JARMILA F. /40/ pochází z Jeseníku. Od dětství ale žila v Hradci Králové, a když odjela do Anglie pracovat jako servírka, zamilovala se tam do Portugalce. V roce 2010 se partnerům narodila dvojčata Lea a Laura, o necelé dva roky později se vzali. Teď řeší rozvod a vedou spolu válku o děti. Jarmila mluví o tom, že se její muž stal závislým na marihuaně, byl agresivní a nakonec i nevěrný. (V tomto duchu vypovídala i u soudu.) Proto se prý s tehdy šestiletými dvojčaty vrátila do Čech, údajně s jeho souhlasem. On tvrdí, že jde o účelová tvrzení, o stěhování do ČR prý nevěděl a svou ženu proto následně obvinil z únosu. Jarmila podle něj odvezla děti ze země bez jeho vědomí. Soudy mu daly za pravdu a žena se měla i s dcerami vrátit do Británie. Což nesplnila a proto přistoupil její muž k razantnějšímu kroku – soudnímu odebrání dětí. Tahanice mezi rodiči zapřičinily, že dívky zažily trauma z násilné exekuce hned dvakrát. Poprvé je v prosinci 2018 komando odvleklo z bytu – kvůli dramatickému průběhu se však po pár hodinách vrátily k matce. Podruhé je odvedli v říjnu 2019 přímo ze školy, kam je Jarmila ráno vypravila a poté už je neviděla. Ve druhé exekuci už soudy nebyly jednotné. Soud vyšší instance však zákrok posvětil, i přes četná varování psychologů, že opakované odebrání může dvojčata nevratně psychicky poškodit.
Tenhle příběh nemá za cíl soudit, kdo z manželů má větší podíl viny na vzniklé situaci. Nechť je varováním a přiblížením jedné stinné stránky, kterou (mezinárodní) manželství může přinést. Protože i když se oba manželé domnívají, že jsou v právu, jedno je jisté. Ten, kdo dospěláckými válkami nejvíce trpí, jsou dvě devítileté holčičky, které nechtěly nic víc, než jen mít svou maminku a svého tatínka.
PROČ JSEM SI VYBRALA JARMILU? Na Jarmilu jsem narazila na internetu. V jedné uzavřené skupině několikrát napsala něco málo o tom, že exekučně přišla o děti, a nemá možnost se s nimi ani vídat. O odebrání dětí v exekuci jsem samozřejmě slyšela mnohokrát, ale vždy jsem se tomuto tématu vyhýbala. Problematika rodičovských sporů je mimořádně tenký led a za roky své novinářské praxe jsem už zažila, že věci se staly jinak, než jak jeden, či druhý rodič tvrdil. Do života dvou lidí prostě nikdo třetí nevidí. Na druhou stranu, na světě existuje řada sporných rozsudků, kdy soudy nerozhodují v zájmu dětí, ani v zájmu logiky. Jsem už dva roky mámou, a tak si neumím představit, že bych svého syna neviděla víc, než jeden den. Proto jsem si řekla, že se ženou, která o své děti takhle drsným způsobem přišla, chci mluvit. Jarmilu jsem si prověřila a výsledek je ten, že jsem od všech oslovených slyšela totéž: „Slušná, pravdomluvná, za děti by dýchala.“ Nicméně já osobně vidím chyby na všech stranách, na straně matky, otce, i soudu. Ale ať se mezi manželi stalo cokoli (a u soudu opravdu každý měli trochu jinou verzi), na bolesti, kterou Jarmila prožívá, to nic nemění. Pocity, kdy rodič ztratí to, co miluje nejvíc, tedy dítě, jsou tak extrémně silné, že jsem se rozhodla udělat výjimku a příběh její rodiny zveřejním. Přiblížím vám věci, které se nejspíš navždy negativně zapíší do dvou křehkých dětských duší. Matka, které v exekuci odebrali děti a Příběhy lidí. Pevné nervy při čtení. Silvie.
Vaše dcery mají pouze české občanství, trvalé bydliště od narození v Hradci, chodily tady do školy, nicméně i přes to jsou teď rozhodnutím soudu u otce v Anglii. Jak jste je dlouho neviděla?
Od října. To mi je komando odvleklo ze školy. Prostě ráno odešly do školy tak, jako každej jinej den, a pak už jsem je neviděla.
Jak často s dětmi mluvíte?
Velice omezeně, velice omezeně. Mají svoje telefony, já jim volám denně, ale on jim to dovolí zvednout jen občas. Nesmíme spolu mluvit česky. Dětem vyhrožuje, že když budou brečet nebo říkat, že se jim stýská, tak nám okamžitě vypíná telefon. Prostě nám ho klidně vypne uprostřed řeči.
Váš bývalý partner je kuchař, chodí do práce. Kdo se tam o holčičky stará?
On je vytíženej a pořád dělá dvanáctihodinový směny. Často to má tak, že je pondělí úterý doma, ale od středy se o ně starat nemůže, takže je dává na hlídání ke svý matce, nebo sestře a ty děti ani pořádně nevidí. Momentálně prý pracuje i o víkendech, takže je buď každej víkend odváží, nebo je hlídá jeho nová přítelkyně, její jméno ani neznám.
A když jim tedy voláte a jsou s babičkou, tak ani tehdy s nimi nemůžete mluvit?
Ne, protože tam většinou platí zákaz. Jeho matka anglicky neumí, takže by nemohla kontrolovat, co říkají, proto to neberou. Když jsou s přítelkyní, tak vůbec nemají přístup k internetu, takže není žádná komunikace celej víkend.
Chodí do školy?
Jo, ale začaly až po měsíci pobytu tam. Je to strašný, protože chodí o rok výš, než by měly, takže pro ně je to totálně záhul. Prostě jim chybí celej jeden rok vzdělání.
Jak je to možný? Jak se to mohlo stát?
Holky tady v Hradci začaly třetí třídu a tam jsou už ve čtvrtý. Sama to pořádně nechápu, tam je to s tím věkem bráno trochu jinak, takže holky byly daný už do čtvrtý třídy. Teď jim chybí skoro celej rok, a tudíž to učivo vlastně nezvládají. Kontaktovala jsem školu, protože jsem pořád jejich zákonný zástupce, a mám právo o dětech vědět. Samozřejmě škola o těch problémech, co se řeší doma, nic netuší a děti se to říkat bojí.
Váš muž je Portugalec. Když jste se s ním dávala dohromady, neměla jste strach se pustit do vztahu s cizincem?
Ne. Říkala jsem si: „Portugalsko, Evropa, to je v pohodě.“ Bohužel, dneska už vím, že oni tohle mají v krvi. On prostě půjde přes mrtvoly. To je to nejhorší, co může chlap ženský udělat, když se mstí přes děti.
Myslíte si, že má opravdu o dcery upřímný zájem a nechce žít bez nich?
Určitě nemá. Myslím si, že ten zájem takovej není, tam jde čistě jen o mstu. Děti po mně strašně toužej a chtěj bejt se mnou. Jde o to, aby mi co nejvíc ublížil. Moc dobře ví, že děti jsou to, co mi ublíží nejvíc. Jenže něco takovýho bych v životě nečekala od člověka, se kterým jsem si vybrala život, od člověka, se kterým mám děti. V životě bych nečekala, že tohle dokáže.
Jak jste se poznali?
V Anglii. Já jsem odjela do Anglie na rok na práci. Tam jsme spolu pracovali. Až po hodně dlouhý době jsme se dali nějak dohromady a řekli si, že to zkusíme.
Vy jste pomáhala v kuchyni, nebo jste byla servírka?
Já jsem byla servírka. Tenkrát v Anglii to bylo tak, že tam všichni cizinci většinou dělali v tomhle oboru, takže on kuchař a já servírka ve stejné restauraci.
Lea a Laura se narodily v prosinci 2010. To bylo ještě dřív, než jste se stihli vzít. Bylo to plánované těhotenství?
Plánovaný to bylo, určitě. Otěhotněla jsem asi po dvou letech vztahu, a to je přesně další věc. Člověka se strašně dotkne, že to s ním plánujete, chcete tu budoucnost, takže by vás v životě nenapadlo, že k tomu dojde. A je to teda strašnej zásah, strašnej.
Vy z Čech, on z Portugalska. Řešili jste na začátku, kde spolu budete bydlet? Jestli v Anglii, nebo v jedné z vašich zemí?
Určitě, určitě. Od začátku, co jsem s ním, tak věděl, že Anglie není můj domov, že tam neplánuju žít, že chci děti vychovávat v Čechách. Vlastně, když přijel žádat moje rodiče o ruku, tak říkal: „Jo, my se sem vrátíme.“ Dokonce i ten dům, co naši vlastněj, tak že tam by se dal udělat penzion, a tak. Tohle všechno byly sliby před svatbou. Počítala jsem s tím, že děti začnou do školy chodit v Čechách.
Jak se líbil rodičům, když přijel?
No, víte co. Naši na to měli takovej svůj názor, protože asi už věděli, že dvě kultury se míchat nemůžou. Dokonce můj taťka měl nějakou spolužačku, co přesně takhle utekla z Portugalska a bojovala o děti. Samozřejmě na to poukazoval.
Tatínek vás varoval a vám to samozřejmě bylo jedno, protože jste byla zamilovaná.
Ano, přesně. Ten s tím vztahem jednoznačně nesouhlasil, ale když je člověk zamilovanej, tak si prostě dělá svoje.
Po kolika letech vztahu jste se tedy brali?
Po čtyřech.
A to bylo holkám kolik?
Rok a půl. Takže nemůžu říct, že to byla nějaká uspěchaná záležitost, že jo. Toho člověka jsem znala a doufala jsem, že to vyjde.
Kdy se to mezi vámi začalo kazit? Měl nějaké problémy už před narozením holek, nebo až potom?
Před narozením dětí jsme řešili to, že manžel byl závislý na omamných látkách. Já mu dala nůž na krk. Buď s tím přestane, nebo se s ním rozvedu.
Že přestane s čím? S marihuanou? Takže jste o jeho problému věděla a přesto jste s ním zůstávala?
Jo, jo, jo přesně tak. Věděla, ale do života jsem to nechtěla. On sliboval a sliboval. A já věřila a věřila. Ano, byla jsem naivní a blbá. Přestat nedokázal, a to byl vlastně takovej začátek všech problémů. Já na něj tlačila, hádali jsme se, on byl čím dál agresivnější, a pak se z jeho strany objevila i nevěra.
Kdy jste začala poprvé zjišťovat, že má větší spotřebu marihuany?
Věděla jsem o něm už tehdy, když jsme byli jenom kolegové, že si prostě občas ubalí, ale myslela jsem si, že je to jen sem tam. To bych přežila. Vůbec jsem neměla tušení, jak moc v tom jede. Postupem času se to víc a víc zhoršovalo. Ještě předtím, než se holky narodily, jsem po něm chtěla, aby přestal.
A on vám slíbil, že toho nechá.
Přesně tak. Já prostě řekla, že když děti, tak drogy v žádným případě. Jenomže to neskončilo. Když se holky narodily, už se to ani nesnažil skrývat a první věc, co udělal hned ráno, bylo, že si šel samozřejmě ubalit.
Jak se choval k holkám?
K holkám. No. To musím říct, že dobře. Byl na ně hodnej, ale nebyl moc na režim, spíš na rozmazlování. Snažil se ukazovat, že je otec, jak má bejt. Jenže jak říkám, byl pracovně vytíženej. Já s těma dětma byla pořád sama. Neměla jsem žádnou podporu a byla sama na dvojčata. Jeho rodina nic, přátele o.k., ale všichni měli svoje vlastní rodiny, svoje zájmy. Potom jsem to už nezvládala ani finančně, takže veškerá psychická i finanční podpora šla od mý rodiny, přestože můj muž normálně vydělával. Kam ale ty peníze šly, to nikdo neví.
Jak dlouho jste byla na mateřské?
V Anglii je mateřská placená 9 měsíců.
Takže jste byla doma celých těch 9 měsíců, nebo jak jste to řešila?
Já jsem byla doma vlastně pořád. Protože já jsem nebyla schopná od dětí odejít a ani jsem nechtěla. Takže já jsem nepracovala až do jejich pěti let.
Rozešli jste se ještě v Anglii a pak jste bydleli každý jinde. Z čeho jste tedy měla peníze, když vám manžel peníze nedával?
Byla jsem na dávkách. Platili mi něco na byt, platili přídavky na děti. Žila jsem ze sociálních dávek i přesto, že jsem do té doby nikdy na dávkách nebyla. To, co jsem dostala od státu, mi pokrylo maximálně nájem a zbylo mi pár liber, který bylo nutný investovat do domácnosti a vůbec do dětí. Jak říkám, drželi mě dost moji rodiče.
Popište mi, jak přesně probíhal ten váš rozchod. Bylo to odstěhování spíš v klidu, nebo v bouři?
My se hádali předtím, ale rozchod jako takový proběhl vlastně v klidu. I to odstěhování. Prostě se sbalil a opustil náš byt. Chtěla jsem rozvod vyřešit už v Anglii, ale odmítal mi to podepsat, odmítal jakoukoli spolupráci. Rozchod v pohodě, rozvod problém. Odstěhoval se a řekl, že mi svěřuje děti a že si s nimi můžu dělat, co chci. To byla původní dohoda a dostala jsem to od něj i písemně. Teprve potom začal dělat problémy. Začal si dělat nároky, dával podmínky kdy a na jak dlouho je chce vídat a nehodlal dělat žádný kompromisy. Výhrůžky a vydírání. U soudu ten papír zapřel. Chtěli jsme si prosadit grafologický rozbor písma, ale soud se tím absolutně nezabejval.
To znamená, že vy to prohlášení stále máte?
Mám. (zde)
Co byla ta poslední kapka, kdy jste si řekla, tak tohle už ne, chci se vrátit domů do Čech?
Já jsem už od začátku vztahu říkala, že se chci vrátit domů. A on s tím souhlasil. Ale ta poslední kapka byla ta nevěra. Prostě to jsem nedokázala vstřebat. Pokud se to stalo jednou, tak předpokládám, že to bylo pravidelně. Takže to byla opravdu ta poslední kapka a už jsme nedokázali fungovat. Snažili jsme se prostě dlouho žít v jednom bytě jenom kvůli těm dětem, abychom jako zachovali rodinu, ale takhle to prostě nefunguje. Pokud mi někdo řekne, že páry spolu zůstávají jenom kvůli dětem, tak je to největší blbost. Protože to v životě nebude fungovat a myslím si, že tím ty děti trpí. Vidí to dusno v domácnosti, cítí to a to jsem fakt pro holky nechtěla.
Takže když jste holky definitivně odvážela, věděl to?
Věděl to. A právě proto, že to věděl, tak by mě ani nenapadlo, že něco takovýho bude následovat. Měla jsem od něj ten papír, kdy mi písemně dává, že si je vědom toho, že holky budou se mnou. Věděl, že děti jsou nahlášený do český školy. Jenže vlastně potom asi si uvědomil, o co přichází, nebo co ho čeká. A já jsem v Čechách podala žádost o rozvod a začalo peklo. Možná si do té doby myslel, že to nikdy neudělám. Myslel si, že tu žádost o rozvod nikdy nepodám.
Kolik bylo vlastně holkám, když jste se sem vrátily do Čech?
Šest, takže nastupovaly do školy.
A jak jste jim to vysvětlila? Proč vy jedete do Čech a tatínek zůstává v Anglii?
Holky to věděly už dlouho a těšily se. My jsme žily samy prakticky od jejich – já nevím, tří let. Takže ty děti byly v pohodě. Co špatně snášely bylo, když jsme jezdily do Čech, nebo když moje rodina jezdila tam, tak ty zoufalý scény vždycky při odjezdech, to holky trpěly hrozně. Na letišti mi tropily scény, že nechtěj zpátky do Anglie, že chtěj bejt tady. Samy říkaly, že chtějí být s babičkou. Já a holky jsme totiž v Čechách trávily docela dost času. Měly domov tady, takže i přes to, že jsme žily tam, tak jsme tam moc neměly žádný kamarády s dětma. Moje tamní kamarádky měly buď děti vyrostlý, nebo mrňavý, nebo neměly děti vůbec. Nebo už se hodně dalších známých vrátilo do Čech, protože chtěli rodinu a tam to prostě pro rodinu není. Takže pak ke konci jsem tam už neměla vůbec nikoho.
Před pár týdny váš bratr a vaše maminka byli v Anglii za holčičkami na návštěvě. S tím váš ex neměl problém?
Měl. Ta celá domluva byla pekelná. Všichni z tý návštěvy byly psychicky vyřízený.
Brácha s mamkou, nebo i děti?
Všichni. Protože ty děti věděly, že to skončí, prosily je, ať je vezmou s sebou.
Po návratu do Čech jste podala k okresnímu soudu v Hradci Králové žádost o rozvod. Tu vám ale hned zamítli. Proč?
Odůvodnění je, že to je kvůli místní nepříslušnosti. Ale já jsem Češka, mám české občanství, svatba byla tady, žila jsem tady, holky žily posledních několik let tady, chodily tady do školy. On se narodil na Madeiře, ale už přes 20 let žije v Anglii. A právě v Anglii my jsme spolu žili ve společné domácnosti a podle toho se to prostě posuzuje. Kde ten pár spolu žil naposledy jako pár, tam se musí řešit děti. Ani já, ani on jsme tam trvalé bydliště nikdy neměli nahlášené, ale i přes to nás české soudy evidentně nerozvedou, dokud se nevyřeší děti. Tudíž já teď můžu řešit péči o děti jedině v Anglii právě proto, že jsme tam bydleli naposledy společně. Nicméně poté, co jsem podala žádost o rozvod, tak on podal žádost o navrácení dětí, tedy tzv. návratovou žalobu. K soudu o navrácení se dostavil, to bylo poprvé za 6 měsíců, co od našeho odjezdu viděl holky. Přijel jen a pouze kvůli soudu.
Řekl vám předem, že bude o dcery bojovat, nebo jste se to dozvěděla, až když vám přišel dopis od soudu?
Nejdřív mi přišel email z UMPOD BRNO, kde mě informovali o tom, že se tohle děje. Soudy, to pro mě byla noční můra. Protože já jsem se v životě nechtěla dočkat momentu, že budu k soudu muset, a že budu muset cokoli řešit touhle cestou. Tudíž já jsem všechno chtěla řešit mimosoudní cestou, ale prostě nebyla šance.
Když jste ten email otevřela, jak vám bylo v tu chvíli?
Hrozně. Hrozně mi bylo. Jsem si říkala, že mi teď začíná pravý peklo. Prostě šok, tam prostě nemáte moc ani co přemejšlet, protože ten prvotní šok byl hroznej. Jen jsem si pořád dokola říkala, že to nemůže být pravda.
Volala jste mu?
Samozřejmě, byli jsme v kontaktu. Já mu dovolovala s dětma komunikovat pravidelně. On neměl žádný omezený kontakty.
Co vám řekl?
Že prostě dělá, co musí. A jestli jsem si myslela, že to nechá bejt, tak že jsem na hlavu. A od té doby začalo opravdu peklo, nejistota a dětem jsem o tom ani nedokázala říct.
Vaši věc o navrácení dětí projednával Městský soud v Brně, protože právě tam je pro případy mezinárodních sporů o děti vytvořený speciální senát. A tenhle soud tedy rozhodl ve váš neprospěch.
Ano. Aniž by se cokoli dokazovalo. Bez toho, aniž by se studovala stránka otce, jeho stav psychický, stav jakýkoli a neřešilo se ani sociální prostředí, v jakým otec žije. Tohle nikdo neřešil.
Jak tedy soud odůvodnil svůj verdikt?
Soudila to mladá holka, nebude jí víc, než mě, jmenuje se Kamila Beerová, na to nikdy nezapomenu. A ta rozhodla, že se holky musí vrátit do Anglie proto, že tam před tím žily. Před tím, než jsme odjely do Čech. Protože je to prý pro ně prostředí obvyklé. Obvyklé bydliště. Samozřejmě tam se může kolem toho diskutovat, protože mně bylo řečeno, že nic jako obvyklé bydliště neexistuje. Že to jsou jenom soudní „jakoby“, že to jsou jako soudní termíny. Že obvyklé bydliště je tam, kde prostě děti žijou a tam je jejich domov a my jsme žily tady. A teď, po dvou a půl letech, vlastně ty děti byly vytrženy z toho svýho sociálního prostředí, od kamarádů, ze školy, ode mě, od toho kompletně zajištěnýho života.
Vy jste se odvolala a případ putoval ke Krajskému soudu v Brně. Říkala jste mi, že se rozhodování dostalo do rukou soudce, který byl nedávno medializovaný v souvislosti s jiným případem, když poslal dívku do krizového centra proto, aby se naučila mít ráda svého otce.
Ano. Ten člověk se jmenuje Jiří Zrůst a ten případ, o kterém mluvíte, je případ jedenáctileté Alexie. Z toho mi je špatně. Takže ten samej soudce u nás rozhodl o tom, že ty děti musí zpátky do Anglie. Respektive, že se navrátit musím já i děti.
Na to konto jste podala stížnost k Ústavnímu soudu. Jaký to mělo výsledek?
Zamítnuto. Ústavní soud se mojí stížností ani nezabýval a tím prostě nabylo právní moci rozhodnutí toho Zrůsta. A do toho ještě otec dětí podal další žalobu, tedy návrh, aby mi děti byly odebrány exekučně. Návrh na odebrání.
Ve spisu uvedl, že k tomuto kroku jste ho vlastně donutila vy, protože jste nerespektovala verdikt soudu a s dětmi jste se nevrátila. Nebylo rozumnější se vrátit do Británie tak, jak nařídil soud a v zájmu dětí se snažit o smírčí cestu z Anglie?
To je těžký. Představa být mu nablízku je nemožná, tak jako sociální zázemí v Anglii. Bez práce, bez peněz, prostě jsem bojovala až do konce. A za další, moje mamka onemocněla rakovinou a před dvěma lety se jí to vrátilo v nevyléčitelný formě. Vůbec jsem nevěřila, ze si ČR nebrání svý občany a jednoduše nás vyhostí ze svý země. Navíc tady byla ještě jedna důležité věc, on na mě po našem odjezdu podal v Anglii trestní oznámení za únos. A očekával, že mě po příletu do Anglie zatknou. Soud mu dal podmínku, že proti mě nesmí vést žádné řízení, on to nesplnil. Takže jak by to pomohlo dětem? Vidět matku, jak si pro ni jde policie.
To znamená, že otec po neúspěšné snaze o navrácení, požadoval odebrání dětí. I tím se zabýval městský soud v Brně?
Ano. Dokonce ta samá soudkyně, která předtím rozhodovala o navrácení. Jenže navrácení se nevztahuje jen na děti, ale i na mě, jako na matku, měly jsme se vrátit všechny tři a tam už právě hrozilo moje zatčení, jak jsem o tom mluvila před chvílí. U odebrání je rozdíl ten, že je vezmou a převezou beze mě. A zase to oba soudy potvrdily. Městský soud a následně i Krajský. No a na základě toho potom přišlo komando a vzalo mi děti.
A to bylo tady v tom bytě.
Ano. To byl nejhorší den mýho života. To by nikdo nechtěl zažít a to nikomu nepřeju.
Zvládnete to popsat?
Ráno jsme odcházely do školy. To bylo 3.12. 2018. A když jsme měly odcházet, ozval se zvonek. Otevřela jsem a za dveřma komando sedmi lidí. Soudní exekutoři, asi 3 policajti, nebo justiční stráž, nebo co to bylo a asi 3 ženy z OSPODu. No a už jsem viděla, co se děje. Přiletěly holky, pověsily se na mě a začala tahle celá scéna. Hrozná scéna. Přiznám se, že to trvalo 2 a půl hodiny, protože ty děti byly v takovým stresu, v takovým psychickým šoku, že to nešlo. Děti se na mě prostě pověsily, brečely. Ženská z OSPODu dokonce říkala, že já jsem ta, která je psychicky deptá tím, že nechci odejít a pustit je. Že to, co se děje je zájem dětí, že bych se tomu měla podrobit. Samozřejmě, děti se ode mě nehly ani na krok a s řevem na mě visely. Dcerám bylo špatně, ty mi tady zvracely a brečely a prosily, že je tady mají nechat. A potom už došlo opravdu k násilnému odtržení těch dětí ode mě. Policajti mi zkřížili ruce, abych nemohla nic dělat. Děti ze mě násilím rvali, hroznej řev, dveře otevřený, sousedi lítali, co se děje. Jedna z holek se násilím držela zábradlí, to bylo hrozný. Hrozný. To byla taková situace, že…. Tohle nechci už nikdy zažít znovu.
Co sousedi potom říkali?
Lítali tady s brekem, nadávali těm exekutorům, co se to jako děje, že prostě ty děti jsou se mnou šťastný a mají tady perfektní život, co je to za zvěrstvo. Jejich otec celou dobu čekal v autě, až ho zavolají. Zavolali, přišel sem, exekutor se mě ptal, jestli mi to nebude vadit. Jsem říkala, že mi to vadí, nechci ho v mým bytě ani vidět, ale bohužel musí to bejt. Jenže děti o něj nejevily zájem.. Visely na mě a říkaly, že k tátovi nechtějí. Jednu dceru tedy ode mě museli odtrhnout, pak jí tahali po schodech dolů. Ta druhá se mě do poslední minuty tady na chodbě držela. Držela se, brečela a pak mi policajti zkřížili ruce, takže už jsem nemohla nic. Strašný, fakt strašný. Já jsem potom zkolabovala, takže mi hned volali záchranku, lidi ze záchranky mi dali injekci a přijely moje kamarádky z práce, abych tady nebyla sama. A pak už jsem o holkách neslyšela až do večera. To se mi ozval jejich otec, že je s nima na hostelu. Holky prosily tátu, aby je pustil ke mně a údajně nemohly ani na záchod bez jeho vědomí. (Popis odebírání dvojčat z pohledu úřadů a soudu zde.)
Nicméně po tomhle zásahu ještě s otcem do Anglie neodjely. Jak to?
No protože druhý den otec na prosby holčiček dovolil, že mě chtějí vidět a že se potkáme v obchodním centru. A když jsem tam přišla, tak mi řekla jedna z nich: „Mami, mně je hrozně špatně, já chci pryč.“ A pak z toho obchoďáku začaly utíkat pryč. Já za nima, hrozně jsem v tý garáži musela křičet o pomoc, protože nějakej pán vylezl z auta a ptal se mě, jestli něco potřebuju. Tak jsem řekla, že jo, chytila jsem holky a požádala jsem pána, ať nás odveze na sociálku, aby mě zase někdo neobvinil z únosu. A od té doby se vlastně nic nedělo. Najednou se otec odmlčel a už jsem o něm neslyšela. Já se s holkama vrátila domů a asi za dva dny mi říkali, že odletěl do Anglie a nepodnikal žádný další kroky. Protože ten výkon proběhl a nikdo nic neřešil.
V jakým stavu byly holky potom, když jste přišly domů?
V hrozným, v hrozným stavu. Týden byly doma, nechodily do školy, aby se aspoň trošku vzpamatovaly. No a pak jsme musely pravidelně docházet do krizového centra k paní psycholožce.
A spaly v pokojíčku, nebo s vámi?
Se mnou! Protože ty měly takovej strach, ty se bály, jen někdo zazvonil na dveře nebo zaťukal, prostě zvonil zvonek a děti úplně vyřízený psychicky. Takže ta psychika se na nich podepsala strašně moc a po nějaký určitý době, co jsme docházely do toho krizovýho centra, tak vlastně paní psycholožka zhodnotila, že prostě ona s nima nemůže nic udělat, protože ty děti nechtěj mluvit o tátovi, nechtěj mluvit vůbec o tý situaci a ona jim nemůže prostě nijak pomoct. A posudek z toho centra je takovej, že ty děti prostě s tátou bejt nemůžou.
Ale očekávala jste, že to není konec, že? Otec holčiček podal další návrh na exekuci.
No, jako očekávala. Já chodila na konzultace na OSPOD a tam mě varovali, že k tomu zase dojde. Mimochodem, víte, co mi je záhadou? Na ten náš případ byly postupně přidělený čtyři různý sociální pracovnice, takže prostě od začátku toho průběhu se u mě pořád střídaly ty ženský. A jedna z nich, ta byla naprosto skvělá, ta kvůli tomu i nespala a říkala, že tohle, co se nám děje, prostě není možný. Dokonce se zajímala i o to, co by jí hrozilo, kdyby z toho případu vycouvala, protože na tomhle se podílet nemůže. A ona psala posudky, že odjezd do Anglie a odebrání rozhodně nedoporučuje. No a když to manžel znovu podal, tak se to zase dostalo k té soudkyni a i když ona předtím souhlasila s návratem a v prvním případě i s odebráním, tak teď najednou to změnila a rozhodla, že se mi děti odebírat nebudou a že se do Anglie nemají vracet. A opravdu do rozsudku napsala, že posudky nedoporučují, aby děti byly vráceny z důvodu možného traumatu z opakovaného zákroku. Jenže můj ex se odvolal, šlo to na stůl zase toho soudce Zrůsta a ten rozhodl úplně obráceně, verdikt té soudkyně zrušil a ukončil to takhle. Takže my jsme nemohli nic dělat.
To druhé odebrání se uskutečnilo v říjnu minulého roku přímo ve škole. Holky jste vyprovodila, rozloučila se s nimi a už jste je neviděla. Víte, co se tam přesně dělo?
Škola mě nesměla vůbec informovat o tom, co se tam dělo. Neřekli mi nic. Bylo to 7.10.2019 a dozvěděla jsem se to tak, že mi volala družinářka, že holky nepřišly do družiny a co se děje. Takže ani mezi sebou ve škole si to nesměli říct! Já jsem to začala řešit, byla jsem v práci, na recepci. A zrovna mi tam v tu chvíli napochodovali ti samí exekutoři a přišli mi to oznámit do práce. Že se stalo, co se stalo, že holky jsou s otcem a že mi víc nemůžou říct. Takže já jsem okamžitě volala do školy a paní zástupkyně teda v pláči, opravdu v pláči mi řekla, že oni mě nesměli informovat, že museli podepsat papír, že nesmějí kontaktovat matku a nesmějí mi dát vědět. Prostě si pro holky přišlo komando do třídy a odvedlo je. Prý byl slyšet na chodbě jen řev a brek a odtáhli je do auta.
To znamená, že si pro ně přišli přímo během vyučování?
Během vyučování. Přišla paní ze sociálky pro ně do třídy, že s nima potřebuje mluvit. Učitelky, i ředitel jim ten papír museli podepsat. Škola se prý bránila, že děti nevydají, učitelky řekly, že ne, že jim děti dávat nebudou, ale musely to udělat, protože jim bylo předhazováno, že jinak se dopouští porušení zákona a bla bla. A potom mi přišli říct, že děti jsou s otcem. Já se mu nemohla dovolat, telefon měl vypnutej a 24 hodin se mnou nekomunikoval. Je to taková bezmoc, že si to ani neumíte představit. Já s dětma byla od narození čtyřiadvacet hodin denně a tohle odloučení je strašný. A to všechno už se na nich teď podepsalo.
Jak se to u holek projevuje?
Laura na mě byla hodně závislá. Ta to nese strašně těžce, uzavřela se do sebe, nekomunikuje a svůj stres kompenzuje jídlem. Už dost přibrala, je to strašná změna. Takže ta má teď jako únik úplně svůj vlastní svět, ta prostě trpí tak moc, jak byla vždycky ta citlivá, že to v sobě všechno utlumila a přebíjí to jídlem. Když spolu mluvíme, tak se na mě nechce ani koukat, protože jí to prostě bolí. Odpoví mi vždycky jedním dvěma slovy a potom vždycky radši dělá něco, aby na mě nemusela koukat což je hozný. Přesně vím, jaká je a přesně vím, proč to dělá. No a Lea, ta je zase takovej větší bojovník, ta prostě dokáže říct co se jí nelíbí. Ta už prej byla na tátu dost hustá, ta vyváděla strašně, že když je jednou babička hlídala, tak doma udělala strašnej nepořádek, protože měla zakázáno se mnou mluvit. A křičela po babičce, že chce se mnou mluvit a nesmí, takže otec musel přijet i domů z práce domů, protože je nezvládala.
Vy jste říkala, že máte s největší pravděpodobností omezený vstup do Británie. Co jste tím myslela?
Já údajně mám omezení s tím, že na mě otec podal trestní oznámení v Anglii. Bylo to i součástí spisu, že to manžel udělal. Jenže podmínkou soudu bylo, že aby se děti mohly se mnou vrátit, musí tohle všechno zastavit a nepodnikat žádné kroky. On to samozřejmě neudělal, exekutor to neprověřoval a i bez splnění podmínky ty děti prostě odebrali. Takže jsem se o to začala zajímat napřímo a prý je situace taková, že pokud přijedu, tak budu zatčena a půjdu hned na policii podávat vysvětlení k tomu, co podal manžel.
Počkejte, takže podal trestní oznámení za co konkrétně?
No za únos. Za to, že jsem unesla děti, přitom vlastně já sem odjížděla z Anglie s otcem společně, vezl nás na letiště. On nás vyprovázel, věděl, že prostě odjíždíme do Čech, věděl kde jsme, věděl adresu, byl v kontaktu s dětma. Kvůli tomu u mě byli i policajti, že jsem děti unesla, tak jsem jim řekla, že nás můžou kdykoli zastihnout doma, holky chodí do školy. Jen se zasmáli a řekli, že únos se kvalifikuje úplně jinak. Zasmáli se řekli „no jo, klasika“ a už jsem o nich neslyšela a neřešili to. Jenže v Británii to je všechno těžší, u nich je to velká záležitost, takže tam to řešej, ale říkám, pokud se tam vrátím, tak nevím sama, co mě tam čeká. Nikdy jsem to nezažila, nikdy jsem tím neprošla.
Chodíte k holkám do pokojíčku?
Jen jsem tam naházela věci, ale jinak tam nejsem schopná vůbec jít. Takže za ty čtyři měsíce ten pokoj je prakticky tak, jako byl, než odjely.
Když je tedy odvlekli přímo ze školy, měly u sebe nějaké věci, kromě školních potřeb?
Neměly nic. Prostě je odvezli jen s aktovkama. A jediný, co pak mi otec dovolil poslat, byly dárky na vánoce. Údajně jim táta vyhodil všechny český učebnice, aby se nezabývaly češtinou a jak tam teď byla mamka, tak mi přivezla zpátky jejich aktovky.
Chce s nimi zůstat v Anglii, nebo se vrátit do Portugalska?
Vrátit rozhodně ne. Otec je strašně posedlej tím, že Anglie je nejlepší, že všude jinde to nestojí za nic. My v Česku jsme spadli z Marsu, nefungujeme pořádně ani jako republika. Anglie je nejlepší a Anglie je nejvíc.
Nemáte chuť se tam rozletět?
Kdybych mohla, tak už tam jsem dávno. Jenže nevím, co mě tam čeká a právnička mi řekla, ať to rozhodně nedělám, ať tam v tuto chvíli nejezdím. Že by to celou tu situaci mohlo jen zhoršit. Takže já mám teď právničku už i v Anglii a snažím se přes ní řešit situaci odtamtud.
Máte na to peníze?
Když člověk chce zchudnout, tak jde k soudu. A finance na ty britský soudy nemám a co se týče právníka, žádáme o LEGAL AID – bezplatná právní pomoc. Musíte tam mít spoustu faktorů na to, aby to člověk dostal a je to strašně komplikovanej proces. Ale tím, že my jsme měli v minulosti nějaký domácí násilí a já už to tam řešila i přes několik organizací, co se domácím násilím zabývají, tak bych měla šanci tu bezplatnou pomoc dostat. Takže uvídíme, jestli mi to budou akceptovat a pokud by mi to akceptovali, tak je to pro mě strašná výhoda a budu schopna to řešit ještě líp. Aktuální situace je taková, že mi to zamítli z důvodu, že se domnívají, že to u soudu nebude úspěšné. Takže se hned podalo odvolání na toto rozhodnutí a zase se čeká. Jinak opravdu nevím, jak to zvládnu finančně.
V čem vidíte svoji část viny na tom všem? Čeho litujete?
Lituji toho, že jsem mu věřila, lituju toho, ze jsem to neřešila hned před 5 lety a stále jsem mu dávala šance. Takže od toho se odvíjí i ta chyba v naivitě. Pro děti bych zemřela, takže jsem musela bojovat. Lituju toho, že tímhle holky musely projít a nikdy si to neodpustím. Narozdíl od otce, který řekl, že kdyby musel, udělal by to klidně znovu!
Jak jste strávila vánoce?
Hrozně. My jsme s našima vánoce ani neslavili, udělali jsme si takovou klasickou večeři, ale stromeček nebyl, nic. Bylo to hrozný, ty vánoce byly strašný. Hrozný, protože prostě ta samota, to je fakt vidět, jak ty děti strašně chyběj. Nejhorší je, že děti tam byly skoro celý Vánoce u jeho sestry, protože on na ně prakticky neměl čas. Takže od je 20.12. poté, co jim skončila škola, odvezl ke své sestře a vyzvedl si je až 27.12. Takže on tady všechny ty soudy rozjel jen proto, aby na holky kašlal? Já jsem s nima byla furt, já jsem s nima trávila veškerej volnej čas, každou svoji dovolenou. Moje rodina za nima lítala do anglie každou chvíli na několik dní, jeho rodina sem do Čech za nima nepřiletěla ani jednou.
Je to tak, že se třeba snažíte vyhýbat společnosti, nebo ji vyhledáváte, aby jste přišla na jiný myšlenky?
Já prostě vůbec nemůžu být v tomhle bytě, já všude ty děti vidím, všude jsou. Takže se tady snažím trávit minimum času, jinak jsem u rodičů.
Když jste někde na návštěvě, kde jsou děti, dokážete to nějak v sobě odhlučnit, nebo prostě je to tak, že se na ně koukáte a bolí vás to o to víc?
Samozřejmě, že mě to bolí. Mám třeba dobrý známý s dětma a byli jsme všichni spolu a moje holky s jejich dětmi kamarádily, ale tohle prostě člověk nemůže vnímat. Prostě musíte fungovat, musím to zvládnout, tu občasnou přítomnost jiných dětí.
Nenapadlo vás v téhle krajní situaci, že když už jste byla několikrát osočena z únosu, že byste je unesla v tom smyslu, jak se únos chápe?
Tak zoufalý člověk myslí v zoufalý situaci na všechno, ale tímhle bych si nepomohla. Ale pořád věřím, že to ta britská strana vyřeší, protože ten případ je strašně komplikovanej. Otec je přesvědčenej, že má pravdu, že já jsem ta špatná, že za všechno můžu já, že žádná jiná cesta už není. Myslím, že se prostě nedokázal srovnat s tím, že jsme od sebe, že holky mají moji rodinu radši, než jeho rodinu.
A je to tak, že se upínáte k nějaký naději, že se vám holky vrátí, nebo ve vás naděje, že se to změní, uhasíná ?
Ne, to vůbec ne. Neuhasíná. Já prostě furt věřím tomu, že se stane něco, co prostě mi ty děti přivede zpátky. Že prostě musím bojovat a bojuju. Ani pomyslet nemůžu na to, že bych to vzdala. Já v životě ty holky neopustím a prostě se nevzdám.
