Milada /23/ se nechala česko-nigerijskou organizovanou skupinou přesvědčit k účelovému sňatku. Potřebovala peníze, za 30 tisíc byla ochotná odletět do Afriky a vzít si Nigerijce. Když se vdávala, byla těhotná se svým českým přítelem. V Africe prodělala malárii a aby toho nebylo málo, po návratu se na podvod přišlo a ona dostala podmínku. Když porodila, nemohla kvůli trvajícímu sňatku a české legislativě, své dítě ani pojmenovat. Potomek měl proto v kolonce křestní jméno, uvedeno „nezjištěno.“ A navíc, peníze za svatbu nedostala. Resp. dostala půlku, kterou se jim podařilo z organizátora svatby doslova vymlátit. Teď má 3 syny se dvěma muži, ani s jedním s partnerů však nežije. Bydlí s dětmi a se svými rodiči v malém bytě 1+1 a odevzdaně říká: „Byla jsem fakt blbá.“
Proč MILADA? Protože s podobnou zápletkou jsem se za ty roky v médiích nesetkala.. Poznala jsem jí v roce 2011, kdy se případ česko-nigerijských účelových sňatků řešil před soudem a my o tomto natáčeli krátkou reportáž do zpráv. Najít po několika letech Miladu nebylo snadné, často se stěhuje, navíc nebylo vůbec jisté, jestli se mnou bude chtít mluvit. Pátrání i přemlouvání bylo úspěšné. Na základě příslibu, že nebudeme zveřejňovat jméno ani město, ve kterém teď bydlí, popsala všechny okolnosti podvodné svatby velmi otevřeně.
Váš případ mi zůstal dlouho v paměti, pamatuju si dvě jména. Solomon Dibie, to byl Nigerijec a Čech Jiří Čermák. Tihle dva pánové to celé měli organizovat. Na Jiřího Čermáka mám dokonce v telefonu kontakt, dával mi na sebe číslo. Jak se má?
Já vůbec nevím. Jak skončil ten soud, tak jsme se všichni rozešli. Někdo říká, že sedí, někdo říká, že je doma, já nic nevím.
On byl vlastně tím, kdo Vás oslovil a možnost svatby za peníze Vám nabídl. Jak na Vás přišel?
Přes jednu naši příbuznou rodinu.
On vyhledával nevěsty. Jak?
Normálně, chodili k cikánům, protože věděli, že budou vždycky chtít peníze. A pak to jedna holka řekla druhý, druhá třetí a takhle se to dostalo ke mně. Když mi to nabídl, tak jsem o tom chvíli přemejšlela. Ale pak jsem kejvla. Viděla jsem v tom tu cizinu, nikdy jsem nikde nebyla. To jsem ale ještě nevěděla, že tam jsou krysy a špína. My jsme nebyli v tý hezký části, jak v televizi vidíte zelenou trávu. Já jsem tam byla měsíc a já jsem neviděla zelenou trávu.
Do rozhovoru vstupuje Ludmila, matka Milady.
Ludmila: Když přišla a řekla mi, jak tam žijou lidi, já normálně brečela! Proto se ty cizinci, ty černoši, cpou do Česka, že jo.
Oni Vám nabídli třicet tisíc. Dostala jste nějakou zálohu?
Milada: Ne. A tu cestu platil ten, kterýho jsem si měla vzít. A vlastně nakonec i vzala.
Co Vám řekl Čermák na začátku ohledně průběhu cesty?
Že tam pojedu, na tejden, že tam udělají nějaký papíry, půjdeme na radnici, tam se prostě vezmeme a druhý den jedeme domů a v Praze nás vyplatěj. Protože přes ty letiště se ty peníze prej nemůžou nosit. A ono z týdnu byl měsíc. A když jsme se vrátili, tak s těma penězma byly problémy. Nemohli jsme to z nich dostat. Tak jsem si prostě vzala staršího bráchu, jeli jsme s ním a s mámou do Prahy. Za tím Solomonem. Ten nás měl vyplácet. Jeli jsme k němu domů a tam dostal.
Brácha ho zbil?
Jo, Solo dostal nakládačku. Brácha ho prostě zbil. A jen díky tomu mi dal Solomon na místě asi 15 tisíc na ruku. Ale kdyby nedostal přes držku, tak nedá ani to. My jsme mu dávali na výběr. Buď mu vezmeme televizi, LCDčko, nebo nám dá prachy. Tak slíbil, že dá něco a že zbytek doveze. Nic už jsem neviděla. Prostě to není tak, jak naslibujou.
Solomon je Nigerijec. U soudu nejdřív všechno zapíral, nakonec se tedy k něčemu přiznal. Netuším v jakém rozsahu, ale nejdřív dělal, že za nic nemůže. Jak v tom figuroval?
On nás tam vozil, organizoval to. Čermák v tom jel jenom proto, že uměl dobře česky. I Solomon uměl česky. On to jenom pak na soudě a před policajtama hrál, že česky neumí. Ale byl to ten hlavní. Čermák, to byl takovej pejsek.
Poskok a vykonavatel úkolů od Solomona?
Jo. Solomona vyhostili, ten je asi zpátky v Nigérii. Naslibovali hory doly, že nebudou žádný problémy. Není to pravda. Mám problémů až nad hlavu. Já mám tři děti a dvě bez jména.
K tomu, proč nemají jména, se dostaneme za chvíli. Co všechno bylo potřeba před cestou vyřídit za papíry?
Osvědčení, že se můžu vdát v cizině, že mám český občanství a pas, ten červenej.
Kdo s Vámi letěl?
Solomon. Čermák ne, ten jezdil na Kypr.
Kypr, ráj fingovaných sňatků..
No jejej, dodneška, dodneška se to dělá. I v tý Nigérii. Jenže už to má někdo jinej, protože Solo nemůže. Nedávno jsem taky slyšela, že jedna přiletěla. To je furt. I když to bylo v televizi, že se na to přišlo, tak druhej den tam letěli znovu.
Solomon tedy na českou policii a soudy hrál, že jim nerozumí. Ale do té Nigérie Vás doprovázel on, takže jste spolu mluvili normálně česky?
No jasně. On uměl, fakt.
Pamatuju si, když jsem s ním chtěla mluvit, taky dělal, že nerozumí :)
Nerozuměl prej, no, to jo, haha, to když jsem viděla, tak jsem dostala nervy. Ještě si vzal překladatelku, aby mu překládala. Šmejd.
Jak se na tu kauzu vlastně přišlo?
Na udání. Někdo nás napráskal. Přišla kriminálka a bylo to. Přišli pár dní po návratu. Dodneška nikdo neví, kdo to udal. A policajti už měli pěkně tlustej štos papírů, kdo se tam všechno vdal. Fakt nás bylo moc.
Jak na ten soud vzpomínáte zpětně?
Bylo to srandovní. Já tam nešla jako trestanec, ale jako svěděk, abych řekla, jak to bylo. A abych řekla, jestli jsem dostala nějaký peníze. Tak jsem musela říct, že ne. Vyvázla jsem z toho s podmínkou, rok a půl za to, že jsem tomu napomáhala.
Ludmila: Udělala chybu, byla odsouzená, tak jsem si na to už zvykla, no. Já jsem nechtěla, aby tam jela, byla jsem proti, kamarádky jí do toho strkaly. Nechtěla jsem, aby šla. Ale ona to chtěla, už měla pas, měla všechno. Já jí říkám: „Ser na to, nikam nechoď.“ Jenže jí bylo osmnáct a jak už je tomu osmnáct, tak už tomu neporoučíte.
Jak jste vyřizovali víza do Nigérie?
Víza? Já nevím, jestli jsem měla nějaký vízum. To je jako co? Jenom to osvědčení jsem měla.
Vízum znamená, že dostanete povolení ke vstupu do země. A udělují ho pro nás ambasády, které jsou ve Vídni a ve Varšavě. Nigerijská ambasáda v ČR není.
Tak to já jsem v ruce neměla. Pro něco do Vídně jel ten Solomon.
Jaký byl cíl cesty? Lagos?
Jo.
Letěli jste jen vy dva?
Né, ještě s tou Janou, co jste jí taky viděla u toho soudu. S mamčiným bratrancem a se třema holkama z Hradce.
Bratranec? On se letěl oženit?
Jo, oženit, ale ona ho ve finále nechtěla. Ale nakonec řekla, že jo, že si ho vezme. Tam se lítaj ženit i chlapi, ale je jich teda málo.
Když jste přiletěli do Lagosu, co bylo dál?
Tam na nás čekali nějaký jeho kamarádi nebo rodina, nebo já nevím, co to bylo. Jeli jsme k mému manželovi domů. Měl velikej barák. Tam jsme bydleli. Barák to byl pěknej, z cihel. Doma to fakt měli pěkné, všude kůže a kožešiny. To jsem čuměla. Bydlí tam jen se ségrou a jejíma dětma.
Takže máte za manžela boháče. :)
Je bohatej! Šmejd. A nechce mi dát ani korunu. Hajzl jeden. Je bohatej. Jeho táta je právník, on je nějaký obchodník, teď je v Japonsku, nechce mi dát ani korunu, šmejd. Asi neumím anglicky, ten překladač ty peníze asi taky neumí překládat, nebo co.
Vy mu píšete?
Někdy jo, přes Facebook. A když mu napíšu, že chci peníze, tak se hned vypne z toho Facebooku. Hladovec.
On těm zprostředkovatelům zaplatil?
Jo, oni dostali. Nevím kolik zaplatil přesně, ale až zpětně jsem se dozvěděla, že dostávali kolem padesáti nebo šedesáti tisíc za nevěstu.
Chtěl si Vás vzít kvůli tomu, aby mohl opustit Nigérii. Tušíte, jestli mu šlo o Evropu, nebo přímo o Českou republiku?
Šlo mu přímo o Čechy. Chtěl přímo sem. Teď po tom, co se na to přišlo, tak se sem vůbec nedostal, dostal zákaz a nesmí sem ani na dovolenou. Je někde v Japonsku nebo co.
Bydleli jste u Vašeho nastávajícího celý ten měsíc, co jste byli v Nigérii?
Ne, půlku pobytu. Dva týdny. Druhou půlku na hotelu. Ten hotel měl bejt luxusní, jak se tomu říká, šestihvězda? Nebo pěti? Myši byly všude. Jak jsem se předtím bála myší, tak jsem se přestala bát. Tam to prostě chodí všude, švábi, ještěrky, fuj.
Co jste jedla?
Já jsem tam jedla jenom hranolky a rýži. I u manžela. Žádný maso.
Milada: „Pěkně se předvádíš, teda ale jde Ti to. Jdi do kuchyně, tam je bába. Jdi. Héj mámo, koukej, jak se předvádí.“
Ludmila: „Kdo?“
Milada: „Malej Pavlik.“
Ludmila: „Vypadni, šup, mazat, nech ty cigára.“
Milada: „To je neštěstí, takovej malej a už krade. A hele, krade vám foťák! On strašně krade. To je normální čórka.“
Jak jste tam trávili ten čas?
Seděli jsme venku s ještěrkama. Kouřili jsme, nikam jsme nechodili. Navíc jsme mohli chodit jenom po tý zahradě tam.
Kdo Vám to zakazoval, Solomon?
No. A furt nás strašil tím, že když někam vyjdeme, že prostě skončíme špatně. A my jsme mu na to naletěli.
Vy jste kouřila i během těhotenství?
Furt, ještě víc. U všech třech kluků. A vidíte, jsou zdraví. To jsou kecy, jako že „nekuřte při těhotenství“. Vždyť by to byli lazaři, kdybych poslouchala doktory! Podívejte, malýmu je měsíc a máma už do něj cpe lipánky. Teda kecám, jsou mu dva měsíce.
Vozili vás někam na výlety?
Ne. Nikam. Slíbili nám moře, ale jen jednou nás vzali do nějaký místnosti, kde nám na hlavě udělali ty dredy, nebo co to je. Rasta copánky. Takže z nás udělali úplně debilní africký holky. Jinak nás nevzali nikam.
Jak probíhal den svatby?
Ráno jsem vstala, nikdo nic nevěděl. Pak mi přinesli boty a přistavěli auto, musela jsem rychle do auta, aby mě nikdo neviděl. Protože tam byli ty, jak se tomu říká, mafiáni. Oni po nás šli.
Proč po vás šli?
Tam to prostě takhle je. Když je tam cizinec a mafián se o tom dozví, tak když na sebe nedáte chvíli pozor, tak je zle. Na hotelu, když jsme byli, tak nám stříleli pod oknama. Protože se dozvěděli, že jsme na hotelu.
Ale ta střelba přece nemusela souviset s vámi.
Jo, souvisela. Celej hotel vyšel ven a jenom my jsme byli zalezlí pod postelí.
Vy si myslíte, že vás chtěl někdo unést?
Jo, protože věděli, že se máme vdávat. Oni věděli, že ti naši mužové jsou bohatí. Oni chtěli peníze. Vzít nás a chtěli by po nich peníze. Jenže to se jim nepovedlo. Tak to je fakt.. Solo nám slíbil, že v Nigérii budeme jen týden. Že se do tejdne vdáme a odletíme. Jenže se nic nedělo. Jana ho chytla pod krkem, že chceme letenky a pasy. Oni nám je totiž vzali, letenku i pas. Tak jsme se prostě s tou Janou sebraly, a protože jsou všude v ulicích policajti s těma samopalama, nebo co to je, tak jsme za nima šly. A ona trochu anglicky uměla, tak jsme jim řekly, že máme problém a chceme na ambasádu. A ten policajt vytáhnul tu pistoli a řekl: „money nebo ratata..“ Tak jsme se rychle otočily, nikdo by nám nepomohl.
Ludmila: „Kevin má hlad, dej mu kozu.“
Milada: „Nedám mu teď kozu.“
Silvie: „My za chvíli pojedeme. Nehledě na to, že myslím, že Marek /fotograf/ viděl dost kojících žen..“
Ludmila: „Je ženatej, ne?“
Silvie: „Skoro.“
Ludmila: „No tak. Tak ví, co to je koza, ne?“
Silvie: „Slyšel o tom.“
Milada: „Tak pojď, kozu, kozu..“
Silvie: „Ale mít kojící fotku by nebylo špatný. Stejně tam nebude nic vidět.“
Milada: „Bude, bude vidět koza.“
Ludmila: „Jé, to od bratrance žena, ta se s tím nepáře, na veřejnosti klidně vytáhne kozu jednu, druhou a je jí to jedno.“
Čili když přišel den svatby, co jste měla na sobě?
Oni mě vzali do nějaký půjčovny, šaty jsem si s sebou nevezla. Tam mě oblékli, učesali a jela jsem na svatbu. Jenom jsem na tom úřadě seděla, oni na mě mluvili a já se jenom usmívala.
Vyplňovala jste tam nějaké papíry?
Ne, jenom jsem podepsala. Ono to tam bylo podplacený. Solo šel k matrikářce, k té, co nás oddávala. Strčil jí peníze, ona takhle udělala, kývla hlavou, vzala si peníze… Byli tam i svědci, mně dělala svědka Jana a tomu mýmu nějakej jeho kamarád, nebo co to bylo. Prostě jsem tam podepsala papír, že si ho beru a šla jsem. Prstýnek mi dali obyčejnej a to mi slibovali, že mi dají zlatej. Když jsem přijela, tak jsem ho vyhodila v Praze z auta. Zelenal mi prst.
Co měl na sobě Váš muž?
Oblek.
Je to hezkej chlap?
Jo, mně se tam docela líbil. Nejdřív teda se mi nelíbil vůbec, ale teď, když se podívám na ty fotky, tak není špatnej.
Oficiálně se tedy jmenujete jak?
S****ová, já jsem si nechala jméno svoje. Aby až se mi narodí děti, aby byly po mně.
Kdybyste si vzala jeho jméno, tak byste byla..?
Ježíš, myslím, že Milada Udoka. To se nijak neskloňuje, prostě Udoka.
Odletělo vás tam kvůli svatbě pět. Všechny obřady byly v jeden den?
Ne, každej druhej den. Dohromady ne, to nešlo. A každý měl jinde. Třeba Marry, ta měla svatbu v kostele. Ta se nemůže rozvést. Protože oni jak jsou nábožensky založení, tak když je to v kostele, tak přes to voda nejde.
Váš muž je křesťan?
Já nevím. Ale v Boha snad nevěří.
Po tom obřadu, šli jste třeba na nějakou večeři, nebo proběhlo něco jako „děkuju, Milado“?
Nic, přijeli jsme, on si šel svojí cestou a já taky. Jen když jsem neměla co kouřit, tak jsem mu říkala, ať vypadne do krámu, že nemám co kouřit, že chci karton. Tak to zase jo. Koupil mi karton cigaret, čtyři kávy, to zase jo. To byl ochotnej i o půlnoci. I do nemocnice se mnou jel.
Vy jste tam marodila?
Jo, já jsem dostala to, ty vysoký horečky, z těch komárů. Malárii. My jsme ale nevěděli, že tam vůbec nějaká malárie je, ani jsme nad tím nepřemýšleli. Nám to neřekli. My jsme tam prostě jeli. Takže jsem měla horečky, blouznila jsem, každý den mě vozili do nemocnice na injekce.
Když jste odlétala, byla jste ve druhém měsíci. S otcem svého dítěte jste žila. Jemu nevadilo, že se podílíte na podvodu?
Ne. Jemu to bylo jedno. Řekl mi: „No, tak jeď, no.“ On se teď nestará, vůbec.
Máte tři děti. Mají stejného otce?
Ne. Ten nejstarší a ten nejmladší, ty mají stejného. Ten prostřední, Patrik, je pravý cikánský dítě. Nejstarší Pavel a nejmladší Kevin mají českýho tátu.
Vy jste se tedy vrátila k tomu původnímu, českému příteli?
Ne, to byl jenom úlet. A dopadlo to takhle. Na potrat jsem neměla, chtěli po mně 4 tisíce, protože už jsem byla těhotná víc. Nikdo to nevěděl. Já to nevěděla, protože jsem měla problémy už ve druhém těhotenství, s čípkem. K doktorovi jsem šla, až když jsem končila třetí měsíc. To už bylo na velkou interrupci a to už je dražší. Nejdřív musíte dát zálohu asi tisíc korun svému praktickému doktorovi za to, že vyplní žádanku na ten potrat a další čtyři v nemocnici. A nešlo to ani na splátky, nešlo to na složenku, nešlo to nijak. Prostě dej na talíř a uděláme, jinak ne. Neměla jsem na to.
Ludmila: „Ta holčička jim umírá.“
Milada: „Komu?“
Ludmila: „Bratrancovi. Je v nemocnici. Holčička se narodila, srdce v prdeli a ještě má to, ten, jak se jmenuje damnův..“
Silvie: „Dawnův syndrom.“
Ludmila: „To je hrozný. Tfuj tfuj tfuj tfuj na tyhlety naše kluky. To je hrozná nemoc, tohle.“
Proč spolu nejste?
Protože si pořídil motorku a přestal se starat. Z poslední výplaty si koupil mašinu, pak se vysral na práci, nezajímalo ho, že jsem nevyšla, že nemám peníze. Potřeboval koupit převodovku nebo co. To jsem snášela půl roku, pak začal hrát automaty, fetoval..
.. první dítě se Vám tedy narodilo, jestli dobře počítám, půl roku po návratu z Nigerie. Bylo Vám necelých 19, je to tak? Tehdy jste ještě žila se svým přítelem, otcem dítěte. Jak to vypadá po úřední stránce v praxi, když se do manželství narodí dítě, jehož otcem je někdo, kdo je na druhé straně světa?
Automaticky, když jste vdaná, tak podle našich zákonů je otcem dítěte manžel, že jo. Někdo už hlásí otce v porodnici a ta to pošle na matriku. A matrika automaticky napíše manžela jako otce. Tedy Nigerijce. Já v porodnici řekla, že jsem svobodná a řekla jsem to podle pravdy, kdo je Pavlíkův otec. Jenže oni to pak poslali na matriku a odtamtud mi volali, že jsem udělala podvod a že jsem vdaná. No, prostě na to přišli. Takže oficiálně je v papírech otcem ten Udoka a my jsme museli popírat otcovství, ale to se nestihlo.
Proč jste to nestihli?
Protože ten kolek stojí tisíc korun a ten, co jsem s ním byla, mi ty peníze nechtěl dát. Takže tím, že Nigerijec je bůhvíkde a to otcovství nemohl jít na matriku podepsat, tak jsem bez jeho souhlasu malýho ani nemohla pojmenovat a malej měl tím pádem v rodným listě v kolonce jméno a příjmení napsáno NEZJIŠTĚNO S***c. Až po půl roce byl soud a soudkyně schválila to, co jsem navrhla. Pavel.
Oficiálně jste tedy měla kamarádkám ukazovat syna se slovy „tak tohle je můj malej NEZJIŠTĚNO..“
Já jsem šílela. Jsem měla nervy a nevěděla jsem, co mám dělat, aby tam bylo jméno.
U Patrika a Kevina jste tu žádost podala včas?
Jo, to se stihlo, ale furt se to řeší. Ta soudkyně čeká, že sem Udoku dostane, ale nemá šanci. Tudíž i dva mladší kluci jsou pořád v rodným listě NEZJIŠTĚNO.
Tři děti, dva biologičtí otcové, jeden formální manžel. Z těch dvou, co s nimi máte kluky, dává Vám některý z nich peníze?
Každodenní nervy akorát mám. Žádný peníze. To jsou prostě chlapi víte na co. Já jim to říkám do očí, že to jsou moje omyly životní. Se urazej a jdou pryč. Pavel, ten Čech, nemá vůbec zájem kluky vídat. Ať jsou Vánoce, Silvestr, narozeniny, svátky, ne. Vůbec. Jedinej, kdo je oficiálně v papírech otec, je u Pavlíka ten Nigerijec a ten má platit alimenty, soud mu vyměřil 2300,- měsíčně, dva roky zpětně. Ale já po něm nic chtít ani nebudu, stejně je někde v Japonsku. Navíc to stejně ani není jeho.
Ludmila: „Rakovina a ten Daumnův syndrom, to je nejhorší nemoc, co může bejt.“
Co Jirka? /otec Patrika, prostředního syna/
Tak ten dneska měl přijít. Nikdo ho tady nevidí, tak asi taky brzy skončí, že jo. Tam je problém, že to rozvrátila jeho matka, on stál při ní, ne při mně. Malýmu je rok a půl. Neměl vůbec zájem, ukázal se teprve asi před dvěma týdny, že by chtěl vidět Patrika.
Až teď..? Po roce a půl?
Jo. Tak jsem teda řekla, že jo. Dneska měl přijít. Takže jen ať mě potká a řekne mi něco. Tak ho přímo nakopu, víte kam. Já se nikoho nebudu prosit. Já si svý děti vychovám. Sice s bídou, ale vychovám.
Když jste doma, jak vypadá Váš běžný den?
Ráno vstanu, Kevina nakrmím, tam těm udělám mlíko, pak nakrmím, udělám si kafe, uvařím a takhle celej den. Uklízím, vařím, uklízím. Hlavně ten úklid. Uklidím a za chvíli je to hrozný znova. Příští týden nám konečně přivezou stěnu, kterou jsme koupili za dva tisíce od známých. To je strašný, nemám to kam dávat. Páťu je neštěstí dát na zem. Všechno krade a háže si do postýlky. A Pavlík, ten už se zas předvádí. „Punťo, vypadni od toho stolu.“ Ježíš, ten cukr je všude.
Co je pro Vás nejdůležitější při výchově dětí?
To, aby neměly hlad. Já jsem hlad nepoznala a nemůžou ani oni. Protože máma se o nás starala výborně. Já mám dva bráchové a ségru.
Když se podíváte zpětně. Litujete toho podvodu?
Jo. Už jenom kvůli těm dětem. A ani až budou větší, ani jim to nebudu říkat, budu se tomu nějak vyhejbat.
Silvie: „Včera večer jsem si hladila v ZOO žirafu. Dávala jsem jí větvičky.“
Ludmila: „Žirafy nekoušou!“
Silvie: „Jak to můžete vědět?“
Ludmila: „Já jsem jí dávala jablko.“
Silvie: „Kde, někde v ZOO?“
Ludmila: „Né, to jsme byli v nějakým útulku, někde na vesnici a tam ji měli. Psí útulek to byl.“
Silvie: „Žirafu? Na vesnici? V útulku? Jste si jistá, že to byla žirafa?“
Ludmila: „No asi jo, co by to bylo, bylo to takový šedý a asi po prsa velký.“
Silvie: „Co třeba osel, když už?“
Ludmila: „No nevím, možná jo.“
Silvie: „Pojďte sem, ukážu Vám fotku žirafy. Bylo to ono?“
Ludmila: „Hm. Ne. Tak to byl asi spíš ten osel, no.“
Manžel Ludmily, který po celou dobu naší návštěvy mlčel: „Bábo, drž už radši hubu.“
