"Lehký to nemám, ale jistý to mám, že chcípnu. Jako každej. "

Dana V. /76/ byla pravidelnou účastnicí předváděcích akcí. Stala se hlavní hrdinkou dokumentu “Šmejdi” a díky tomu i “obecní hvězdou”. Je vyučenou švadlenou, celý život ale pracovala jako kuchařka.  Má tři děti, ale žije sama nedaleko Hradce Králové, s rodinou se téměř nevídá. Narodila se s vrozenou vadou dolních končetin, od malička má problémy s chůzí. Její volný čas vyplňují osmisměrky a Šlágr TV. Na předváděčky už nechodí, ale doma být nechce. Rozhodla se, že si najde práci. Má pocit, že se svět řítí do záhuby a že stojíme na pokraji třetí světové války.

Proč DANA? Protože je odvážná, svérázná, někdy až drsná. Protože mi pomohla s filmem. Protože první setkání s ní bylo tak výrazné, že na něj nejde zapomenout. A protože si s ní u kafe vždycky ráda popovídám, i přesto, že skoro pořád hudrá. :)

“Jsem pyšná na to, že jsem svým příběhem otevřela lidem oči.”

Jak se máš?

Jak se asi můžu mít, když jsem celý den doma sama? Děti sem nejedou. Teď byl kluk ve špitále. Dneska mi jen volal, že si přijde pro nějakou lavičku. Nebaví mě to tady doma. Alespoň to zdraví mi prozatím slouží. Naštěstí. Ale to se může snadno změnit. Třeba půjdu ze schodů, spadnu a budu na vozíku.

Nestraš. Hledáš si nějakou práci?

Tady nic není. Chvíli jsem dělala na pokladně na koupališti, ale chtěli, abych se učila na počítači, což je v mém věku blbost. Tak jsem skončila. Klidně bych dojížděla pracovat do Hradce, třeba někam uklízet. Na mě to tady doma všecko padá.

Co všechno?

Děti ke mně nejezdí, se sousedy mám trable. Protože kdykoli ke mně někdo jde, sousedka hned vystrčí hlavu. Máme tu konflikty, vzduchem létají nadávky. Ona mi pořád říká, že jsem ožralá, přitom já nepiju. Naštěstí se to ale teď trochu uklidnilo, protože jak jsi tady byla naposledy, tak jsem jim pohrozila, že stačí maličkost, tak Ti zavolám a budou v televizi.

Co Jarda? /pozn.: kamarád Dany, který s ní účinkoval ve filmu Šmejdi a doprovázel ji na předváděcí akce/

Nevím.

Vy se nevídáte?

Ne. Naposledy jsem ho viděla asi v půlce dubna. Potkali jsme se na náměstí. On přišel a řekl, že se mnou chce mluvit. Jenže mě bolely záda. Víš kolik jsem dala za léky? 450 korun. Takže já byla po injekci a nemohla jsem dlouho stát. A Jarda se mě ptal, jestli jdu na předváděčku do Černého koně. Tak jsem mu řekla, že v žádném případě, že jsem nikde nebyla a ani nebudu, protože to jsou šmejdi. A on, že půjde, protože dávají kilo česneku a jídlo. Takže ať si jde, když chce. Já jsem jen zopakovala, že jsem Silvě slíbila, že nikam chodit nebudu, tak prostě nebudu. Ať si jezdí beze mě. Potom nafoukl hubu a šel. Teď mám pokoj.

Co se Ti změnilo v životě od té doby, co se odvysílali Šmejdi?

Že jsem televizní hvězda. Tady mě lidi znají. Já tady bydlím přes 50 let, takže mi teď tady fandí a říkají, že jsem to do té televize řekla dobře. Když přijdu na pivo, tak třeba slyším, že televizní hvězdě udělají špalír. Užívám si to, je to příjemné pohlazení po duši. Pohlazení po duši, že jsem udělala dobrý skutek.

A nezáviděli Ti lidi, třeba?

Jo, záviděli. Říkali mi, že jsem v balíku. A já na to: “Mám jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou. Já jsem za to nic nechtěla, to byla moje dobrá vůle.” Já mám hned na všechno odpověď, víš? To i sousedka mi vyčítala, že jsem byla několikrát v televizi. Tak jsem jí řekla: “Já jsem byla v televizi pro lidi, aby nejezdili na šmejdy, ale Vy jste byla dvakrát v televizi, protože Vám sebrali barák v exekuci, víte?”  Tak třískla dveřma a zalezla.

Pořád máš z poslední předváděčky úvěr. Kolik Ti zbývá doplatit?

Ani se neptej. Ještě dost. Mám to do roku 2018 a měsíčně platím 835,-. Musím to vydržet. To se nedá nic dělat, za blbost se musí platit. Jak jsem stará, tak jsem blbá. Ale víš co? Nechodí mi vůbec žádné pozvánky. Nedostávám vůbec nic. Ani jedna, od toho předloňského 18.dubna.

Teď se ukazuje, že pozvánky jsou minulostí. Na předváděčky se láká přes telefon.

Mně nikdo nevolá. Nebo jestli volá, já to neberu. Neberu čísla, co neznám. To víš, musíš být chytrá! Ne jako Jarda, ten každý telefon zvedne, ani neví, kdo mu volá, protože on s tím telefonem ani neumí. Takhle to je.

Pamatuješ, jak jsme se poznaly? Pro mě to byla hodně zajímavá situace.

Jo, v autobuse.

Tam byla ta paní, kuřačka, dneska už je po smrti. To je vlastně důvod, proč jsem si Tě vybrala. Protože Ty jsi tam byla nejvýraznější osobou v celém autobuse.

Vždyť Ti to říkám. Já co mám na srdci, to na jazyku.

Vy jste do autobusu jedoucího na předváděčku nastoupily s tou paní na stejné zastávce. A Ty jsi dokázala celý autobus, plný cizích lidí, vyburcovat k tomu, že ona s námi nemůže jet. Výsledkem bylo, že osazenstvo jako jeden muž doslova vyštvalo seniorku o holi ven, takže s námi nakonec nejela. Něco takového jsem v životě nezažila. Ty jsi nechtěla, aby ona jela a dokázala jsi tam udělat takový humbuk, že ji ostatní důchodci vyhodili za Tebe. Pamatuju si, že jsem jen nevěřícně kroutila hlavou.

Jo. Ona byla velká kuřačka, ale to bych ještě brala. Ale ona se neumí chovat. Když jsme předtím na předváděčce dostali oběd a ona olizuje talíř jak ten pes? A já naproti ní? Víš, jak se mi zvedl žaludek? Navíc hodně zapáchala močí. Proto jsem nechtěla, aby s námi jela. A Ty sis pak ke mně sedla, protože u mě bylo volno. Víš, co jsi mi řekla jako první?

Ne. To už si napamatuju.

“Paní, vy tady máte tolik cikánů.”

:-) To jsem Ti řekla?

Jo. A já na to: “Ano, to máte pravdu.” Protože zrovna jich na náměstí u kašny sedělo asi osm. Taky jsem se už kvůli nim se starostou chytla. Ale pak jsme dojeli na tu předváděčku, Ty jsi utekla a prodejci mě tam vyslýchali.

Jo, to vím. Měla jsem tam s nimi konflikt při podpisu smluv, ale tenkrát jsem to bohužel zrovna nenatáčela. Jenže jak se to vyhrotilo, utekla jsem. Schovala jsem se venku a pozorovala, jak chodí kolem hospody a hledají mě.

A mě vyslýchali. Jestli Tě znám, kdo jsi, odkud jsi, proč se s Tebou bavím. A já jim řekla: “Podívejte se, to bych musela každého z těch padesáti lidí v autobuse znát, ale já je neznám. Ale povídám si s nimi, proč taky ne, že jo.” A to byl konec. Protože oni si mysleli, že se známe. Prodejce zůstal s pusou otevřenou, otočil se na kramfleku a šel pryč.

“Pořád jsou hloupý lidi, jako jsem byla třeba já.”

Co Ti vlastně to natáčení a poté i ta medializace dala?

Mám z toho velké pozitivum, že jsem lidem promluvila do duše. A to mě blaží, že jsem udělala dobrý skutek. A ten nikdy neuteče. Jezdí tam i starší lidi, než jsem já a já jsem to udělala pro ně.

Nejfrekventovanější otázka, která po uvedení filmu zaznívala, byla ta, proč tam důchodci jezdí pořád dokola. Kdo za to podle Tebe může?

My za to můžeme. My sami. Že my jezdíme a kupujeme. Kdybychom nekupovali, tak by neměli co prodávat. Protože jsou pořád hloupý lidi, jako jsem byla třeba já. Teď už jsem poučená, ale nebyla jsem. Musel mě do toho zase někdo nějak navrtat.

To znamená, že stejně, jako Tě Tvůj partner ovlivnil pro to, aby jsi kupovala, tak jsem Tě já ovlivnila, abys kupovat přestala?

Tak, tak, tak. To Láďa mě naučil jezdit, já nechtěla.

Proč ses mu třeba nepostavila, když jsi s tím nesouhlasila?

Tys chlapovi někdy řekla, že něco nechceš a on Ti na to přikývne, že máš pravdu?

Ne vždycky, ale čím jsem starší, tím těžší je přinutit mě, abych udělala něco, co udělat nechci.

Já jsem jezdila proto, že byl nemocnej. A on chtěl jezdit za každou cenu, že doma sedět nebude. Měl rakovinu plic a prostaty. Měla jsem strach, aby s sebou někde netřískl. A když chtěl něco koupit, řekla jsem NE, ale stejně koupil.

Co Ti řekla rodina na to, když se film vysílal v televizi?

Vnuk mi řekl, že mám dobře nabroušenou pusu. Dcera ta to neviděla, protože byla v práci. No a vnučka ta řekla, že ti prodejci mají, co jim patří. A když se vysílalo to druhé, ten Fenomén Šmejdi, tak mě naštvala ta Anna, co tam účinkovala. Protože ona tam řekla, že si koupila něco za 25 tisíc a pak to hodila do popelnice. Co Tys jí na to řekla, když to vyhodila?

Co můžu říct, když už to je v popelnici.. Protože bůhví, co to bylo. Možná je lepší, že to vůbec neužívala.

No jo, ale 25 tisíc za to dát? A pak to vyhodit?

Dano nezlob se, ale ty jsi dala několik set tisíc za spoustu krámů, kterých ses taky zbavila.

Jenže já jsem nic nevyhodila! Já jsem to dala dětem. Holka dostala příbory a robota, kluk dostal hrnec. Takže já jsem to rozdělila.

Nechybí Ti svým způsobem ty předváděčky?

Ne. Proč by mi chyběly?

Kvůli tomu sociálnímu kontaktu.

Ne. Ale sociální vyžití nemám. Volný čas trávím tak, že jsem doma, dívám se buď na televizi, nebo si pustím rádio a luštím osmisměrky. Pak přijde můj nový kamarád Standa, vypijeme kafe, jdeme na dvě piva.

“Budem se mít čím dál hůř. ”

Standa je tedy jediný, s kým se vídáš..

Jo. Jediný, s kým se vídám pravidelně.

Když jsi tedy pořád sama doma, o čem přemýšlíš, co se Ti honí hlavou?

Nic. Já na nic nemyslím, všechno házím za hlavu. Ráno vstanu a hned to všechno hodím pryč. Já to sbírat nebudu, ať si to někdo sebere. Protože život už mě naučil. A my se budeme mít čím dál hůř a hůř.

Říkala jsi, že máš 3 děti, 3 vnoučata a 2 pravnoučata. Kdo z nich za Tebou jezdí?

Jezdí sem občas jen vnučka s dětmi a dcera s vnukem. Jenže vnučka má nového přítele, dcera chodí do práce v sobotu i v neděli a pořád je bez peněz. Mladší syn, Jarda, sem přijde jednou za čas a s tím starším, Karlem, se nevídám od jeho 19-ti let vůbec. A víš proč? Protože jsme se hádali kvůli jeho přítelkyni, kterou si tenkrát našel a pak se to hodně vyhrotilo. Dlouho mi to bylo líto, ale teď už není. Víš, mě lidi nemají moc rádi, protože já říkám pravdu hned, do očí.

Dano, vůbec nemůžu a nechci soudit, ale jak roky přibývají, tak člověk řadu věcí přirozeně přehodnocuje.. Nemyslíš si, že by si lidi měli odpouštět?

Měli. Ale když to zaviní moje děti, tak dolízat nebudu. Když to zaviním já, tak vždycky přijdu. U mého syna to nebyla moje chyba, ale jeho chyba.

Co jsi měla s nohou, že jsi strávila tolik času v nemocnicích?

Vrozenou vadu. Diagnózu neznám, ale pravou nohu jsem měla vykloubenou v kyčli. Nejhorší je, že mi pravou spravili a levou vykloubili. A to se stalo, když mi bylo 18 měsíců. Takže už jako dítě, sádra, ležet, sádra, ležet. A když ne ležet, tak jen sedět v kočárku. Problémy s chůzí mám proto už odmalička a navíc mi nikdo neřekl, že mi porody uškodí. Já měla tři. Prostě mi ty kyčle pořád vyskakovaly. Ty bolesti byly k nevydržení. Já jsem si zkusila dost, pak v mých 45 letech jsem skončila tak, že jsem byla 14 neděl v sádře, od pasu dolů. Měla jsem sádru kolem pasu a pak kolem celé levé nohy až dolů, aby mi držela kyčel. Jen prsty mi koukaly. Pravá v sádře nebyla. Nesměla jsem chodit, ale chodila.

Kolik Ti vlastně bylo, když ses vdávala?

18. Svého muže jsem poznala v Plzni, tam jsem žila. A on tam vojákoval. Já jsem pak otěhotněla, vdala se a přestěhovala se sem za ním. Udělala jsem velkou chybu.

Ty toho lituješ?

Jo. Protože jeho máma mě neměla ráda. Už když jsem mu napsala, že jsem v jiném stavu, víš, co mu řekla? “Bůh ví, s kým to má..” Víš, jak se říká, že podle sebe soudím Tebe? Tak tam to přesně tak bylo. My máme s mužem tři děti a ani jedno z nich není podle ní jeho. To je úplný nesmysl. Mně moje maminka vždycky říkala, že když mám muže, ostatní mě nemají co zajímat. A tak to vždycky bylo.

Myslíš si, že když má člověk stálého partnera, že by neměl mít kamarády opačného pohlaví?

Může, ale odsud posud. Tam musí být nějaká ta čára, ne?

Že by spolu neměli spát?

Tak. To je ta čára.

Ty ses vyučila švadlenou, svého muže jsi potkala, když byl na vojně, otěhotněla jsi, vdala ses. Měli jste tři děti, tudíž vlastně jsi ze školy ani nestihla nastoupit do žádné práce. To Ti bylo tak zhruba 30, když jsi šla poprvé pracovat?

Nene, to mně bylo víc, tak 35. Protože jsem skončila mateřskou, ale pak mě chytla noha a já jsem byla pořád po nemocnicích a po operacích. Až pak jsem šla do práce. Možná mi bylo už dokonce 38. Nejdřív jsem dělala uklízečku a pak kuchařku. A byla jsem kuchařka až do důchodu.

Proč jste se s manželem rozvedli?

Už když jsem byla v šestinedělí při druhém dítěti, našel si milenku. Mojí kamarádku. Zůstali jsme spolu, ale jen kvůli dětem. Když jsme se rozváděli, bylo mi asi 30. On se pak po čase ke mně chtěl vrátit, ale já jsem řekla, že si radši vezmu prvního cikána, kterého potkám na ulici. Až po pár letech jsem se dala dohromady se svým dalším partnerem, Láďou. Jeho syn kamarádil s mými dětmi. Spolu jsme zůstali přes 30 let, ale nikdy jsme se nevzali.

S Láďou jsi začala jezdit na předváděčky…

Jo. On mě do toho uvrtal.

A Ty jsi začala věci kupovat natruc.

Ne, to jsem nekoupila natruc. Jo, vlastně jo, nádobí, ale to jsem dala hned pryč. To má dcera. Já jsem mu totiž řekla, ať nic nekupuje. On toho koupil víc, než já. Vždyť on koupil dvoje deky. Na co? Koupil robota. On mi to vždycky koupil natruc. Ale já jsem to jemu natruc nekupovala, jen jednou.

Takže on něco koupil, Ty ses naštvala a koupila jsi taky.

Tak. Řekla jsem mu: “Jak to budeš dělat Ty, tak já taky. I kdybysme tady toho měli plnou kuchyň, tak někdo musí přestat.” Ale já jsem přestala.

“Zkouška sirén. Na co zkouška sirén? Když sem hodí pumu, tak ani pes neštěkne.”

Věříš v Boha?

Ne. Kdybych věřila v Boha a byl Bůh, tak to, co se děje tady na zemi, by se nedělo. Vezmi si, říkalo se, že nám přidají víc na důchodech. A víš, kolik mi přidali? 28 korun! A oni si znova zase přidají na platech. Proč myslíš, že se lidi zabíjejí?

Proč?

Já Ti to řeknu. Práce není, všechno je drahý, věci pro děti jsou dražší, než věci pro dospělý. Když jsem se sem přistěhovala, bylo tady 11 fabrik. Dneska tu jsou 3. Co tady máme? My se nemáme dobře. A lidi potřebují peníze. Proč se krade? Proč se zabíjí? Nejlíp se mají Romové.

Když jsi říkala, že Ti na důchodu přidali 28 korun, jak vycházíš s penězi?

Jak? Tak tak. Musím si uvařit na dva nebo tři dny. Dělám si pomazánky. Musím vyjít. Nestojí to za nic.

Ale určitě je na světě i něco, co za něco stojí.

Nic. Už nic. Jenom můj pes Míša a nebo když svítí sluníčko. Jinak nic. Půjde to k záhubě.

Jak bude vypadat ta záhuba?

Že se lidi pobijou, nebo bude válka. Jako to je na Ukrajině.

Sleduješ ten konflikt?

Ne. Já to vypínám, protože jsem válku zažila, tak vím, co to je. Myslím si, že tohle, co se děje, je začátek třetí světové války. Chraň Bože, aby byla válka. Tady to lehne popelem. Každou první středu v měsíci se zkouší v poledne sirény. A já vždycky, když to slyším, tak říkám: “Než vy doběhnete pustit sirény, tak my už budeme pod drnem.” Zkouška sirén. Na co zkouška sirén? Když sem hodí pumu, tak ani pes neštěkne. A navíc nemáme ani vojsko.

Máme profesionální armádu.

Jo? A kolik jich je? Proč zrušili povinnou vojnu? Kdyby ti naši mladí byli na dva roky na vojně, tak nebudou dělat ty lumpárny. Nekradou, nepřepadávají, nezabíjí. Zrušení vojny byla velká chyba, protože teď nemají disciplínu a navíc kdyby byla válka, budou připravení. Takhle ale nemáme nikoho, kdo by nás pořádně bránil.

Držela ses někdy v životě nějakého motta?

Ne. Já je nemám ráda. Držím se své duše. Kdybych se nedržela své duše, tak nechodím tak, jak chodím. A za druhé, je to taky pevná vůle. Kdybych ji neměla, tak takhle nechodím.

Když házíš věci za hlavu, proč nehodíš za hlavu i ten spor se synem Karlem?

Nemůžu. Protože on se naštval a přestal na mě mluvit. Kdo tohle nezažil, nepochopí to. Pochopí to jen ten, kdo to zažil.

Co by Ti udělalo radost, Dano?

Už ani nevím. Já už té radosti měla v životě dost. Když se mi narodily děti, vnoučata, pravnoučata. Když se nám dařilo chovat zvířata, měli jsme i lišky. Teď už mi záleží jenom na tom, aby bylo zdraví. Když není zdraví, není nic. Bylo by fajn, kdybychom se měli lépe, než se máme, ale to už nebude. Bude to ještě horší.