"V Evropském parlamentu je někdo lídr a někdo normální alkoholik."

Tomáš Zdechovský /36/ je europoslanec, básník, milovník historie. Narodil se v Havlíčkově Brodě a teď žije střídavě v Hradci Králové a Bruselu. Dlouho se zabýval metodami pro trénink mozku a se svým projektem uspěl v roce 2010 v pořadu České televize “Den D”. Založil iniciativu “Zachraňte Ježíška”, která podporuje tradici českých Vánoc. Docílil také aktualizace jmen v kalendářích. Mimo jiné navrhl současný vizuál KDU-ČSL a právě díky němu používá strana při své prezentaci žlutou barvu.

Z prvního manželství má syna Tobiáše a dceru Anežku. Ve druhém svazku se mu narodil syn Tomáš. V roce 2014 se stal europoslancem a ze své pozice se angažuje v oblasti odebírání českých dětí v Norsku. Druhým tématem, kterému se věnuje, je uprchlická krize. Kvůli jeho postojům ho část veřejnosti označuje za xenofoba. A maminka mu říká, že by měl být skromnější. :-)

PROČ TOMÁŠ? Tomáš je člověk, kterého znám už přes deset let. Seznámili jsme se, když jsem pracovala v bývalém radiu OK. (Dnes Blaník). Už ani nevím, na jaké téma jsme tehdy natáčeli rozhovor, ale vím, že to vždycky s novináři perfektně uměl. Byl bezednou studnicí témat, ke kterým měl samozřejmě co říct. Už tehdy mi připadal jako šachista, který nic nedělá jen tak. Každé jeho rozhodnutí dává smysl, protože se za tři tahy bude hodit. Za pár let se můj dojem potvrdil. Tomášova kandidatura do europarlamentu mě vůbec nepřekvapila. Jestli jsem si v jeho případě něčím 100% jistá, tak tím, že je to obrovský dříč. Říká se o něm, že je v práci pes. Několik jeho bývalých spolupracovníků se dodnes vzpamatovává z toho, jak důrazně vyžadoval splnění zadaných úkolů v jím požadované kvalitě. Když jsme se pár dní po jeho zvolení potkali na ulici, řekl mi, že stát se europoslancem byl jeho plán, na kterém pracoval zhruba deset let. Pracovních rozhovorů s Tomášem Zdechovským najdete nespočet. Proto je ten náš trochu víc osobní. Jak už je ostatně na Příbězích zvykem.

“Moje rodina musela kvůli bezpečnosti vypustit všechno, co je pravidelné.”

Rozhovor začínáme u Tomáše v kanceláři. Opakovaně nás totiž upozorňoval, že u něj v bytě je tak málo místa, že když je doma zbytek rodiny, není tam k hnutí.

Dneska je zase takovej rozlítanej den. Vstával jsem v šest. Od šesti jsem vyřizoval poštu, od osmi jsem byl v rozhlase v Hradci Králové, v 9:30 jsem měl krátké jednání. Do dvanácti jsem se zdržel v nemocnici v Pardubicích na jednom malém ambulantním zákroku. Potom jsem jel na hodinu a půl domů na oběd. A teď jsem tady.

A to máš volnej den. 

Ano. Rodina ví, že si ten čas na ně najít dokážu. Nemám rád, když se jen sedí a vypráví. I když jsme na chalupě, tak já třeba hrozně rád štípu dřevo. Mám rád, když se vypráví při práci, když se to hejbe. V tom jsem strašnej nezmar.

Jak to organizačně řešíš, když se pohybuješ mezi Hradcem a Bruselem? Žena a syn létají s Tebou?

Někdy jo. My jsme si řekli, že je dobrý, aby alespoň jednou za 2 a půl měsíce byli oba v České republice. Ale ke konci roku, kvůli těm útokům v Bruselu, tady byli dva měsíce v kuse. Situace v Bruselu není dobrá. Bohužel kvůli té neřízené migraci už je situace dokonce natolik krizová, že útoků a zatýkání je opravdu hodně. O tom se tady ani nemluví. Poslední dva měsíce před koncem roku jsem tam trávil s tím, že nad hlavou lítá helikoptéra. Vždycky, když lítá helikoptéra, znamená to, že policie má operace a zásahy. A samozřejmě tohle není příjemný. Vůbec.

Dostávají europoslanci nějaká přednostní echa? Kam nechodit, nebo v jaké lokalitě si dát pozor?

Ano. Nám přijde třeba bezpečnostní mejl, že bude někde probíhat policejní akce. Navíc máme systém, jak se s některými poslanci upozorňovat.

Ty emaily vám posílá kdo? Policie, nebo parlamentní bezpečnost?

Parlamentní bezpečnost. A ta to dostává od policie.

Jak si to přesně mám představit? Přijde vám email typu: “Za dvě hodiny bude razie tam a tam. Nechoďte tam.”?

No, někdy je v nějaké části Bruselu omezená bezpečnost a budou tam zvýšená bezpečnostní opatření. To většinou chodí den předem. Navíc po dobu, když jsme v Bruselu, tak byl každému poslanci vysvětlen určitý způsob, jak si máme zjišťovat aktuální informace třeba pomocí Twitteru, nebo dalších sociálních sítí.

A ta varování, která dostáváte od policie, potažmo tedy od parlamentní bezpečnosti, to jsou varování, která jsou nad rámec toho, o čem je informována veřejnost?

Ano. Já jsem v bezpečnostním výboru a velmi často se setkávám s lidmi z bezpečnostních složek. Když je nějaká průserová situace, tak to vím velmi rychle. Když byly útoky v Paříži, tak jsem měl SMS do sedmi minut po útoku, že se něco takového stalo. Řada kolegů, kteří v Bruselu nebydlí, tyhle bezpečnostní informace ani nepotřebuje, ale já to tak chci mít. Je to o kontaktech, o informacích, a já informován být chci i nad rámec toho, na co nás upozorní parlamentní bezpečnost. Měním to třeba za rady v otázce legislativy.  Je to o lidech, o kontaktech. V Bruselu chodím pěšky, jezdím tam na koloběžce. Prostě potřebuju být v obraze.

Ty jsi ve funkci něco přes rok a půl. Do Bruselu jsi vstoupil ve chvíli, kdy se začala bezpečnostní situace v Evropě prudce zhoršovat. Co se všechno se změnilo z hlediska bezpečnosti přímo v sídle parlamentu?

Ano, to vnímám velmi. Když jsme tam přišli, byl parlament jako dům ze skla. Otevřenost, transparentnost, všude se mohlo. Dostat se do parlamentu bylo poměrně easy, když člověk neměl žádné věci a speciality. Když u sebe neměl třeba ani průkaz, tak se to dalo vyřídit. Dneska už to nejde. Mění se vstupy, lidi se předem prověřují. Mnohem těžší je dostat se i do emailu. Abych se dostal do své schránky, trvá mi asi deset minut, než zadám všechny kódy. Je to velmi specifický způsob zabezpečení. Musíš zadat kód spojený s jiným kódem. Je to ještě mnohem složitější, než vstup do internetového bankovnictví. Pokud bych ztratil telefon, tak to musím hned oznámit security službě, a ona ten přístup do deseti vteřin odpojí úplně.

Myslíš si, že máš odposlouchávaný telefon?

Nevím. Pokud ano, tak se podle toho rozhodně nechovám. Člověk se má chovat tak, aby tohle vůbec nemusel řešit. Pouze pokud by bylo něco, co se týká bezpečnosti republiky, použil bych šifrované programy, jako už jsem to párkrát udělal. Rozhodující zprávu ohledně bezpečnosti bych ale nikdy nekomunikoval přes telefon. Kdyby šlo o moji bezpečnost, tak bych ten telefon neužíval vůbec.

Dal jsi své rodině nějaké rady, jak se má v rámci bezpečnosti chovat?

V souvislosti s teroristickými útoky rozhodně ano. Určitě jsem je připravoval i na situaci, že by se se mnou něco stalo. Člověk může mít jako europoslanec dvě roviny. Může si užívat mandát, jezdit si tam na ty 3-4 dny, zbytek být doma s rodinou, nebo chce udělat něco navíc. A já patřím k těm, kteří chtějí udělat něco navíc. Když mám o něčem rozhodnout, chci vidět to místo, chci vidět ty uprchlíky.  Řada mých kolegů v životě neviděla uprchlíka, nebo ho viděli jenom v televizi. Já jsem jich viděl desítky. Slyšel jsem desítky příběhů. Já chci vědět pravdu. Když dostanu zprávu OSN, že naše uprchlický tábory vypadají jako koncentráky, tak to chci vidět na vlastní oči, abych věděl, jak reagovat.

K tomu se určitě ještě dostaneme. Ale řekni mi, jaké konkrétní bezpečnostní rady jsi dal své rodině?

Řada těch věcí není úplně publikovatelná. Můžu Ti ale říct, že v Bruselu nechodíme na žádná veřejná shromáždění. Nenakupujeme v supermarketech, ale v malých obchodech. Před Vánoci jsme nechodili na fotbal, na koncerty, hlavně ne do žádných hal. Jezdili jsme auty. Převozy byly rychlý. Nikde se na ulici nezdržovat, moc se nevybavovat. Vypustit pravidelnost, to bylo klíčové. Ne, že každé ráno v 8:30 opustím byt. Jednou ho opustím v šest, jednou v deset, potom zase v osm. To je základ.

Jak tenhle komplikovaný život snáší Tvoje žena?

Ona je obrovsky tolerantní. Nemyslím, že by to jiná vydržela. Jeden druhému jsme udělili svobodu, ale zároveň si musíme umět najít ten čas jeden pro druhého. Chceme být spolu, ale na druhou stranu musíme vědět, že každý máme poslání a práci. Neomezovat se.

“Kandidátky na asistentku mi posílaly fotky v plavkách.”

Přišel jsi během toho cca roku a půl, co jsi ve funkci, o iluze? O iluze, co se týče způsobu vedení evropské politiky? Vůbec vůle měnit věci k lepšímu?

Přišel. Pocit, že některý lidi do parlamentu nepřišli se srdcem na dlani, ale že si jen chtějí odbýt 5 let směrem k důchodu, to mě hodně zklamalo. Zjistil jsem, že je obrovský rozdíl mezi lidmi. Někdo je lídr, někdo je normální alkoholik. Ten, co se tam v tom postu snaží udržet a nic nemění. Byl jsem překvapenej i jednáním těch lidí. Někdy jednaj zkratkovitě. Na druhou stranu, tohle je nejvyšší level politiky. Není nic víc. Nedá se to vůbec srovnat s českou politikou.

To ano, ale o to větší by ta občanská zodpovědnost kandidátů měla být. Europoslanců je 751. Těch, kteří tam něco dělají a chtějí něco zlepšovat, je podle Tebe kolik?

Tak do sedmdesáti. Zbytek se buď veze, dělá dílčí věci, nebo pracuje na 50 – 60%. Ale já to nedokážu. Jen zhruba 10% pracuje naplno! A to je pro Evropu, i celou společnost, dost děsivá vyhlídka. Když jsem hledal svoji asistentku, přihlásilo se mi 250 ženských. Z toho u většiny nevíš, jestli je to barová tanečnice, nebo co to je. Posílaly fotky v plavkách. Dalších 30% napíše, že má vysokou školu, ale třeba půl, tři čtvrtě roku není zaměstnaná. Tak co to je? Jak to, že si neumí sehnat práci? Nebo proč tu práci naopak střídají často, třeba každé tři čtyři měsíce? Ty lidi jsou neukotvený, nejdou si za svými cíli. Je to smutný.

Takže skladba Evropského parlamentu jen odráží to, jak je na tom naše společnost jako celek?

Přesně. Přesně! Ve společnosti, když se podíváš, tady nejsou vyzrálí lidi na to, aby viděli věci víc globálně a táhli za jeden provaz.

Když některým svým starším kolegům, specialistům na rozhodování z kanceláře, předkládáš svá fakta, která jsi zjistil v terénu, jak reagují? Snaží se Ti tvrdit, že nemáš pravdu a je to jinak, protože oni to vědí nejlíp od stolu?

To se mi stávalo na začátku. Hodně. Hlavně necelý první rok, ale dneska, když už něco řeknu, tak řada kolegů poslouchá a neoponuje. Oni už vědí, že ta místa navštěvuju, že si informace zjišťuju. To, co říkám, už má i váhu. A například, v uprchlickém táboře ve Vyšních Lhotách říkal pan ředitel, že jsem první politik, který tam přijel a věděl, o čem mluví.

Tudíž sis v Bruselu ten respekt musel vydobýt?

V Bruselu u politiků platí tzv. seniorita. Čím jsi starší, tím jsi chytřejší a máš větší respekt. Proto, abys mohla hovořit i jako mladší, tak musíš ukázat, že víš víc, než ti starší. Mnoho mých mladých kolegů tam ztrácí čas kravinama a nesoustředí se na konkrétní téma. Dneska už třeba, když se řeší odebírání dětí, všichni volají Tomáše Zdechovského. I když nejsem v příslušné komisi, která to řeší. To je pro mě nejlepší signál pro to, že tu práci dělám dobře.

Co Tě tam nejvíc štve?

Intriky. Obcházení těch věcí. Něco jinýho říkaj, něco jinýho si myslej. To je největší nešvar politiky obecně. Já mám rád, když to je vyjasněný rychle, ale aby mě někdo plácal po zádech a pak udělal něco jinýho, to je kontraproduktivní.

Natáčela jsem nedávno s motivačním řečníkem Ivo Tomanem. To je muž, který je velmi úspěšný i přes to, že má Tourettův syndrom. A on tvrdí, že za každým úspěšným člověkem stojí komplex. Myslíš, že se s tím dá souhlasit?

Nevím, jestli to u mě pramení z komplexu, ale z handicapu ano. Když jsem byl malinký dítě, tak jsem měl vybočenou kyčel a levou nohu jsem trochu tahal za sebou, obtížně jsem lezl. Pamatuju si, že si se mnou brácha a bratranci nechtěli hrát, protože jsem za nima běhal s dlahou. A to to dítě dělá silnější, protože nic nemá zadarmo. Oni vylezli na strom a já jsem na ně koukal. A pak jsem jednoho dne zjistil, že i s tou dlahou se na strom dokážu dostat. Takže určitě nějaká křivda v dětství má vliv na to, že jsem teď jak mašina. Já jsem nikdy nesnášel křivdy. Mě neúspěchy a zranění vždycky spíš vedly dopředu. Když se něco nepovedlo, tak jsem bojoval a přetavil to v úspěch. Mě někdo praští, vyhodí mě dveřma, a já vlezu zpátky oknem, i kdyby to mělo být v patře.

Před časem jsem se seznámila se ženou, která je přesvědčená, že od teď za 10 let, bude ministryní školství. A svůj život tomu začala maximálně přizpůsobovat. Měl jsi to stejně?

Jo. Já jsem už ve třech letech říkal, že chci bejt prezidentem. To byla hluboká totalita. Učitelky ve školce říkaly pohoršeně mamce, jestli mě k tomu vedou oni jako rodiče a proč to dělají, proč to říkám, a tak. Ale já jsem to říkal za sebe. Jsem přesvědčenej, že když člověk chce něco změnit, musí mít ambici a musí chtít něco změnit. Musí pro to něco udělat. Já chtěl věci měnit už od dětství. Já jsem ukázal hodně lidem, že ty věci jdou. Včera se mě ptali v ČRo, proč měním věci v Norsku, ohledně odebírání dětí. Za rok se tam toho změnilo strašně moc. A já jsem řekl, že když bych měl dělat jenom to, co má europoslanec v popisu práce, tak nedělám nic. Europoslanec má napsat dobrou legislativu. Jenže to je práce, kterou zvládneš za pár hodin a ve zbytku můžeš dělat věci, který jdou nad rámec toho mandátu. Věci, který jsou praktický, konkrétní a mají opravdovej smysl. Navíc tahle otázka dětí se mě dotýká, tak to prostě dělám.

Když se podíváš zpátky, co bys ve své práci udělal jinak?

Kdybych měl možnost znovu poprvé kandidovat, ale měl bych stávající zkušenosti, tak bych se víc zaměřil na tu praxi. Já půl roku ztratil jen tím, že jsem poznával procesy a snažil jsem se hrát týmově. Později jsem zjistil, že skupiny tam nefungují. Všichni hrají individuální hru. To mi vůbec nedošlo. V tom jsem byl hodně naivní. Dneska už bych víc šel za těma tématama, protože když chceš za těch 5 let něco změnit, musíš na ta témata skočit hned a doufat, že to do toho května 2019 zvládneš.

“Prostě jsem si řekl, že jednou budu europoslancem.”

Jednou jsi mi říkal, že být europoslancem je Tvůj splněný sen. Vlastně takový privátní projekt. Kdy se Ti to zrodilo v hlavě?

Už kdysi dávno, ale zrálo to. V roce 2008 jsem jel do Bruselu na stáž k Zuzaně Roithové. Jedné kolegyni jsem říkal: „Hele, já tady jednou budu europoslancem. Udělám všechno, abych tady mohl být. Budu europoslancem.” Ona tak nedůvěřivě koukala, ale pak řekla: „Ale jo, jasně, vlastně Ty uděláš krok za krokem a dostaneš se sem, asi tomu věřím.” Tvořil jsem do té doby několik politických kampaní, takže ten proces jsem znal. V roce 2013, když jsem tvořil kampaň Pavlu Bělobrádkovi, jsem si řekl, že nechci být pořád ten vzadu. Ten, který bude pro někoho dělat, někomu radit, a rozhodl jsem se, že si to zkusím sám od sebe.

Když jsi vyhrál volby, změnili se nějak lidé ve Tvém okolí?

Obrovsky se rozrostl počet lidí, co jsou „moji kamarádi“ a kteří mě „skutečně znaj“. Takoví ti, co vystupujou a říkaj: “Já jsem s ním chodil do školy”.  Tomu já se směju. Chodil jsem na gympl, kde bylo 360 dalších dětí. Já jsem třeba v primě fakt neznal lidi ze čtvrťáku. Už se mi ale stalo, že oni hlásej, jak se mnou byli pomalu nejlepší kamarádi. Spousta lidí chtěla, abych je vzal jako asistenty. Chtěli se mnou spolupracovat, aniž by šli třeba volit. Skutečných přátel mi zůstalo málo a nevadí jim ani to, že se nevídáme každý týden.

Říkal jsi, že kandidátky na post Tvé asistentky Tě zasypaly životopisy s fotkami v plavkách. Vyhrála tedy oblečená, či neoblečená? :-D

V normálním oblečení. Tím, jak se kolem mě hodně pohybujou ženský a většinou hezký ženský, tak pořád čelím dotazům, jestli s nima něco mám, a tak. Jestli je vybírám podle vzhledu. Já je ale vybírám prostě jen a pouze podle jejich schopností, zkušeností, podle toho, kolik umí jazyků, co studovaly. Řada těch asistentek má prestižní školy a ty lidi makaj. Se mnou to prostě není tak, že by měli volno.  A když je to potřeba udělat v sobotu, nebo v neděli, tak se prostě maká i v sobotu a v neděli. Ta holka může být sebehezčí, ale během měsíce se pozná, jestli ty věci je, nebo není schopná zvládnout, a když toho ten člověk schopen není, tak jde.

A máš pořád stejnou asistentku?

Ne, už jsem jednu vyměnil. Já mám rád systém, pořád chci vidět, že něco měníme, děláme, posouváme. Pořád chci vědět, že je nějaká náplň. Nechci tady sedět a přemýšlet o tom, že nemáme kam jet. V tom byl náš rozpor.

Velmi dobře umíš pracovat s novináři. Jaký pro to máš klíč?

Já jsem se naučil od jednoho velmi dobrého sociologa interpretovat výzkumy. I novinář je denně zavalen lavinou informací. Pokud má zdroj a ten zdroj čerpá z relevantních dat a ta data jsou ověřitelná, tak proč by hledal zdroj jiný. V souvislosti s odebíráním dětí v Norsku mi za týden zavolá třeba 30 novinářů. Z toho polovina ze zahraničí. Proč volají mně? Například ty demonstrace k tomuhle tématu organizovalo 16 lidí. Z New York Times ale volají mně, i když můžou zavolat komukoli jinýmu. Jenže ten novinář mi řekne: „Vy mi k tomu dáte ještě tohle a tohle, spojíte mě s aktuálním příběhem.“ A já to přesně udělám. Když dohovoříme, sednu k mejlu a dám mu souvislosti.

Od té doby, co sis ujasnil, že chceš být europoslancem, dejme tomu tedy těch deset let zpět. Snažil ses poté, jako šachista, promýšlet své tahy dopředu, abys došel k vytyčenému cíli? Zařídil sis podle toho i svoje pracovní aktivity?

Jo, určitě jo. Řada věcí ale nebyla prvoplánová, že bych tomu všechno podřídil, to ne. Chtěl jsem to, ale zase ne za každou cenu. Byl jsem v podnikání šťastnej. Kdyby mi nedopadl tenhle europoslanecký sen, tak by dopadl třeba za pět let, ale bych byl pořád šťastnej podnikatel. Mě podnikání baví. Jen myslím, že naše společnost není vyzrálá na to, aby si dobrých podnikatelů vážila. Hodně jim hází klacky pod nohy. Pokud člověk nebude vepředu, bude moct jenom nadávat.

Ty jsi autorem aktivity na podporu českých Vánoc “Zachraňte Ježíška”. Docílil jsi i aktualizace jmen v českém kalendáři. Do jaké míry tohle byla Tvoje občanská rozhořčenost a do jaké míry věc, o které jsi věděl, že se Ti bude za pár let hodit do kampaně?

No, takhle. Lidi mě volej, mě jako člověka. Ne kvůli tomu, že dělám Ježíška. Ten Ježíšek má 50 tisíc podporovatelů a já jsem měl 5 tisíc preferenčních hlasů. Lidi to podle mě nespojujou. Kdo by to vnímal jako kalkul, kalkuluje špatně. Kdybych to vnímal jako nějakej výtah někam, tak to lidi ucítí a na tu kartu nevsadí. Totéž s těmi dětmi a jmény v kalendáři. U mě to bylo spíš rozhořčení. Motivací byl u obou projektů můj syn Tobiáš, kterej když si dneska hraje s nějakým jiným Tobiášem a řekne mu, že jeho tatínek vybojoval to, že jsou v kalendáři, tak to je neskutečný. Děti mají být hrdé na své rodiče a to jsem prostě chtěl. Taky jsem navrhnul spoustu vlajek a znaků a lidi mi říkaj: „Na tom se skvěle zviditelníš.” Ale já si nemyslím, že by mě lidi volili proto, že jsem navrhnul zrovna jejich vesnici prapor.

To asi ne, ale spousta lidí vidí na kandidátce jméno, které zná a potom ho zaškrtne často právě jen proto, že už ho někde slyšeli. Jednoduše ho mají v hlavě. Proto ho volí, aniž by věděli, komu vlastně ten hlas dávají. Když se ten dotyčný dostane do médií, na jakékoli úrovni, tak to je pro jeho budoucí kandidaturu pochopitelně obrovské plus. Což samozřejmě Ty, jako autor mnoha předvolebních kampaní, víš nejlíp. Takže by mě zajímalo, jestli jsi tohle měl třeba u aktivit, jako “Ježíšek” a “jména v kalendáři”, v hlavě?

Neměl. Člověk musí do spousty věcí dozrát. Kdybych se stal europoslancem před sedmi lety, tak já jsem na nic vyzrálej nebyl. Neměl jsem ty zkušenosti. Dneska ty věci jdou strašně jednoduše. Dnes se mi spousta lidí diví, jak to, že jsem tak aktivní, že mi to jde vlastně samo. Je to proto, že jsem těch 7 let veškerou tu práci sledoval. Zapojoval jsem se do různých pracovních skupin, které při EP působí. Začal jsem sledovat německé stránky europoslanců. Sledoval jsem jejich práci. Jezdil jsem na semináře. Třeba v roce 2009 mě Angela Merkelová pozvala, když dělala svou kampaň v Německu. Tehdy jsem byl jediný z celé republiky, kdo u toho mohl být. Vlastně, z velké části na základě jejího vzoru, jsem vedl i tu svou volební kampaň. To, co jsem u ní viděl, mě obrovsky ovlivnilo. Viděl jsem, jaký je potenciál v sociálních sítích a začal jsem je daleko víc užívat. Když se podíváš na moji kampaň. Neměl jsem ji postavenou na billboardech, ale levně, na sociálních sítích a na tom, že lidi dávali moje plachty na plot. Řada lidí se začala ptát: „Kdo je ten Tomáš Zdechovský?“. Dneska, když bych dělal svou další kampaň, už bych ji musel zase udělat jinak, ještě trochu chytřeji, protože doba pokročila.

“Angela Merkelová je absolutně odtržená od reality a neví, co se v Německu děje.”

Byl jsi tehdy velkým obdivovatelem Angely Merkelové?

Jestli velkým, to nevím, ale určitě jsem jejím obdivovatelem tehdy byl. Počítal jsem se mezi lidi, co se nechali uhranout profesionalitou jejího týmu. Proti tomu byly všechny české kampaně dělané na koleni. Mě to obrovsky ovlivnilo v mojí další práci. Díky tomu, co jsem u ní zažil, jsem byl jistější v tom, co dělám. Třeba když pak strana KDU-ČSL vypadla z poslanecké sněmovny a já jsem dělal počáteční krizový management, tak jsem byl daleko jistější v těch krocích. V zavedení žlutý barvy, zavedení loga, určitýho způsobu komunikace, tohle všechno bylo ovlivněné tím, co jsem se tam naučil. Bez toho bych to určitě nedokázal.

Říkal jsi, že Tě její tým uhranul. Stojí za ní ti stejní lidé i teď?

Nestojí. Tu kampaň jsem v roce 2013 hluboce studoval, protože jsem věděl, že ovlivní evropské volby. Ten tým je dneska ze 70% úplně jiný. Je složený z lidí různých národností a v jejím okolí je velké množství Turků. To si myslím, že do jisté míry ovlivňuje i její současné chování a jednání.

V roce 2009 jsi byl jejím obdivovatelem. V roce 2016 na ni máš názor jaký?

Už jiný. Já mám trochu pocit, že ona překonala sebe sama a přestala mít ten pud sebezáchovy. Ona už v roce 2009 a předtím udávala Evropě tempo. V posledních dvou letech ta úspěšnost Německa, které nejlépe překonalo ekonomickou krizi, vedla k tomu, že ona měla a má spasitelský komplex. To ji vede k některým krokům, které charakterizují velké státníky. Jenže ona není v čele EU. Ona není papež. Ona je představitelka největšího státu EU, ale není v čele EU.

Ve své kampani v roce 2009 Angela Merkelová tvrdila, že je potřeba změnit imigrační politiku a zastavit příliv cizinců nejen do Německa, ale do celé EU. Jak se chová teď, víme všichni. Proč si myslíš, že u ní nastala názorová otočka?

U řady politiků se jedná o snahu přijít s nějakým řešením, které je zapíše do dějin. Ona cítí a už cítila, že další volby neobhájí, nebo je bude obhajovat těžko. A ona teď viditelně jde proti proudu a snaží se ukázat, že něco znamená. Prostě se snaží zapsat do dějin EU stůj, co stůj.  Je úplně odtržená od reality a absolutně neví, co se ve skutečnosti v Německu děje. Nemyslím si, že to dělá proto, že by na ni někdo něco měl a držel ji tím v kleštích. Kdyby na ni někteří, třeba v USA, něco měli, tak už to dávno použijí.

“Vyšní Lhoty jsou luxusní hotel.”

Z Tvého Facebooku je jasné, že Tvá dvě hlavní témata jsou uprchlíci a odebírání dětí. Co se týče uprchlíků, už jsi před chvílí zmínil, že tábory jezdíš navštěvovat proto, abys byl, na rozdíl od některých kolegů, v obraze. Jak na Tebe působily Vyšní Lhoty?

Můj vjem je ovlivněn tím, že jsem dlouho pracoval s dětmi a jezdil jsem s dětmi na tábory. Kdyby tam to vypadalo jak ve Vyšních Lhotách, tak je to luxusní hotel. To, co já jsem viděl přímo na místě, tak byly skvělý posilovny, nádherný stoly, volnočasový aktivity, možnost hrát fotbal, nádherně zařízené pokoje. Funguje to tam velmi dobře a ta atmosféra v táboře byla výborná. Oni nevěděli, jak přijedeme, kdy přijedeme, co budeme chtít vidět, takže se nemohli připravit, nemohli nic zaranžovat. My jsme přišli s konkrétními požadavky a ten ředitel měl pět minut na přípravu. Hovořili jsme i s ochrankou, a byl jsem velmi mile překvapen. I v dalších táborech u nás je to super úroveň, špičková kvalita, i co se týče personálu. Je to mnohem vyšší kvalita, než jaká je u nás v azylových domech pro matky s dětmi.

Kolik tam bylo uprchlíků, když jsi tam byl?

41. Z původních dvou stovek. Řada z nich mi říkala svoje příběhy. Oni ale říkaj furt stejný věci. Všichni tvrdí, že neví, proč tam jsou. Oni to mají naučený. Právníci z neziskovek, co tam chodí, jim tam dávají někdy až legrační rady. Vidíš uprchlíka z Ruska, z Ukrajiny, z Maroka, z Alžírska a všichni Ti ten příběh řeknou stejně. Všichni tady mají ženy, všechny ženy jsou těhotné, do dvou měsíců mají rodit, a tak. 

Má Evropský parlament vůbec vůli tu situaci řešit?

Je tam spousta kolegů, co si myslí, že integrace proběhne tak, že sem přijde cizinec, uvidí nás a samou radostí se integruje. Takhle žádná integrace nefunguje. Pokud se těm lidem nebudeme systematicky věnovat a nebudeme chtít, aby oni změnili své myšlení, tak to nikam nepovede. Řada mých kolegů by stavěla most mezi Afrikou a Evropou, aby sem mohl každý přijít, ale to je nesmysl.

To si opravdu neuvědomují vážnost situace?

Spousta z nich ne. Oni jsou zaslepení ideologií. Jedna moje kolegyně v parlamentu pořád vypráví to, že v ČR jsou všichni rasisti a ona, Němka, to všechno vidí správně. Ještě nedávno si chtěla stěhovat uprchlíky domů, ale teď od toho taky ustoupila.

Proč?

Protože zjistila, že to je naivita. Že ti lidi nechtějí být pod kontrolou. Já mám za sousedy uprchlíky ze Sýrie. Jsou to křesťani. Postarali jsme se o ně. Ta rodina funguje skvěle, skvěle se začlenila, jsou tu už dlouho. Oni sami vidí a říkají, že ne všichni uprchlíci, co sem proudí, jsou hodní a začlenit se chtějí.

Jak vnímáš silvestrovské dění v Německu?

Když jsem se to dozvěděl, tak jsem myslel, že jde o nějakou řízenou provokaci, že to jsou desítky případů. Netušil jsem, že těch sexuálních útoků na ženy jsou stovky. Věděl jsem, že už v roce 2014 došlo k něčemu podobnému v Itálii. Konkrétně v Miláně se na nějaké demonstraci přitočil větší počet mužů k tamním ženám, a mělo to velmi podobný průběh. Podobné problémy má i Frankfurt. To se nesmí podceňovat, vůbec.

A co tedy s tím?

Je řešení: udělat selekci na hranicích. Australský model. V létě jsem byl na Maltě a týden mě tam školila bývalá poradkyně australského premiéra. Ta mi říkala jednoznačně, že tyhle lidi nemůžeme nechat přičuchnout k Evropskému kontinentu.

Není na něco takového pozdě?

Nemyslím. My tady sice ty lidi máme, ale my můžeme vzít tu síť a prostě ji projet přes síto. Řada těch lidí tady spáchala přestupky! Už se prokázalo, že policie v Německu nehlásila přestupky lidí, kteří žádají o azyl. Tak co to je? Já když něco ukradnu v obchodě, tak budu popotahovaný, a on ne? Lidem nevadí to, že někdo rozkrádá miliony, ale vadí jim to, že jim někdo ukradne kolo. Když třeba v Mnichově, v jedné části, kde se po desetiletí téměř nekradlo, a kola se neztrácela, tak dnes se tam ztratí 70 kol denně. Všude jsou kamery. Jsme schopní pachatele ztotožnit a poslat ho domů, takhle se přece chovat nemůže! Navíc když někdo tvrdí, že je v Sýrii válka a není tam bezpečno. V Sýrii jsou ale i bezpečné zóny, kde se nebojuje. A co když ten uprchlík je třeba z té bezpečné zóny? To, že jsme je začali brát všechny, je naše evropská benevolence. Taktéž nemají právo na scelení rodiny! To jim říkaj ti převaděči, že každý uprchlík má právo si přivést rodinu. Nemá. Má právo pouze na dočasnou ochranu. Má právo požádat o azyl v první bezpečné zemi. Německo není povinno jim azyl udělit. Jiná situace by byla, kdyby přiletěli letadlem a tudíž by pro ně Německo byla první bezpečná země, do které vkročí. Ale ono není! Oni přišli pěšky přes řadu jiných států. A ten cedník můžeme udělat kdykoli.

Ale na nic takového není vůle, nebo ano?

Musí bejt. Pojďme to tlačit! Před rokem a půl nebyla vůle udělat pohraniční službu. Dnes po ní volá 26 států. Ta vůle není v Itálii a v Řecku. Protože Řekové a Italové lžou. Loni jsem tam byl na návštěvě uprchlických táborů a ptal jsem se tam zástupce ministerstva vnitra, kolik v tom daném zařízení mají aktuálně uprchlíků. On řekl, že neví, protože statistika nebyla nikdy italskou doménou. Říkal to člověku, který tam přijel kontrolovat užívání evropských peněz. Mám kamaráda, co dělá na Sicílii kněze. Jedno z těch zařízení je nedaleko jeho města a jeho farníci přímo v tom táboře pracují. On dokládá, že v táboře je 3x méně uprchlíků, než Italové vykazují do statistik. Tak co to je? To je rozkrádání evropských peněz.

Myslíš si, že současná uprchlická situace je vážnější, než se k nám dostává skrze mediální síto?

Rozhodně je. Viz slova vedoucího ZDF. On přiznal, že litoval, že tahle televize neposkytovala pravdivý obraz od začátku. Přiznal, že spoustu věcí zatajovali a uprchlické zločiny chránili. V některých regionech Německa jsou stávky rodičů. Píší se petice, jsou nepokoje, ale to v našich médiích vůbec nebylo. Tady se pořád hrálo “Herzlich willkommen”. Já jsem upozorňoval na to, že Němci uprchlíky úplně nevítají a v tu chvíli jsem byl některými novináři tady označen za “nahnědlého”, nebo “hnědého.” Třeba Alexander Mitrofanov napsal takový svůj komentář, ve kterém mě za můj názor prostě napadl.

Pokud byste se s manželkou rozhodovali, jestli si pořídit další dítě, řešili byste, zda je moudré ho přivést do světa s takhle napjatou atmosférou?

Asi jo. Ale asi bych přivedl další dítě, asi bych se toho nebál, protože když se nebudou rodit děti z normálních rodin, tak z jakých rodin se budou rodit? To, že jsme my Češi přestali mít děti a přestali jsme se snažit zachovávat a vychovávat další generaci a dali jsme se jen na kariéru, tak to je chyba. Dnes je mi 36 let, mnozí děti nemají vůbec. Já mám tři. A řada mých vrstevníků by třeba chtěla, ale nemá s kým. Člověk má za život 3-4 děti stihnout. To dává životu smysl. Peníze, sláva, to je pomíjející. Mít rodinu a mít se kam vracet, to je nejdůležitější. Jako politik to vnímám ještě intenzivněji. Když stoupáte, lidí, který vás plácají po zádech, těch je strašně moc. Ale když jdete dolů, ještě mnohem víc jich na vás plive. Rodina zůstává.

V tu chvíli Tomášovi volá manželka, která dává na vědomí, že odchází s dětmi na procházku a my se tak můžeme přesunout na focení do jejich malého bytu.

Bydlíš v malém 3+kk, které má ani ne 60m2. Proč si europoslanec nepořídí větší bydlení?

Tak třeba časem, ale teď pendlujeme mezi Hradcem a Bruselem. Přijde mi teď jako blbost vyhazovat peníze za barák, kde nikdo nebude bydlet. Navíc jsem z Vysočiny a vždycky jsme žili skromně. Pokud bych si dneska kupoval byt, tak bych hodně koukal na to, aby se mi tam vešly hlavně knížky. Ročně si koupím tak sto knížek. A studuju hodně historii. Víš přece, že pořád navrhuju ty znaky.

Jakým obcím jsi navrhoval naposledy?

Sudslava a Bříšťany.

“Když mi umřel táta zjistil jsem, že nemůžu bejt skromnej.”

Chceš zůstat žít v ČR?

Teď už si myslím, že tady dožiju, že dožiju v Hradci. Láká mě sice život na Vysočině, ale do té doby budu mít tendenci dělat cokoli se zahraničím. Jsem hodně zaměřenej na budování vztahů a na hledání příležitostí, takže to zahraničí by mi chybělo.

Myslíš, že by člověk měl být skromný a skromně vystupovat, nebo je lepší znát svou hodnotu, umět se pochválit a říct si “ano, jsem dobrej”?

Já jsem byl vychovávanej v tom prvním. Tedy v tom, že by se tyhle věci neměly říkat a byl jsem vedenej k přílišný skromnosti. Když jsem ale studoval v Itálii, tak jsem přišel na to, že mi chybělo to zdravé prosazení se. Neuměl jsem se v tom světě orientovat. Svět nemá rád skromný lidi. Chce zdravé sebevědomí a lidi, co dokážou věci měnit. Dát jim náboj.

Kdy se to tedy u Tebe zlomilo?

Kolem osmnáctého roku života. Když mi umřel táta. Zjistil jsem, že když se budu chtít v tom světě prosadit, nemůžu bejt skromnej. Nemůžu dát na názor druhejch lidí. Musím mít svůj.

Můžu se zeptat, co se stalo?

Já jsem hrál tehdy ochotnické divadlo. Měl jsem přijít v jednu hodinu na oběd. Mamka měla zrovna službu na záchrance, a když jsem se vrátil domů, našel jsem ho mrtvého v garáži. Paradox byl, že ho mamka přijela se záchrankou oživovat, protože měla službu. To bylo tvrdý. Podle všeho měl infarkt spojený s mrtvicí. Už nebylo možný ho oživit.

To bylo v době, kdy jsi měl namířeno na studia do Itálie. Řešil jsi, jestli odejít, či zůstat?

Řešil. Mamka na mě byla v mnoha věcech hodně závislá. Já jsem po smrti táty dělal v tom domě něco jako jejího manžela. To je vždycky problém, když se děti včas neosamostatní. Mamka si ze mě chvílema toho manžela dělala a já musel rozhodovat o věcech, o kterých mi rozhodovat nepříslušelo. Připravoval jsem s notářkou vypořádání, zařizoval jsem pohřeb, prostě všechno.

A co teď mamka dělá?

Je dětskou lékařkou, žije na Vysočině, ale už je na penzi. Není klasická důchodkyně, je to aktivní dáma.

Je na Tebe hrdá?

Ona mě vždycky bude vyzývat ke skromnosti. Říká mi: „Taťka by byl na Tebe hrdej.” Taky mi ale říká, že bych měl bejt skromnější.

Má pocit, že jsi přehnaně sebevědomej?

To asi ne. Bere to obecně. Mamka má pocit, že lidi mají míň mluvit a víc dělat rukama. Je ten typ, co bude na věci nadávat, ale nebude je měnit. Asi to je i tou dobou, ve které vyrostla.  

Před šesti lety jsi byl účastníkem pořadu v České televizi “Den D”. Proč jsi tam šel?

Tohle byl zrovna jeden z těch hodně promyšlených tahů. Já jsem měl jednou hodinu prezentačních dovedností. A říkal jsem klientům, že když se naučí dobře prezentovat, odprezentují kdykoli cokoli. A jeden z klientů mi řekl, jestli nechci zkusit Den D, že když to vyhraju, tak jsem fakt dobrej prezentátor. Lidi mu zastleskali a já jsem do toho šel. Vypsali jsme přihlášku, prošli prvním kolem, druhým, třetím, a já jsem to dotáhl až do konce. Šlo o program na trénink mozku a zvedlo nám to prestiž. Začali jsme spolupracovat s Ivanem Pilným. On byl pro mě takovým tátou. Radil mi v podnikání, byl životně zabezpečenej a už neměl tendenci spolupracovat s kde kým. To, že se mnou spolupracoval přes 4 roky, to taky o něčem svědčí.

A vy jste firmu prodali?

Ano. Vloni jsme ji prodali za pár korun. Ivan během té naší spolupráce napsal tři knížky na tohle téma a podařilo se nám vytvořit světově uznávanej program. Odborníci tu naši práci vnímají. Řada lidí naši technologii vnímá jako důležitou, je o ni mezinárodní zájem. A mé další firmy – z těch jsem odešel. Bohužel, můj úspěch v europarlamentu zapříčinil jejich pokles. Ne všichni můj úspěch vnímali pozitivně. Někteří klienti nechtěli být spojování s bývalými firmami europoslance. Ale tím si asi každý musí projít. Teď se snad vzpamatujou. To je ale práce mých kolegů. Ne moje. Já se o to nestarám, neovlivňuju je, je to na nich.

Chceš se tam někdy vrátit?

Asi někdy třeba jo, ale já chci být v evropské politice delší dobu. Už jsem se rozkoukal, mám postavení, můžu kontrolovat věci, určovat priority. Nemá smysl tam být jen jedno období. Můžu třeba docílit toho, aby se nestavěly stromy v poušti a kontrolovat, aby se peníze vynakládaly efektivně.

Máš přístup k životu ten, že ničeho nelituješ, nebo vidíš věci, které jsi měl udělat jinak?

Dřív jsem se koukal zpátky, ale dneska ne. Beru to tak, že koho jsem potkal, jsem potkat měl. Dívám se do budoucnosti. Co já se budu babrat v minulosti. Když jsem se rozvedl, tak jsem se rok patlal v sobě a hledal, co jsem udělal špatně, proč se to stalo. Dneska už to beru, že to je tak, jak to je. Dneska mám po tom těžkém období třetí dítě, svou partnerku jsem si vzal a jsem za to šťastnej.

Co je Tvůj další cíl?

Letět do vesmíru.

To myslíš vážně?

Jo. Když už něco člověk vyřkne, musí to myslet vážně.