"Je super mít dítě ve chvíli, kdy už věci dávají smysl."

Romana Prošková /42/ je novinářka, dlouhá léta pracovala ve zprávách TV Prima, pak se objevovala i na obrazovkách TV Nova. Miluje sport, lezení na skály, jízdu na kole a své dva psy, z nichž jednoho zachránila před utracením. V osmnácti jí doktor sdělil, že pokud někdy otěhotní, dítě nedonosí. Ve dvaadvaceti se vdala, její manžel jí psychicky týral a dostal ji do dluhů, které splácela ještě loni. Několik měsíců se před ním kvůli výhrůžkám a pronásledování musela dokonce schovávat. Po peklu, které prožila, si už jako mediálně známá tvář, prošla závislostí na alkoholu a dodnes se léčí s úzkostmi. Od rozvodu byla už 2x těhotná, ale v obou případech potratila. Teď jí je 42, má úžasného partnera, kterého potkala až po čtyřicítce. V to, že by ještě ve svém věku mohla mít rodinu, už ani nedoufala. Romana sice patří mezi nejstarší prvorodičky u nás, ale Ondra, který se jí narodí v září, je podle všech testů úplně zdravý…

Proč Romana? Protože její příběh může dát naději spoustě single žen 35+.. Romanu jsem osobně viděla asi jen třikrát v životě, z čehož jednou při tomhle rozhovoru. Ale přitom mám pocit, že ji znám vcelku dobře :) Pracovaly jsme spolu několik let ve zprávách na Primě, ona jako krajánek z kraje Libereckého, já jako krajánek z kraje Královéhradeckého a protože jsme se v televizi vzájemně vídaly často, nastal tím pádem pocit, že je to osoba téměř blízká. Umocněno tím, že jsme byly v kontaktu alespoň přes internet a obě jsme trpěly záchranářským syndromem, což nám bylo vzájemně moc sympatické :) Po jejím odchodu z Primy (odešla první) jsem její život sledovala přes FCB, viděla, že jí naskakují roky, koníčky a aktivity, ale to, co se ve sdílených postech stále neobjevovalo, byl chlap po jejím boku. Když oslavila čtyřicítku, tak jsem si řekla, že nejspíš už děti mít nebude a přála jsem si pro ni vnitřně, ať je v životě tedy spokojená i bez nich. A najednou – ve chvíli, kdy se vzdala myšlenky na rodinu, se objevil “On” a teď je na cestě i “miniOn” :-) A protože mám kolem sebe nespočet kamarádek, které po třicítce propadají depresím z absence dětí i partnera, chtěla jsem Romanu ukázat jako příklad, že nic není ztraceno! Takže dámy, rizika jsou sice vyšší, ale evidentně to jde :-)

“Já jsem trochu retardovaná, víš? Jak jsem těhotná, takže kdybych se nemohla vymáčknout, tak za to nemůžu.”
 

Je to hrozný, mám pocit, že mi IQ kleslo tak o 30.. Protože v tu chvíli, když se to stalo, ještě v tomhle vysokým věku, tak najednou Ti to v hlavě úplně přecvakne a nedokážeš myslet na nic jinýho. A předtím jsem dvacet let nedokázala myslet na nic, než na práci, která mě naprosto pohltila..

 

A teď Ti chybí?

 

Ze začátku jsem měla komplex méněcennosti, jak se beze mě svět zboří, že média beze mě nebudou fungovat, že přicházím o strašně moc informací a záležitostí a kauz. Ale postupem času Ti ten mozek tak nějak divně vyměkne, že už se nesoustředíš na nic jinýho, než to dítě.

 

Vždycky ses o sebe musela postarat sama. Nejsi typ ženy, co jakkoli visí na chlapech, ale teď jsi prodala byt, bydlíš u přítele, za chvíli rodíš a ten chlap v Tobě, to Tvé mužské já, co nikoho nepotřebuje, asi bude muset trochu ustoupit.. Jak to snášíš?

 

Blbě. Jak jsem byla vždycky soběstačná, tak teď jsem na tom finančně pochopitelně hůř, protože jsem na neschopence. Pak bude mateřská a rodičák, ale nechci mít ten komplex méněcennosti, že jsem na někom finančně závislá. Určitě chci co nejdřív začít pracovat. Jenže. Já mám nějaký představy a ono to ve finále může být s tím dítětem všechno jinak. Že budu ráda, když se vůbec najím.

 

Je Ti 42. Říkala jsi, že už ses vzdala myšlenky na rodinu, ale pak jsi potkala Pavla. Plánovali jste to?

 

S Pavlem jo. Nebyl to omyl. A už se nám to podařilo loni, ale potratila jsem. Děťátku se do šestého týdne nerozběhlo srdíčko. Zamlklý potrat. Potratila jsem už podruhé, poprvé se mi to stalo ve 34 letech, to bylo s jiným partnerem, ale byla jsem ve finále strašně šťastná, že to nedopadlo. Protože až po čtyřech letech jsem zjistila, že byl ženatej a měl dvě děti a já to nevěděla. Měl stavební firmu, se mnou byl třeba dva tři dny v týdnu a ve zbytku mi tvrdil, že jezdí po kšeftech po celé republice a přitom byl s rodinou. A mně to nedocházelo.

Děláš si… ?

 

Ne. Já to fakt nevěděla. A když jsem se to dozvěděla a říkala to kolegyni Janě, tak ona na to: “Ty vole, to seš novinářka?” Protože všichni kolem už to věděli a já samozřejmě ne. A to bylo totéž. Zamlklý potrat, nerozběhlo se srdíčko. Tehdy jsem si vzpomněla na to, co mi řekl doktor, když mi bylo osmnáct. Že nebudu mít problém otěhotnět, ale že to nikdy nedonosím.

 

Co řekl ten Tvůj ženáč na to, když jsi mu řekla, že jsi těhotná?

 

Předstíral, že má radost. Byl to herec každým coulem. Už měl dvě děti doma. Lhal mně, lhal manželce, žil dva životy. Vlastně tři!! Ještě na mě pak bouchala jeho další milenka..

 

Jak ses z toho dostala?

 

Pořídila jsem si psy. Roňák byl zavřenej někde na Moravě se slepicema v chlívě, slečna se ho nabažila jako štěnátka, protože to vyrostlo v takovouhle velikou obludu, tak ho odložila a já si ho vzala. A pak po půl roce přišla Ash, chrtí slečna. Já jsem natáčela reportáž o chrtech, které dobrovolníci zachraňují před utracením a vozí je sem jako vyběhané psy ze Španělska, Anglie, Irska. A Ashlinka tam byla mezi nima, ona běhala hlavní závody v Portsmouthu v Anglii, asi 12x byla na bedně, byla fakt dobrá. Ale tam to berou jako hospodářská zvířata, dozávodíš, nemůžeš mi sloužit, neneseš prachy, jdeš na utracení. A díky tomu záchrannému programu, se daří umisťovat psy do rodin. Ne všechny, ale třeba z deseti tisíc jich 1500 přežije.

“Nechala jsem se dobrovolně zavřít do blázince.”

Pojďme na začátek. Kolik Ti bylo, když jsi se vdávala?

 

Nějakých 22. Brali jsme se po dvou letech známosti. A rozváděla jsem se v osmadvaceti, ale to bylo fakt peklo. Šest let teroru, domácího násilí a šíleností. Pro člověka, kterej to neprožil, je to nepředstavitelný. Půl roku jsem se ukrývala u známých, aby mě nenašel, jezdil po Liberecku s pistolí a hledal mě. Protože spolu se mnou mu odešel majetek. A s ním jsem o dítěti nepřemýšlela, protože už po svatbě mi hned došlo, do čeho jsem vletěla. Byla jsem naivní husa.

 

On se po svatbě změnil, nebo jsi to jenom předtím neviděla?

 

Já jsem to neviděla, nebo spíš nechtěla vidět. Rodiče to asi viděli, ale do ničeho mi nikdy nemluvili, protože věděli, že si stejně udělám, co chci. Ale hodně se to zinvenzivnilo. Cholerik, agresor, alkoholik, podvodník.. Za to všechno jsem zaplatila jak psychicky, tak materiálně, protože donedávna jsem ještě za něj splácela dluhy. Patnáct let dluhů. Bylo to přes milion korun, takže já jsem ani dítě mít nemohla, musela jsem jet v práci, abych to za něj mohla splácet..

 

Nechceš, abychom to, co se Ti dělo v manželství, přeskočily? Jestli to bylo takhle drsný, jak říkáš, tak bych Tě nerada chvilku před porodem nesmyslně stresovala..

 

Určitě ne, to už mám zpracovaný, v pohodě. On to byl takovej hajzl a těch lidí, co okradl, bylo tolik, že si říkám, že ho už stejně někdo zabil.

 

Ty o něm nevíš?

 

Ne. Vůbec nic.

 

Říkala jsi, že byl podvodník, co přesně dělal?

 

Tak tenkrát to byla divoká devadesátá léta. Privatizace, bílí koně, leasingové podvody.. A bůhvíco ještě, ale jel v tom ve velkým. Tenkrát jsme neměli žádnou předmanželskou smlouvu, tehdy se na to nějak nehrálo a já ve své naivitě – mě by to stejně ani nenapadlo, takže jsem na to dojela. Přes milion dluhů. Přišla jsem o pozemek, který jsem dostala od prarodičů, už jsem si plánovala, jak si tam postavím domeček a ono hovno. Přišla jsem o pozemek a ještě jsem si musela půjčit od banky.

 

Jak velkou jsi měla půjčku?

 

Ještě půl milionu a samozřejmě ještě hrozně moc přeplatíš.

 

Snažila jsi se ho nějak kontaktovat a ty peníze z něj dostat?

 

Jo, pomáhali mi známí, ne přímo vymahači, ale pomáhali mi, protože já jsem se ho bála a bojím dodnes, protože on je fakt psychopat. Ale nic. Doufám, že na něj už nikdy nenarazím. Dodneška se mi zdá sen, že se vrátil, sbalil mě a zavřel tam, kde jsem byla. K němu. Jednou za dva týdny mám tuhle noční můru. To manželství mi nastartovalo úzkosti, pořád beru antidepresiva. Zase nejsem tak drsná žena, jak vypadám. Pamatuju si, jak na mě jednou vytáhl kudlu, jezdil mi s ní po krku a tak. Měla jsem tehdy i ruce samou modřinu, ale styděla jsem se za to, že jsem si takovýho idiota vůbec vzala, takže jsem jako klasickej případ domácího násilí všechno tajila, různě maskovala, vymlouvala se, říkala, že jsem si skřípla ruku do auta a tak. Skončilo to tak, že jednou tři dny nebyl doma a když se vrátil úplně zlitej a usnul, tak jsem zavolala rodiče a oni mě od něj rychle odvezli. A pak jsem se už schovávala. On hlídkoval i u baráku mých rodičů, vyhrožoval celé mé rodině. Nahlásili jsme to, ale ten trest za domácí násilí byl směšnej, pár tisíc pokuta.. Policajti říkali: “Víte, dokud se nic nestane, tak my nemůžeme nic dělat..”

 

Ty jsi se z těch zážitků vypsala, napsala jsi knížku..

 

Jo, to byl takovej únik, sepsala jsem všechny ty hrůzy. A když to vyšlo, byť v minimálním výtisku, tak jsem mu to ještě s radostí poslala. Dneska už se to sehnat nedá. Ale napsala jsem jí v době, kdy jsem se u rodičů dávala rok dokupy. No a po tom roce jsem zahlídla inzerát, že hledají redaktora do regionální televize Genus, takže tam jsem zakotvila a byla tam patnáct let.

 

Říkala jsi mi, že jsi to vyrovnávání se s peklem domácího násilí, pak řešila i alkoholem. A to už jsi pracovala v televizi. Jak moc intenzivně jsi to takhle řešila? Až k závislosti?

 

Jo.

 

Byla jsi na léčení?

 

Jo. Nechala jsem se dobrovolně zavřít na tři měsíce do blázince. To bylo v roce 2004.

 

Pořád jsi s tím vyprávěním v pohodě? Tohle můžeme klidně přeskočit.

 

Prosím Tě klid, já jsem si fakt jistá. Já jsem chlastem řešila úzkosti. On ten alkohol je totiž rozpouštěl, ale jen na chvíli. Druhej den v kocovině byla ta úzkost ještě horší, takže do toho začneš brát Neuroly, Lexauriny a znova se napiješ. Snažila jsem se jen přežít dny, abych mohla jít večer pít. Začarovanej kruh. A takhle to bylo asi šest let. Chlast, prášky, chlast, prášky. Až jsem byla ve fázi, že jsem usínala v hospodách na stole, to byla fakt ostuda, paní redaktorka z televize.. To už jsem byla na Primě. Tak jsem řekla ne, dost. Zavřete mě.

Pomohlo Ti to natolik, že už jsi se k pití nevrátila?

 

Pomohlo mi to, ale byla jsem varovaná, že bude strašně těžkej návrat do toho stejnýho prostředí. V televizi chlastá každej. Je těžký, aby člověk odolal. Takže jsem během pobytu v blázinci dala výpověď a šla jsem do Prahy. Tam jsem byla rok v radiu a chodila jsem do školy, abych se zaměstnala. Tam jsem na Kissu hlásila zprávy a byla to fakt pohoda. Po roce v Praze jsem se vrátila do Liberce a tím pádem i do televize, ale to už jsem měla to nejhorší za sebou. Už jsem si to hodně srovnala v hlavně a nepřipadala jsem si jako vyvržená ze společnosti, když nechlastám :)

 

“Nejste stará. Máme tu i starší ročníky.”
 

Jak jsi se vůbec ocitla v Praze na Nově?

 

Nevím, kde mě vyšťourali. Já skončila asi před třemi lety na Primě a z Novy mi sami od sebe zavolali, protože jim lidi pořád odcházej, tam je to strašný, nikdo tam nechce dělat. Sháněli hotovýho člověka.

 

Já jsem vůbec nepochopila, proč jsi tam šla. Když vidím, jak se na obrazovce ve zprávách na Nově neustále točí noví a noví redaktoři v čím dál mladším věku, hromada lidí z ulice, tak mi nebylo moc jasné, co by Ti to mohlo dát, protože jsi na to moc dobrá..

 

Když mi to nabídli, tak mě tady nic nedrželo, řekla jsem si, že změna je život. Jenže pak jsem jak naschvál chvíli po nástupu potkala svého partnera, potkala jsem ho v Liberci. Já každý den dojížděla z Liberce do Prahy a po půl roce jsem byla totálně vyšťavená. Je tam šílenej stres, mladí vlci a tudíž jsem pak stála před rozhodnutím, jestli zůstat v džungli, nebo se vrátit do Liberce, do klidu. A když jsme se rozhodli, že se pokusíme o dítě, tak bylo jasný, že se musím vrátit, protože v tom stresu tam bych v životě neotěhotněla.

 

Můžeš porovnat Novu a Primu?

 

Na Nově jsem byla na centrále, na Primě krajánek. Ta buzerace je stejná, akorát na Nově Tě tepou do očí, když jsi krajánek, tepou Tě po telefonu.

 

Chybí Ti televize?

 

Jo, to je droga. Když bude šance se tam vrátit, až přežiju mateřskou, tak jestli ještě někdo bude mít zájem o pětačtyřicítku, tak bych asi šla. Uvidíme.

 

Než jsi otěhotněla, tak jsi byla v Deníku. To je přece pro člověka, co je zvyklej na televizi, krok zpátky a soudě podle sebe si nedovedu představit, že Tě to mohlo bavit.

 

Ne, to mě moc neuspokojovalo. Už tam nejsem, skončila mi smlouva, ale byl to fakt propad. Byla tam sice úžasná šéfová, byl to klid, to jo. Ale zase je fakt, že jsem si tam odpočinula, zrehabilitovala, no – a z toho klidu otěhotněla :)

 

Pavel je mladší o sedm let. Když jste se bavili o tom, že byste mohli mít miminko, nebyl Tvůj věk tím mínusem, který jste zvažovali jako argument proti? Nebo jste tohle neřešili?

 

Ne, vůbec. Teda on to neřešil. Já jsem měla záchvaty toho, že si stejně najde mladší, plodnou. Já jsem byla rozhodnutá, že dítě ne, to se zlomilo, až když jsem potkala jeho.

 

Ty jsi teda neměla obavu? O sebe? O dítě? Tím spíš, když jsi v minulosti samovolně potratila..

 

Ne. Vzpomněla jsem si na to, co mi v osmnácti řekl doktor, měla jsem za sebou ten jeden potrat, ale prostě říkala jsem si, že tohle je jinej partner, od potratu je to x let, tak to zkusíme. A znovu potrat. To mě hodně vykolejilo, že jsem řekla, že už to vůbec zkoušet nebudu. Že nejsem blázen. Jenže tou hlavou Ti to prostě vrtá.

Šla jsi po tom druhém potratu na nějaké speciální vyšetření?

 

Nechala jsem si napsat doporučení do Gennetu, aby zjistili, proč se to děje. Zjistili, že jsme oba zdraví. Že to byly prostě jen blbý náhody a jako na problém se na to nahlíží až ve chvíli, když má ženská potraty alespoň tři. A protože nám vyšly všechny genetické testy bez problémů, tak do mě doktoři hučeli a říkali: “Nejste stará, podívejte se do naší kartotéky, tady jsou i starší ročníky..”

 

To zní až neuvěřitelně. Vzhledem k tomu, že mám naopak pocit, že ze všech stran jen slyším, jak doktoři bijí na poplach, protože hraniční je podle většiny z nich pro prvorodičku pětatřicátý rok.

 

Já neznám žádnou prvorodičku, který je přes 40!

 

Já taky ne. Jen Tebe :)

 

Takže jsem ráda, že jsem do toho Gennetu šla. Fakt mě tam podpořili i psychicky a já do půl roku otěhotněla znova. Ale šla jsem na gyndu až po té době šesti týdnů a šla jsem tam s tím, že jsem řvala. Doktor se mě ptal, co mi je a já mu řekla: “Já jsem zase těhotná a určitě je to zase na hovno.” A on mi udělal ultrazvuk a říká: “Né, dobrý je to! Bije srdíčko!” První čtyři měsíce mi teda bylo fakt pekelně. Jen jsem zvracela, hubla, pohybovala se jen mezi postelí a záchodem. Nezvládala jsem ani dělat z domova, nemohla jsem se soustředit, nedokázala jsem napsat větu, reportáž, nic, takže mi doktor napsal neschopenku.

“Ten nahoře mě má asi rád. 2x jsem potratila proto, že nebyl na těhotenství správnej čas.”

Jsi typ, co spoléhá na intuici, nebo čte, co kdo radí na internetu?

 

Internet, to je peklo. I když si řeknu, že to nebudu číst, tak tam stejně vlezu a čtu, co se všechno během těhotenství může stát. A že teď jsem sice stoprocentně v pořádku a po testech všeho, ale stejně se pak dočteš, že nějaká mamina taky měla všechno v pořádku a dítě se narodilo mrtvý.

 

To je hrozný Romano, ale! Proč to čteš?

 

Já to číst nechci! Ono mi to tam naskakuje samo! Jak si tam člověk jednou něco zadá, tak si to internet pamatuje, pak se to pořád nabízí a já kráva na to vždycky kliknu. A pak jsem z toho rozhozená. Snažím se nenervovat, aby to nemělo na mimčo vliv, ale nejde mi to. Když už jsem byla těhotná, tak jsem počítala týdny a říkala si: “Teď ještě musím vydržet, kdyby se mu něco stalo, nezachrání ho..” A o dva týdny později: “Teď už by ho dokázali zachránit, kdybych rodila dřív..”  Takhle švihlá jsem byla.

 

Co Ti na to říká Pavel?

 

Já mu to neříkám. On je moc racionální. Ale bude dobrej táta. Takovej, kterej s Ondrou půjde do lesa dělat ohně a vynášet ho na Ještěd v šátku, než aby ho vzal do supermarketu.

 

Dělají Ti vzhledem ke Tvému věku nějaká vyšetření navíc, než mladším rodičkám?

 

Po té pětatřicítce to podstupují všechny. A těhotenská cukrovka už se dělá úplně všem.

 

Fantastický mi přijde, že jsi otěhotněla a hlavně to po dvou potratech udržela ve chvíli, kdy jsi doplatila dluhy a nic už Tě nesvazovalo. Vyšší řízení :) Nebo taky racionální varianta – prostě se po tom doplacení dluhů uvolnila psychika a díky odchodu z televize nastal klid. 

 

Přesně. Prodala jsem byt, doplatila jsem dluhy, to bylo v listopadu. A otěhotněla jsem v prosinci :) Ten nahoře mě asi má strašně rád, protože to takhle zařídil. Ani jedno z těch předchozích těhotenství nedopustil proto, že na ně prostě ještě nebyl ten správnej čas. Já jsem totiž od rozvodu měla takový partnery, že s nima to dítě ani nešlo mít. To byli samí mamánci, nemakačenka. To nebyli chlapi. A víš co hlavně? Já jsem na to úplně zapomněla, že se s Pavlem o dítě snažíme! Kdyby někdo viděl náš sexuální život, tak si řekne: “Jak si to dítě vůbec udělali?” Protože my každej večer vytuhnem a ovulace a běhání s teploměrem, to se tady vůbec neřešilo. Některé páry kolem nás to zkouší deset let a nic a nejde jim to. A nám se to zázračně zadařilo hned. Kdyby se to nepodařilo ani po roce, tak Ti říkám úplně na rovinu, že se s Pavlem rozcházím a nechávám prostor pro mladou a plodnou. Nechtěla bych mu překážet.

 

 
“Už jsem nevěřila v happyend.”
 

Tím, že jsi byla řadu let zaměřená na práci, tak to bylo proto, že jsi děti nechtěla, nebo jsi je chtěla, ale vybírala sis špatný partnery?

 

Vybírala jsem si špatný partnery a nechtěla jsem dopustit to, že budu ta, která otěhotní a bude natahovat ruku, dejte mi peníze. Měla jsem prostě zodpovědnost, že musím zaplatit ty dluhy, když jsem si to tím manželstvím navařila, tak jsem si to chtěla vyžrat až do dna.

 

Ale i přesto jsi musela za ty roky být konfrontovaná s otázkami okolí, proč jsi sama, proč nemáš dítě, kdy ho budeš mít..

 

Jo, já jsem byla takovej ten podivín. Žila jsem v garsonce v novostavbě, teď jsem si tam přitáhla dva psy a žila jsem tam sama. To, že tam sem tam někdo proběhl, to se nepočítá. Lidi si klepali na čelo, co to jsem za blázna, za divnou ženskou s čoklama.. A takhle jsem to měla hozený, že už to tak bude do konce života.

 

A takhle jsi to měla fakt nastavený i vnitřně? Nebyla to náhodou jen póza a nedoufala jsi ještě, že to opravdu přijde?

 

Ne, to fakt ne. Já jsem už nevěřila v happyend. Byla jsem smířená, spokojená a pomáhal mi sport. Kdysi jsem zkoušela, jestli pomůže alkohol, ale to nefungovalo. Sport jo. Já předtím pořád někoho zachraňovala. A pak jsem řekla: “Doprdele, už mi dejte všichni pokoj, kdo pomůže mně? Já mám taky nějaký starosti!” Tak jsem to nechala bejt a když mi bylo čtyřicet, řekla jsem si, že končím. Se všema vztahama, se všema chlapama a zajímají mě jen moji čoklové, práce a moje aktivity, jako je sport. No vidíš a vyrazila jsem si na Ještěd, trénovala jsem tam na soutěž ve vynášení sudů, to je taková akce, která se koná každoročně na oslavy Ještědu – no a trénovala jsem si a tam jsem narazila na něj. Šel tam s kámošem trénovat na nějakou malou skalku, protože leze. Potkal mě s mýma dvouma čoklama.. Do tý doby se psů bál, teď je miluje nade vše.

 

Nemáš pocit, že jsi v životě zachraňovala druhé jen proto, aby jsi nemusela řešit sebe?

 

Jo! Já jsem se musela neustále zaměstnávat, bejt v běhu, o někoho se starat. Já jsem nevěděla, co mám dělat, když jsem měla volno. To bylo peklo! Nechtěla jsem nad sebou přemejšlet, bylo mi z toho špatně. To, že jsem pomáhala druhejm, to mě zachraňovalo.

 

Dneska už si to dokážeš užít? Být sama se sebou, tedy v té nejlepší společnosti? :)

 

Jo, dneska už jo, nepropadám panice, navíc vlastně nejsem sama. Mám prcka v břiše. Nemyslím moc na sebe, ale na to, jaká budu máma, jestli budu dobrá a jak to zvládnu, jestli mu dám všechno, co bude potřebovat, aby nebyl rozmazlenej, nebyl to hajzl, jestli mu dokážu předat sociálno a tak..

Když je to dítě na třetí pokus, nebojíš se toho, že budeš přehnaně úzkostná matka, která bude hysterická z každýho škobrtnutí?

 

To určitě budu. Protože první rok budu mít trauma ze syndromu náhlého úmrtí, ta profesní deformace je strašná. Já toho v práci v televizi točila tolik, že je hrozný, že to všechno vím. Patnáct let v médiích se na tom hodně odráží. Ptám se, jestli bude zvládat školu, jaký bude mít IQ, jestli to nebude ošklivka.. Budu se bát už do konce života, asi. Jo a bude to sportovec intelektuál! :)

 

Jaký vidíš naopak výhody v takhle pozdním těhotenství, potažmo tedy mateřství?

 

Člověk je sám se sebou vyrovnanej. Ví, co od života chce a nechce, už si něco prožil a nebudu ta splašená matka, která má pocit, že jí něco utíká, že musí něco dohnat. Že začnu pařit a podobně, tak to ne, to já mám za sebou. A taky jistota. Člověk má zázemí a to dítě si může dovolit i ekonomicky. Pro mě to je důležitý. Ale to, co mi nedochází a co já neumím pochopit je, že ten chlap se na tom taky bude podílet. Že jsme na to dva. Pro mě je to tak moc nový a cizí, že jsem si na tuhle myšlenku pořád ještě nezvykla, že budu na pár měsíců muset přijmout jeho pomoc.

 

Ani nevíš, jak Ti rozumím. To mám úplně stejně.

 

Pavel mi teď žádný peníze nedává, já nechci. Ale bohužel na to asi dojde. Teď jsem pořád hrdinka, ale asi to budu muset trochu zlomit, sklopit ty uši a říct, že hrdinství bylo už dost.

 

Máš připravenej pokojíček?

 

Částečně. Mám přebalovák, mám vyžehlený a vypraný hadříčky, mám dva kočárky, hodně mi toho dovezla švagrová. No a rodit chci určitě bez epiduralu, mám pocit, že bych si to měla všechno prožít až do konce. Ale uvidíme, jaká budu hrdinka, až tam polezu po zdi. :)

 

Měla jsi někdy lepší životní období, než máš teď?

 

Hele, ne. Do dvaceti člověk dospívá, neví. Od dvaceti do čtyřiceti jsem se potýkala s alkoholem, násilím, dluhama, špatnejma partnerama…

 

Považuješ to za ztracený roky?

 

Mám pocit, že se mi to všechno zdálo. Že to není možný, že jsem toho tolik zažila. A že jsem to hlavně přežila! Že mě to nezlomilo, nesrazilo na kolena. Já nevím, jestli ty chlapy a ty potraty byly zkoušky, jestli třeba nezačnu pít. Jestli si to zasloužím, dočkat se něčeho lepšího. A evidentně jsem obstála..