"Mám já tak kvalitní genofond, abych ho předala? Nemám a tak se nebudu množit!“

Markéta Nováková /26/ ví, že nechce děti a přesně ví proč. Považuje se totiž za špatný materiál, který by se neměl množit. Pokud by otěhotněla, šla by hned na potrat, nebo se oběsila. Říká o sobě, že je trochu hipík a trochu gothic-metalista. Trochu šermíř a trochu blázen. Miluje historii a ráda se obklopuje věcmi, co mají příběh. Miluje procházky po hřbitovech. Zakládá si na tom, že dělá, co se jí líbí. Své názory vyjadřuje s neochvějnou sebejistotou a naprostou samozřejmostí i tam, kde byste to nečekali. Třeba o tom, že až ji to na světě přestane bavit, tak se zabije, mluví stejně, jako když se rozhoduje, jaké si koupí tričko. Dokonce má vybrané i písničky na svůj pohřeb. Pokud byste navštívili její obývák, určitě vás zarazí netradiční dekorace z lebek. Narodila se v Nymburce, vystudovala Masarykovu střední chemickou školu v Praze, ale většinu života strávila v Lysé nad Labem. S partnerem Jiřím dnes žije v malém domku na kraji vesnice nedaleko Nymburka a pracuje jako likvidátor pojistných událostí.

Proč jsem si vybrala Markétu? Na Markétu jsem narazila na Facebooku, kde v jedné skupině poměrně jasně a bojovně vyjadřovala názor na rodičovství. A protože jsem už dlouho chtěla udělat rozhovor se ženou, která se dobrovolně rozhodla nemít děti, oslovila jsem ji. Souhlasila velmi rychle a řekla bych, že měla velkou radost. I když zároveň musím přiznat, že jsem později měla trochu pochyby, jestli je zrovna ona pro tohle téma správná volba, protože je prostě jiná. Když jsem si totiž začala prohlížet fotky na jejím profilu, začaly na mě vyskakovat stylizované partnerské snímky ze hřbitova, ze kterých mi přeběhl mráz po zádech. Dnes už vím, že tohle je něco, co ji a jejího partnera prostě baví a je to pro ně stejné, jako když si někdo nechává fotit glamour fotky v ateliéru. Markéta a Jiří nejsou páreček satanistů, co po nocích vykrádá kosti z hrobů. Oba jsou sice výrazní a specifičtí, ale jsou hodní, jen si prostě žijí tak, jak oni chtějí. Nicméně, rozhovor s Markétou jsem musela vstřebat, protože jsem ještě nikdy nepotkala nikoho, kdo by mě během povídání tak moc naštval, nebo dokonce svými postoji pobouřil. Ona ano. Samozřejmost s jakou mluví o zabití dítěte, pro mě byla naprosto šokující. I to, že o dítěti mluví jako o věci, která je prostě na obtíž. Stejně nekompromisně ale zároveň odsoudí i sebe, kdy bez mrknutí oka přizná, že lidi jako ona by se prostě neměli množit – a za tuhle drsnou sebekritiku má naopak můj obdiv. Mimochodem, je úsměvné, že někdo, kdo má tak silnou potřebu se lišit, chodí po světě s tím nejtuctovějším jménem – Markéta Nováková. Takže mnohem raději používá pseudonym Margaret Harrison. Zveřejnění rozhovoru s Markétou několik měsíců zrálo a s odstupem musím říct, že jsem ráda, že jsem rozhovor absolvovala. Byl drsný, nemilosrdný, nesmlouvavý a až na dřeň. I když s některými jejími názory nesouhlasím ani v nejmenším, jsem ráda, že jsem si pro další příběh vybrala právě ji.

“Jsem společenskej člověk, ale jenom do určitý míry.”

Jste nervózní, že jo?

Strašně.

Je to znát.

Jsem nervózní, protože tady je cizí člověk s foťákem a proto, že jste u mě doma. Na foťák doma nejsem zvyklá. Nevadí mi to, jenom si na to musím zvyknout.

Kde pracujete?

V současný době pracuju ve skladovým areálu s autama. Hlavně novejma. Zpracování škodních událostí.

Baví vás  to?

Jo, hodně. Je to o komunikaci s lidmi, je to o tom hádat se, kdo má větší pravdu. Je to hodně v angličtině a já mám angličtinu ráda.

Váš partner pracuje ve stejné firmě, vy jste se poznali v práci?

Ne. On tam šel proto, že ví, že jsem tam spokojená. Tak tam šel taky. My se poznali jinde. Každej z nás byl členem jedný šermířský skupiny. Potkali jsme se na hradě Rotštejn, kde jsme měli tak nějak zvláštně spolu a proti sobě vystoupení. Na konci toho víkendu jsem nosila věci do auta, a protože jsou přátelé ze skupiny poměrně lenoši, tak jsem začala naše vybavení odnášet sama. Železa, kovy, vycpávanice, samý těžký krámy. Když jsem to nesla dolů z kopce, tak jedinej, kdo se jal pomoci, byl právě Jiří. To bylo na Velikonoce 2012 a sněžilo.  Když jsem jednu fotku z tý akce pak dala na Facebook, označila tam přátele, viděli to i přátelé přátel, a on mi na to konto napsal. Začali jsme si psát a bylo to.

Jste šťastná?

Ano. Ale je pravda, že mě trápí spousta věcí, přes který to štěstí nevidím.

Jako třeba co?

No, mluvím o věcech, co jsou pro někoho běžný, pro někoho ne. Před časem mi babička skončila v nemocnici, protože ji ranila mrtvice, do toho Jiřímu zemřel děda, takže to je taky horor, do toho ta hypotéka…

Vy tu svoji citlivost schováváte za drsnej vizuál, co?

Ne. Ne. Mně se to totiž líbí. Drsnej vizuál nemyslím, že mám, jsem člověk více osobností, prostě. Ne přímo schizofrenik, ale kdybych se měla popsat, jsem trochu hipík a trochu gothic-metalista. Trochu šermíř a trochu blázen. Já nevím, spousta věcí. Nosím, co se mi líbí, dělám, co se mi líbí. Rozumíte mi.

A když jdete do města, na nákup, jste ráda za interakce a kontakt, nebo chcete, aby vám lidi dali pokoj?

To záleží na aktuální náladě. Já jsem společenský člověk, ale jenom do určité míry. Když to dosáhne nějaké hranice, tak pak říkám stop. Za tu hranici může jen Jirka. Jirka je jediný člověk, se kterým bych mohla být 24 hodin denně dalších 100 let a nepolezeme si na nervy.

“Moje dětství byl boj o přežití.”

Jste jedináček?

Ne, mám starší sestru o 2,5 roku a o 23 let mladšího bratra.

Prosím?

No jo, moje maminka si v padesáti pořídila dítě. Moje maminka má malého chlapečka. Vašík se jmenuje, jsou mu dva roky a půl.

A jste s tím v pohodě?

Já si myslím, že moje mamka je trochu blázen, ale to jsem si myslela vždycky, tak hlavně, že je šťastná.

Jaké jste měla dětství? Měla jste výlety, radost, smích, nebo tam bylo něco špatně a bojovala jste o místo na slunci?

Měla jsem boj o přežití. To se těžko popisuje. Moje mamka nás měla ráda, ale vždycky jsem z ní měla pocit, že upřednostňovala sebe a svoje potřeby. Dneska už bych to popsala tak, že prostě vyhledávala trochu klidu. Vzhledem k tomu, kolik věcí si naložila na svá bedra, tak to celkem chápu.

Tatínek žil s vámi?

Žil a nežil. To je otázka, na kterou se nedá odpovědět. Náš táta žil s námi v domě, tvářili jsme se, že jsme rodina, ale většinou jsme to zjistili jen tak, že jsme slyšeli auto nebo bouchnout vrata, a podobně, a šel do svého pokoje. To je taky moc zajímavá věc, že můj táta měl vlastní pokoj, ale já se sestrou jsme měly takovej divnej malej průchoďák, přes kterej on chodil v noci spát, když my už jsme spaly, takže nás budil a soukromí nula nula nic.

Vaši tedy nefungovali jako pár?

V minulosti asi jo, mám mlžný vzpomínky, že občas jim to fungovalo, ale vždycky jenom chvilku. Můj tatínek byl cholerik, mlátil do věcí, rozbíjel je, hádali se o úplných zbytečnostech a hloupostech.

Na vás taky křičel?

Nejvíc. Překročila jsem dvanáctej rok a začala jsem mít svůj vlastní názor. Byla jsem nejlepší terč, protože jsem byla nejmenší, nejutiskovanější, navíc po mně dupala moje starší sestra, takže pro něj bylo prostě jednoduchý si na mě plivnout. Ani maminka ani tatínek nikdy nebyli pořádkumilovní a ani jeden z nich nebyl, jak to říct, borec ve výchově. No a kde se žije, tam se dělá bordel, takže u nás doma rostl bordel a nikdo za to nemohl. Tak to asi udělal pes, ne? Moje sestra byla extrémně pořádkumilovná, měla naklizeno, ale já jsem to tam neměla ráda, neměla jsem potřebu mít tam čisto, takže jsem tam měla taky bordel a tudíž rodiče viděli protiklad. Z toho vyšlo, že za veškerej bordel v celým baráku můžu určitě já. Oni žádnej bordel přece neudělali. Tak to Markétě dáme pořádně sežrat.

Kdy se rodiče rozvedli?

Až nedávno, když maminka otěhotněla. Ona to dítě má s novým partnerem, ale předtím se rozvádět nechtěla, protože by se musel dělit majetek. Maminka se začala rozvádět, až když čekala dítě, protože kdyby se jí narodilo do manželství, tak česká legislativa bude automaticky nahlížet na jejího manžela jako na otce dítěte. Tatínek v tom domě žije dál, mamka tam má firmu, ale žije u svýho partnera.

A v kolika letech jste odešla z domova vy?

Až zhruba před čtyřmi lety, když jsme si pořídili tenhle domeček. Já bych neměla kam jít.

Jezdíte tam na návštěvy?

Ne. Teda, zas nechci lhát, občas jo, ale jsou to spíš provozní věci, třeba kvůli babičce a tak.

Když vám mamka řekla, že je těhotná, co jste jí na to řekla? Dítě v padesáti…

Ne, pozor, ona neustále upozorňuje na to, že ne v padesáti. Já jí říkám: „Mami, dítě v padesáti? Ses zbláznila?“ A ona: „Nic takovýho, já otěhotněla v osmačtyřiceti a porodila v devětačtyřiceti.“

Myslíte si, že na prckovi napravuje své chyby z mládí?

Jo. Ona sama několikrát řekla, že se těší, že napraví chyby, co napáchala na nás. Je to blbost, ona ty chyby vidí v naprosto jinejch věcech. Ona se domnívá například, že malej Vašíček převezme firmu a když ne po ní, tak že bude bagrista po tatínkovi. Já myslím, že ne, to takhle dopředu přece nikdo nemůže vědět. Taky ho oblíká, jako když vyleze z popelnice za socialismu, jedinej rozdíl je v tom, že není pod tlakem špatně fungujícího manželství, a nějak si to užívá.

Když jste byla za mamkou v porodnici a viděla miminko, jaké emoce se ve vás odehrávaly?

Že je to strašnej chudák. Že je to chudák a že je mi ho už teď líto.

Takže další důvod pro vás, proč nemít dítě?

Jo. To si říkám skoro každej den. Já se domnívám, že pokud člověk necítí uvnitř sebe, uvnitř srdce, že by se chtěl stát rodičem, že by chtěl něco předávat, tak by to dělat neměl, bez ohledu na to, co říkají biologický hodiny.

“Můžete to dát k adopci,  nebo prodat na černým trhu, ale to nejsou hezký cesty. Takže si tu kouli necháte a navždy vás to bude omezovat.”

Vy jste přesvědčená, že na tenhle postoj vaše dětství nemá vliv, já bych skoro s jistotou řekla, že právě to má hlavní vliv.

Hraje v tom roli, to jo, ale rozhodně to není to jediný. Je to všechno se vším a hraje roli i materiální stránka věci. Sehnat si bydlení, práci a podobně, to dá člověku zabrat. Když se nemáte o koho opřít, tak je to těžký. Moji vrstevníci se mají o co opřít, mají rodiče, co fungují. Já to takhle nemám, já jsem sama za sebe, jen s partnerem. My nemáme koho oslovit, aby nám pomohl.

To je až nezvykle racionální..

To mi přesně říká hodně lidí, že jsem dost chlap a mám mužskou energii, ale já si myslím, že to je blbost. Je to o tom, jak jsou lidi vychovaný, v čem vyrůstáte. Já jsem vás zaujala tím, že nechci děti a přišla jste se mě ptát, proč nechci děti, ale kdo kdy někomu položil otázku, proč chce děti? Proč já chci mít dítě? To si nepokládá nikdo, ale je to moc důležitej aspekt. Musíte prostě vědět proč. Když si pořizujete dítě jen proto, že vám je 25, nebo 30, ale přitom to necítíte, tak to je prostě blbost. Jedinej, kdo tím trpí, je to dítě a vy taky, protože máte pořád kouli na noze. Jo, můžete to dát k adopci,  nebo prodat na černým trhu, ale to nejsou hezký cesty. Takže si tu kouli necháte a navždy vás to bude omezovat.  Já mám papouška, pejsky, kocoury, ale to je jiný. To člověk zvládne a prostě, je to jiný. Já mám radši zvířata, než lidi. Cítím, že mám ráda zvířata, ale necítím, že mám ráda lidi.

Ale vy tu touhu o někoho se starat, přece máte, jinak byste neměla tolik zvířat.

Ne. To, že se o ně musím starat, je nutný pro to, abych se s nima mohla kamarádit, a já je mám proto, abych se s nima mohla kamarádit. Já se o nikoho starat nechci. Svýho partnera miluju mimochodem i proto, že je samostatnej a soběstačnej. On ode mě neočekává, že budu mladší kopie jeho maminky, která by mu nejradši ještě utírala zadek a kojila ho. Člověk má bejt samostatná jednotka a to ve všech směrech. Ať už máte pindíka, nebo pipinku, měla byste bejt schopná přežít, a to v moderním světě znamená, že se umeju, vyperu si prádlo, uvařím jídlo, i když třeba hnusný, ale nějak poživatelný, umím zavolat elektrikáře, když se něco porouchá, nebo umím přidělat lustr. Jo a taky umím vrhat nože.

Vaříte ráda?

Ne.

To vaše rozhodnutí nemít děti, co na něj říkají rodiče?

Máma, ta říká, že jsem zcvokla, takže si vnouče porodila vlastní, teda druhý vnouče. Ona už jedno vnouče měla, od mojí sestry a to je starší, než můj bratr. Takže syn mojí sestry má strejdu, kterej je mladší, než je on sám.

“Cizí děti mi nevaděj, ale vlastně mě ani nezajímaj.”

Narážíte často na otázky okolí, kdy vy dva už budete mít děti?

Já všem oznámila, že děti definitivně nechcem. A otázky, jestli mi to nebude líto, vůbec nehodlám poslouchat. Jak by mi to mohlo bejt líto? Doprčič, když si to dítě pořídím, abych vyzkoušela, jestli mi to je, nebo není líto, a zjistím, že ho nechci, tak co s ním pak? Tak si někdo to dítě vezme místo mě? Zbaví mě někdo toho, že to má moje geny? Ne? My to prostě všem řekli a říkáme. Drsnou, nekompromisní formou. Děti nechceme, zničilo by nám to život, neptej se nás na to, nebo tě pošleme do háje.

Máte pocit, že společnost neumí akceptovat dobrovolně bezdětné ženy?

To je moc těžká otázka. Záleží na místě, kde žijete a na lidech, mezi kterejma se pohybujete. Lidi, co nechtěj děti, ale nemusej bejt nutně sobecký parchanti. Jsou naopak velkorysí, protože je v zájmu toho dítěte, že se narodí někomu jinýmu.

Když jdete na návštěvu k někomu, kdo má dítě, jak se k němu chováte? Obtěžuje vás přítomnost malého člověka, nebo s ním komunikujete?

No. Nějaký ahoj, ťuťu, považuju za společenskou slušnost. Když se mi dítě nelíbí, neřeknu, že je hezký. Pokud to není vyloženě malá zrůdička, tak to klidně řeknu. Že bych si ho chtěla pochovat, nechci. Pomazlit, nechci. Když je větší, zahraju si s ním pexeso, karty, když sem přátelé přijdou s dětma, nemám problém. Ty děti mi nevaděj, ale ani mě vlastně nezajímaj. Jsou mi jedno. Jsem ráda, že si to tady užívaj, ale taky jsem ráda, že odejdou, protože mi berou spoustu energie. Dělaj rámus, třeštěj, pištěj, něco furt chtěj a maj spoustu energie. Ta jejich energie je jako vlna, která se přes vás přeleje, a vezme vám tu vaši energii.

Patří mezi ty důvody, proč nemít dítě, i hledisko environmentální? 

Určitě, dítě není ekologický. Planeta je přelidněná, domnívám se, že jinou, než přirozeně selektivní cestou se z toho nevyhrabem. Nakonec všichni pojdem.

Takže pomáháte planetě?

No. Záleží, z jakýho hlediska na to koukáte. Jedno dítě to nevyrve, ale v přírodě si samec a samice vybírají kvalitní geny ke zplození. Což už ale mezi lidma nefunguje, viz moji rodiče, že jo. Ta příroda se stará o to, aby se to pokolení přirozeně zušlechťovalo. Když se narodí vadnej kus, tak ho nechaj svýmu osudu, buď na to máš a přežiješ, nebo čau. To je na moderní společnost drsný, až moc drsný. Nejsem psychouš, co by házel postižený děti ze skály, to vůbec ne, ale nějakým způsobem by lidstvo měla víc začít uvažovat o tý přirozený selekci. A tím nemyslím bílej, žlutej, fialovej, černej, spíš myslím, že by si lidi měli pokládat základní otázku a upřímně si na ni odpovědět: „Mám já tolik kvalitní genofond, abych ho předala? Nemám, a tak se nebudu množit!“

Myslíte si, že nemáte kvalitní genofond?

Ne, nemám a ani můj partner.

“Mít děti je otázka života a smrti. Zbraň je taky otázka života smrti a taky ji nedaj každýmu.”

Jaký by měl tedy ve vaší optice být člověk, co není zkáza pro to dítě?

Čistě subjektivně, aby to nebyl cvok, aby měl aspoň trochu inteligence. Měl by aspoň trochu přemýšlet nad sebou, životem i dítětem, měl by bejt aspoň minimálně sociálně zajištěnej. Prostě hlavně, aby byl ve stavu, kdy v případě komplikací zvládne uplatit svoje bydlení. Neměl by to bejt student, co je závislej na rodičích a pořídí si dítě. Dvojitá pijavice na rodičích. Prostě podle mě naprosto normální kritéria, jen je lidi nechtěj vidět. Ten člověk by měl znát hodnotu života a hodnotu peněz a měl by se umět zorientovat a chápat, jak bejt zodpovědnej.

Myslíte si, že udržet a budovat vztah je snazší s dítětem, nebo bez něj?

Práce na vztahu je pořád práce na vztahu. Vztah, kde už je dítě, je vždycky náročnější, ale ne kvůli tomu dítěti, ale kvůli těm lidem. To je i hodně podmíněný systémem, kterej naše společnost nabízí. Protože ve chvíli, kdy se narodí dítě, tak s ním musí bejt jeden člověk doma. Většinou to je logicky ta matka, protože matka většinou kojí, jinej důvod neznám. Ten svět toho partnera, co je s dítětem doma, se úplně smrskne. Kakáme, čůráme, blinkáme. To je jediná náplň. Ten člověk vypadne ze života společenskýho, sociálního, jeho kontakty se omezej, nebo úplně chcípnou a ta ženská je vyprahlá. Stane se z ní taková ta málo myslící megera. Na druhou stranu živitel, většinou muž, se musí strašně moc ohánět, aby celej ten cirkus se řvounem a hysterkou uživil. Takže on se honí a honí, aby co? Aby přišel domu a viděl posraný uřvaný dítě a manželku v poblitým tričku? A na ten pár to působí jako neskutečná zátěž. Manželka přestane bejt pro manžela nejnádhernější na světě a ten neuklizenej domov už není oáza a idylka, kam se těším, když odcházím z práce. A pak stačí kuk hele, v práci, hezká kolegyně a je to.

Jak byste tedy systém rodičovské nastavila vy?

Když jdete na mateřskou, tak se zvýší náklady a sníží plat. Což je naprosto nelogický. Takže já se domnívám, že by to vyřešila podpora rodičovský do výše platu. A hlavně by to neměla bejt jen matka, nebo jen otec, co bude s dítětem doma, ale oba by se měli podílet a oba by měli mít možnost třeba částečnýho úvazku, třeba sudej lichej tejden, nevím, je to jedno, ale to dítě, aby nebylo jen s jedním rodičem. Potřebuje oba rodiče. Oba jsou rodičem do stejný míry. Není víc maminka, není víc tatínek. Podílet se prostě musí oba, oba si to dítě vyrobili a to dítě je potřebuje oba. Navíc, dítě není nástroj, není lepidlo. Když se cesty partnerů začnou rozcházet a jsou spolu jen kvůli dítěti, tak to dítě to vždycky pozná, ať rodiče hrajou sebevětší divadýlko. Bejt spolu kvůli dětem je to nejhorší, co může bejt.

Pár vztahů už jsem v životě měla a vím, že každý z těch dotyčných věděl, že rodinu dřív, nebo později chce. Vy jste se potkali dva, co děti nechcete. Nebo nechcete vy a váš partner se přizpůsobil?

My jsme si to řekli rychle, v průběhu prvního půl roku. S tou myšlenou přišel partner, když já ještě nebyla rozhodnutá, ale byla jsem na pochybách. Já tuhle myšlenku mám už od roku 2010, protože mi můj předchozí chlap pořád říkal: „Počkej, až budeš mít děti!“ a mě to strašně sralo. Tam jsem si uvědomila, že on je tak nezodpovědnej, že kdybych s ním měla dítě, skončíme jak sociálové a já to fakt táhnout sama nechtěla. Já ani necítila potřebu se množit, a to ve mně zaselo to první: „Aha? Co když děti vůbec nechci?“. Neřešila jsem to, rozešli jsme se, a potom to uzrálo. Mít děti je otázka života a smrti. Zbraň je taky otázka života smrti a taky ji nedaj každýmu. Takhle by to prostě mělo bejt i s dětma. Chceš mít děti? Fajn, vyřiď si povolenku. To říkám trochu s nadsázkou, ale víte jak. Docela se mi líbí čínská politika jednoho dítěte.

Pomáhám samoživitelkám, takže bohužel sem tam vidím, že i lidi, co počítají každou korunu, si do stávající bídy přivedou další dítě, dost bez rozmyslu.

No právě. To je to moje přesvědčení. Lidi si dělaj děti nezodpovědně. Neuváženě. Velký množství populace dělá děti, aniž by vědělo proč. Bum bác, zasouložím si, tak to nějak přežijem. To je jak z pohádky o Otesánkovi. Žebrák a žebračka by chtěli děťátko a lidi jim říkaj: „Ale vy sami nemáte co jíst.“ a oni na to: „Kde se najedí dva, tak se najedí tři.“. No a děťátko pak sežere celou vesnici. Super. Mít dítě je nejen velká odpovědnost vůči dítěti, ale vůči celýmu okolí. Vůči vám, vůči partnerovi, stanete se zátěží pro sociální systém. Pokud chce někdo dítě, měl by si říct: „Mám na to kapacitu? Finanční, mentální, mozkovou? Dosáhl jsem všeho, čeho jsem dosáhnout chtěl? Budu zvládat to, že mi tady bude věčně někdo řvát? Že to je posraný a maluje to hovna po zdi? Zvládnu to? Nezačnu ho nenávidět? Zvládnu, že nemám peníze, že jsem závislá na partnerovi? Zvládne on to, že jsem sociálně dehydrovaná, když po něm unaveným z práce večer skočím v touze si normálně pokecat? Zvládne to vše on? Zvládnu to já? Ne? Tak proč bych to dělala!“.

“To, že se můžu zabít, spatřuju v mnoha směrech svého života jako úžasnou svobodu. Je to to jediný, v čem jsem svobodná.”

Kdybyste i přes prášky otěhotněla, co uděláte?

Já bych asi skočila pod vlak, nebo bych to dala pryč. Nebo ne, to by bylo zpoždění. Já bych se šla někam oběsit. Skutečně bych uvažovala o sebevraždě, nebo kdyby nešel potrat, tak bych to asi zkoušela nějak po domácku. Bouchat se do břicha, někde skákat…

Bouchat se do břicha? To si děláte srandu, ne? Co třeba adopce, když už?

Adopce znamená, že někde choděj vaše geny. Adopce znamená, že to dítě musíte donosit, porodit, projdete si všema věcma, jako matky, ale matkou se nestanete a vždycky už budete tou, co se zbavila svýho dítěte. Dokážete s tím žít? Když to dítě za nic nemohlo?

Takže je lepší ho podomácku zabít, jo? S tím se žije líp?

Je lepší se zabít i s ním. I když zabít… Ve chvíli, kdy to je v břiše, tak to …. Já potrat nepovažuju za vraždu. Potrat není vražda.

Legální potrat nezpochybňuju. Ale myslím si, že byste těch domácích extrémních šíleností, o kterých tady mluvíte, vůbec nebyla schopná. To jsou podle mě jenom hnusný řeči u stolu.

Ne ne ne, tohle já prohlašuju celkem běžně, se zeptejte kamarádů. Kdybych nestihla interupci, tak si vemte třeba ten čtvrtej měsíc, to od třetího není zase takovej rozdíl, tak to bych doma nějak zvládla. Nebo pátej. To dítě není životaschopný.

Je to živej tvor, proboha! Má ruce nohy, hlavičku.

Hm. Sorry jako. Prostě bych se o to pokusila, protože to je menší zlo, než ho nechat se narodit.

Zůstávám u verze, že nevěřím, že byste něčeho takového byla schopná, protože je mi víc, než zle.

Jenže to byste mě musela znát. To, že se můžu zabít, spatřuju v mnoha směrech svýho života, jako úžasnou svobodu. Je to to jediný, v čem jsem svobodná, protože pokud chcete v týhle společnosti přežít aspoň trochu na úrovni, tak se musíte nějakým způsobem vejít do určitejch mantinelů. A je svoboda mít možnost říct TAK DOST a ukončit to.

Hypotéka je psaná na vás i partnera. Když se zabijete, bude on platit vaše dluhy.

Nebude. Když se zabiju, tak se mu půlka hypotéky zaplatí. Máme to pojištěný. My jsme na to mysleli nejen při sjednávání hypotéky, ale už jsme několikrát mysleli na to, že to ukončíme oba společně. Žít dál bylo tak kurevsky těžký. My jsme neviděli žádný světlo, neviděli jsme význam cokoli dělat, neviděli jsme smysl bojovat, žít dál život jako normální lidi, prostě jsme chtěli odejít. My už se mezi sebou domluvili, že když se jednomu, nebo druhýmu něco stane, tak ten, co přežije, se postará o zvířata, dá je ke slušnejm lidem, odkáže dům někomu blízkému a pak si ten život taky vezme. Dokonce máme i písničky na pohřeb.

Takže teď už ten smysl života vidíte? Nebo ho pořád nevidíte, ale jste jen o něco menší pesimisti?

Složitá otázka. Spíš jsme si řekli, že skončit se to dá vždycky, tak to pojďme ještě zkusit. Třeba na procházce se psem, když vás poslouchá, tak to jsou ty chvilky, kdy není všechno posraný.

A co teda přesně máte „posranýho“? Máte kde bydlet, máte co jíst, máte skvělého chlapa, máte zvířata a máte práci. Máte na zahradě bazén. Vůbec nechápu, na co si vy můžete stěžovat. Vy máte naprosto všechno. Jste bohatší, než miliony dalších lidí, tak co máte „posraný“?

No, bohatší…

Máte kde spát, co jíst, máte doma teplo, máte práci a máte lásku. Markéto, vám nic nechybí!

Já se domnívám, že to špatně chápete. Je to o tom, že jsem si každej den našla alespoň jeden důvod tady zůstat. Máme hypotéku a ta hypotéka je ohromnej bič. Když se jednomu z nás něco stane, bude problém to uplatit. Máme sice pojistku, ale pokud je někdo hodně vážně nemocnej, tak to taky stojí dost peněz. O práci můžete přijít, na dům může spadnout meteorit, je to strašně křehký. To, co jste vyjmenovala, je důvod tady zůstat, ale je to křehký. Jakkoli jsou ty věci krásný, jakkoli jsou úžasný a stojí za to tady pro ně bejt a žít si je, ve chvíli, kdy se rozbijou, můžu říct: „No, tak čau.“. V tomhle to je. Tuhle možnost vnímám jako svobodu. Vím, že když něco nebudu zvládat, tak můžu jít a udělat to.

“Chtěla bych být nižší šlechtic. Tyhle doby byly super v tom, že když vás někdo nasral, mohla jste ho vyzvat na souboj, pak jste mu natrhla prdel, nebo zabil on vás  a bylo to. To mi v dnešním světě moc chybí.”

Jak vypadají vaše víkendy?

To záleží na počasí a aktuálním rozpoložení. Snažím se jezdit za dědou, ale chodíme i na procházky s pejskama, jedeme na výlet.

Vy máte hodně osobitý interiér, lebky nejsou úplně běžnou součástí domácích dekorací. To je styl vás obou, nebo kdo tady má větší otisk? 

Tuhle jsem dostala, támhletu jsem koupila v Kutný Hoře, tady tuhle jsem koupila k nějakýmu výročí. Prostě se nám to oběma líbí.

Jaký tedy přesně máte vztah k těm starým věcem? Je to tak, že se vám to prostě líbí, nebo vás baví jejich energie a příběh, nebo máte pocit, že nepatříte do téhle doby, nebo je to ještě něco jiného?

Všechno, co jste řekla, je pravda. Já se prostě narodila do blbý doby. Ten nábytek prošel mnoha desítkami let, je to kvalitní práce, někdo si s tím vyhrál a pořád to může sloužit. Tenhle stůl byl 60 let na půdě. Před tím patřil mnoho desítek let otci mýho dědečka. Já ten stůl prostě miluju.

Kdybyste si vytvořila ideální svět bez limitů: všechno je zalitý sluncem, máte peníze, jste zdravá a všechno můžete, jak by ten váš svět vypadal?

To je složitá otázka. Já si říkám, že by se mi líbilo žít poustevnickej život v chýši na stromě. Mít jenom zvířátka, partnera a nic. Žít v souladu s přírodou. To se mi vždycky moc líbilo a je to ideální, ale taky je ideální se přesunout do minulýho století a bejt nižší šlechtic. Tyhle doby byly super v tom, že když vás někdo nasral, mohla jste ho vyzvat na souboj, pak jste mu natrhla prdel, nebo zabil on vás a bylo to. To mi v dnešním světě moc chybí.