak uprchlická krize může ovlivnit vztahy Chorvatska a Srbska?

Asi může, hodně a špatně. Srbsko nás totiž pořád vidí ještě jako člena bývalé federace stejného státu, Jugoslávie. Nemohou přijmout fakt, že i když jsme blízcí sousedé, tak se prostě nemusíme rozhodovat jednotně, máme každý svoji zem. A to opatření se zákazem vjezdu navíc vnímám jako ochranu celé EU, takže já to beru nejen jako rozhodnutí chorvatské, ale celoevropské. My jsme v EU, oni ne. Oni mají pořád status kandidátské země.

Jaká je atmosféra mezi lidmi?

Celková atmosféra mezi lidmi je dobrá. Lidé kolem mě mají pro uprchlíky pochopení. Nejošklivější reakce, které jsem zaznamenal, byly reakce některých politiků. O uprchlících se vyjadřují hanlivě, nechtějí jim pomáhat, chtějí je dostat co nejrychleji pryč. Přijde mi, že chtějí nesmyslně sbírat politické body, protože se tady připravují za několik měsíců parlamentní volby, takže mají super téma pro kampaň. Chtějí se zavděčit a ukázat, místo toho, aby se snažili pomoct.