Zdeněk Kirch /51/ žije v Karlových Varech, před úrazem pracoval u policie. V únoru 2009 měl nehodu při vyjížďce na kole, spadl na betonový sloupek, zlomil si obratel a od té doby je upoutaný na invalidní vozík. Z rentgenového snímku své páteře si udělal profilovku na Facebooku. V Boha věřil, ale přestal. Přesto o něm a o věcech s vírou spojených, přemýšlí velmi intenzivně. Ale už jinak, než dřív. Po úrazu se z něj stal nekompromisní racionalista, který svůj život označuje kvůli trvalým bolestem za torturu. Před úrazem prý s Bohem v kontaktu byl skrze přírodu, dnes ho označuje za blbost.
Proč ZDENĚK? Tenhle rozhovor vznikl spontánně, neplánovaně. Se Zdeňkem jsme se poznali cca před čtyřmi lety při natáčení dokumentu Tour de Labe handicap a od té doby se nárazově setkáváme. Během naší návštěvy filmového festivalu vzal mě a mou kamarádku do jedné z místních čajoven. U osvěžujícího zeleného moku zvaného „Tajwánek“ se spustila debata o /ne/víře a Bohu, kterou otevřela právě Lída. Se Zdeňkem jsem ji seznámila zhruba půl hodiny před tímto povídáním.
Lída: Ty říkáš, že jsi ztratil víru. Že když jsi v pohodě, nalézá se cesta k Bohu snáz, než když jsi v tomhle stavu, tedy na vozíku. Ale já si myslím, že teď teprve jsi na cestě k tomu, o čem se říká, že je Bůh.
Tak, jak jsem to pochopil já, nebo jestli jsem o tom někdy něco věděl, tak jak znám Boha, tak Bůh miluje lidi. Poprosíš ho, máš k němu upřímnej vřelej vztah a to je nejjednodušší a nejkrásnější věc, že on Ti pomůže. Stejně jako Ty, když miluješ někoho, tak mu pomůžeš. Takhle já znám Boha. Nebo jsem si to myslel. Chmelík, soused, co je věřící, mi říkal: „Musíš se modlit ráno, v poledne, večer, vždycky, když Tě to bolí.“ Ale zjistil jsem jednu jednoduchou věc. Bůh není.
L: Protože máš pořád bolesti a Tvůj stav je setrvalej?
Ne, protože je to mnohem jednodušší, než si myslíme. My furt hledáme něco za něčím. Ale prostě když tuhle tyčku vezmu a zlomím, tak je to zlomený. Když vezmu páteř, tak je zlomená. Zlomím ji, je zlomená. Když přeruším míchu, tak je přerušená. Nic víc, nic míň. A nějaký hledání, proč já, nebo proč se to stalo zrovna mně, to jsou jenom kecy, na to už jsem skoro alergickej. To jsou výmysly lidí. Zjistil jsem, že náboženství a víra je jen pro lidi, co se jim daří dobře. Já jsem pochopil ještě něco. Nepomůže Ti Bůh. Nepomůže Ti nikdo, jenom Ty sama si můžeš pomoct, nebo Ti může pomoct bližní. Manželka.
L: Můj názor je, že Bůh jsem já. A Ty jsi to řekl. Jediný, kdo Ti pomůže, jsi Ty sám. Ty. Podle mě není nikdo, nebo něco nahoře. Ale je to ve mně.
No, jasně. A já říkám Chmelíkovi, to je ten můj věřící soused, tak mu říkám: „Tak mi řekněte, když všechno na světě má svůj smysl…“ Je to asi tejden zpátky jsem si říkal, že můj život už je jenom tortura. To nejvíc pojmenovává to, jak já žiju. To je tortura. Když tady jsem s Vámi, tak je to fajn, bavíme se, ale pořád cejtím, jak mě to bolí. Škubu sebou, pořád to cítím. A ještě je to tak, že když mám podněty v mozku a bavím se s Vámi, tak to mám trochu míň, ta bolest není tak silná. Ale když mozek odpočívá a já nemám vnější podněty, třeba v noci, tak ty bolesti vyplynou. Přes den si zahekáš, přemůžeš to, ale v noci chceš spát, ale stačí málo a nejde to. Dvanáct hodin, dvě hodiny, čtyři, pak mikrospánek, pak šest hodin, za chvíli musím vstávat do práce, je sedm.. Jsi zmatená, nevyspalá, sama víš, když se nevyspíš, jakej je ten den. Přijdu z práce, musím si jít lehnout, jsem jako důchodci.
L: Myslela jsem, že pracuješ doma.
Nenene, pracuju v práci, ale mám to kousek. Dělám u Městské policie, v kanceláři. Takže nemusím jezdit autem, ale jedu na káře. Ale já jsem něco nedopověděl.
L: Nedopověděl jsi to, když jsi mluvil o smyslu věcí.
Jo. A já říkám tomu sousedovi Chmelíkovi, takovej běžněj, průměrnej důchodce to je, do kostela taky chodí. Říkám mu: „Tak mi řekněte, když nic na světě není náhoda, když všechno má smysl, jakej smysl má teda moje tortura?” Protože můj život je tortura. Neznám lepší slovo, co by to vystihovalo víc. A on říká: „No, nějakej smysl to má, ale to my nevíme.” A já na to: „No, tak to je přesně ono! Takže to jsou kecy.” Mně přijde, že to je vymývání mozků. Naši mají víru ve slevy, objíždějí jako klasický důchodci obchoďáky a mají lednici narvanou věcma, co nepotřebují. Chmelík má zase víru v Krista.
Silvie: Četl jsi Bibli?
No, nečetl. Jen něco málo. To je taky trapný. Tady o tom kecáme, učebnice jediná, největší, která je a to nejjednodušší je si to přečíst. Co já nechápu, že to muselo dojít tak daleko, že postavili tak obrovský stavby, chrámy, kostely.. Já jsem dřív cítil Boha, když jsem byl v přírodě, spal jsem sám v lese, na kopci, ve spacáku, ale teď už to fakt nemám. Přehodnotil jsem to. Chmelík říká, že víra je dar, že se to nepoštěstí každému. Že je to dar nebo nedar. A já mu říkám, že pro Boha přece není nic jednoduššího, než mě zbavit té bolesti. Bolest je k ničemu.
Lída: Bolest není k ničemu.
To mi říkal taky. Ale k čemu mi je moje tortura, bolest. K čemu mi je? Abych něco pochopil? To jsou jenom řeči. Víme, že ta bolest k něčemu je, akorát nevíme k čemu. To mi neodpovídá na žádný otázky.
L: A co když tady máš na světě nějaký úkol.. Mluvil jsi o tom, že jsi ty vjemy měl, že jsi Boha cítil, na louce, v lese, tohle běžný lidi nemívají.
Nemívají, to neříkám. Zažíval jsem to, snažil jsem se to přenést a nikdo mi neporozuměl, nerozuměli mi. Rozuměli mi jenom ti, kdo něco podobného zažili. Tudíž jsem zjistil, že ty zážitky jsou nepřenosný.
L: Když jsi ale tohle cítil, existenci Boha jsi připouštěl, tak proč teď zásadně odmítáš, že by Tvůj úraz mohl mít nějakej hlubší význam?
Protože takových teorií může být milion, ne? PROČ? To jsou jenom řeči, teorie a nemá smysl to nijak rozvíjet. Je to jednoduchý. Udělá to cvak, zlomí se obratel, přesekne se mícha a je přeseknutá.
L: Ty jsi opravdu ztratil hodně víry.
Dobře, dobře, nebo jsem taky našel něco. Možná, že jsem našel to, že víra je sice hezká a zajímavá, ale je to jenom lidská nějaká teorie, výmysl. Ale ve skutečnosti je to mnohem jednodušší. Je to zlomený a bolí to, protože tam jsou utržený nervy.
S: V co teď věříš?
V tohlencto. Že je to hříčka osudu. List spadne, protože spadne. A ne proto, že Bůh chce, aby spadnul list. Planeta Země letí vesmírem a když do něčeho narazí, tak narazila a skončili jsme tady. Žádnej Bůh to neřídí, to si opravdu myslím. Ale ne, že by mě to nějak ponížilo a poškodilo. Já jsem přišel na to, že je to všechno v mejch rukách. To je poznání toho, že každý z nás je strůjce všeho. Když ty bolesti nebudu moct vydržet, tak vezmu pistoli a prostřelím si hlavu. A je to hotovo.
S: Vnímáš to tedy tak, že jsi jen Ty sám zodpovědný za to, že jsi skončil na káře? Není to vina okolností..
No jasně, že je to moje vina. Není to odplata za to, že jsem někomu něco provedl, prostě jsem jel na kole, udělal jsem chybu, jel jsem blbě, udělalo to cvak a přerazilo mi to páteř a je zlomená. Cvak. To je sekunda, pod tím není nic.
S: Nevnímáš to tedy jako trest.
Ne, vůbec. Teď už ne. Dřív mě to asi napadlo, ale rozumnej člověk musí přijít na to, že je to nesmysl.
S: Mám kamaráda vozíčkáře, který svůj úraz vnímá jako událost, která přišla proto, aby neskončil ve vězení. Prý předtím vedl takový život, který ho směřoval za mříže..
No, tak to nevím, teda. Je lepší být zdravej v kriminále, než na svobodě na káře.
S: Ty jsi před úrazem měl nějakou svojí formu víry. Ale do kostela jsi nikdy nechodil.
Ne.
S: V Boha jsi tedy ale věřil, říkal jsi, že se Ti zjevoval skrze přírodu. Jaké přesně byly ty zážitky?
Silný pocity krásna a nadpřirozena. To jsem si říkal, že to není normální, že to není lidský. Když se řekne orgasmus, sex, nádhernej zážitek, tak tohle bylo prostě na desátou. Bůh mi skrze přírodu ukazoval, že je. Byli jsme v Itálii a já vyjel na dva dny na kole do hor. Ta příroda byla mystická, božská, já se na to díval a cítil, co dělám v životě špatně, najednou jsem měl pocit, že znám odpovědi na všechny otázky. V tu chvíli jsem cítil, že všichni jsme jedno, cítil jsem jednotu, ty věci, co o nich čteš, tak najednou je chápeš. A říkal jsme si, že to není normální, že to je od Boha. Jenže to jsem byl zdravej. A pro ty lidi, co jsou normální, zdravý, chytrý, tak mají v tom mozku ještě nějakou kapacitu, že si vytvářej takovýhle hezký myšlenky. Po úrazu jsem přišel na to, že žádnej Bůh není, na to jsem prostě přišel. Můj život se teď asolutně minimalizoval. Já jsem jak pes u boudy. Jako čokl, kterej pořád heká. Jako důchodce.
S: Mám několik dalších kamarádů na vozíků a oni říkají, že až po úrazu jim život začal dávat smysl. Ztotožňuješ se s tím?
Já s tím souhlasím a vím, proč to říkaj. Tohle opravdu zásadně změní život. I ty pohledy na to.
S: Samo se Ti srovná to, co je a není důležité?
Jasně, v mém případě se soustředím jenom na to, kdy se mám jít vyčůrat a jak mě to bolí. Bohužel, tak to prostě je. Zúžilo se to na nulu. Ale co jsem pochopil a dřív jsem to nevěděl, tak to je to, jak jsou lidi hodný. Dřív jsem si myslel, že to jsou svině, co Tě okradou, že je třeba je hlídat.
S: Byl jsi u policie, takže zřejmě profesní deformace :)
Zřejmě. Člověk byl pořád ve střehu. Ale teď na káře, tak vidím, že lidi pomůžou, když je potřeba. A dokonce rádi! Někdy se zeptaj, jestli nechci pomoct, já jim to dovolím a oni jsou za to rádi!
S: Jenže tohle je taky dost dvousečná věc. Spousta lidí na vozíku o tu nabídku pomoci vlastně ani nestojí, protože to berou tak, že jim tím okolí dává najevo jejich neplnohodnotnost, méněcennost..
To jsou ještě takový ty nesmířený. Mají touhu všechno zvládnout sami. Jenže já jsem s tím smířenej, vím to, že jsem poloviční kripl, že nepřišroubuju žárovku, i když ruce mám zdravý. Jsem handicapovanej, jsem omezenej, takovej jsem a to jsem přijal. Takže když mi někdo pomůže, budu rád.
S: Říkal jsi, že Ty taky pomáháš. Jednomu známému, který se čerstvě ocitl na vozíku.
Jo, měl super zařízenej život, v podstatě bezproblémovej. A pak najednou svodidla, křup a bylo to.
L: Máš nějaký nový koníček, od té doby, co jsi na vozíku? Jestli třeba maluješ, nebo tak.
S tím přesně bojuju. Pořád to hledám. Můj život byl sport a dodneška si to myslím. Nejlepší život je ten sportovní. Každé úterý jsme jezdili na kolech do lesa. Žít sportem. Trochu pracovat, ale ne moc právě, aby to nedopadlo tak, že z toho máš nervy a stres. Tomu jsem se vždycky vyhýbal. Protože když přejedeš v lese tu první šišku, tak se ti fakt uleví.. To jsem jezdil ještě pracovat do Prahy a když jsem se vracel do Varů, tak jsem vždycky myslel na to, až přejedu v lese tu první šišku.
S: Proč pro Tebe práce nebyla priorita? Pro velkou část lidí je práce smyslem života..
Já jsem se jakémukoli povýšení a postupu spíš vyhejbal. Když jsem kolem sebe viděl, jak jsou lidi ve vyšších funkcích nervózní, jak tam seděj, mají o tisíc korun víc, ale nervově jsou katastrofa, tak já se z toho vždycky spíš vyzul.
S: Na to se nedá nic říct. Prostě sis to takhle vybral, no.
Přesně, přesně! Pro mě bylo důležitý jezdit na kole a jezdit na kole pro mě byl nejlepší život.
L: Teď jezdíš na handbiku?
No, jezdil jsem, protože jsem si říkal, že když jsem cyklista, budu jezdit na kole pro handicapované a pojedu dál. Nic se nestalo. Jenže jsem přišel na to, že handbike je zajímavej, ale už je to pro mě větší problém. Takže se mi už do toho moc nechce a když se mi něco nechce, tak se vymlouvám, že nemůžu, protože jsem mrzák a manželka mi vždycky na to říká: „Hovno nemocnej. Přerušenej seš.“ Bohužel, hanbikeři mají rozmlácený prdele, to je odvrácená strana toho sportu.
S: A není to tak, že kdo z vozíčkářů má tyhle problémy i před ježděním na handbiku, takže se jim to při té větší zátěži při sportu ještě umocní a zhorší?
Podle toho, co vím já, tak ta prdel je atrofovaná, nemáš tam svaly. Máš prostě kost a kůži. A teď čím déle jsi na vozíku a čím víc je to atrofovaný, tak tím je to nebezpečnější. Někdo má ty kosti špičatý a měl problém sedět na sedle kola a bolelo ho to, někdo je má placatý, to jsem byl i já, takže jsem mohl sedět na čemkoli, protože jsem měl tvar kostí plochej. A když si sedneš na sledge, nebo handbike, tak to dostává obrovsky zabrat. Navíc další věc k tomu handbiku, bydlím v bytovce ve třetím patře. Takže to sám nevyndám z paneláku. Nedám to do auta. Takže fajn, jdu si zajezdit, ale potřebuju 5-6 lidí k sobě a to mě nebaví. A hlavně už to nepovažuju za tu pravou cyklistiku, už mi to nepřináší tu radost.
L: Ale ta přejetá šiška tam je taky.
To sice jo, ale nepřináší mi to tu radost. Trochu to vynahrazuju tím, že teď chodím plavat a hrát floorbal, taky se tam spotím, vyplavím endorfiny. To není žádnej Bůh, to jsou drogy.
S: A proč nechceš tedy hrát ani sledge hokej? Tady ve Varech je přece tým..
Jasně, já jsem tam s nima hrál jednu sezonu. Zkoušel jsem to. Jenže mi to moc nešlo. Ani jako cyklista jsem nebyl nějak výkonnostní, byl jsem požitkář. Potřeboval jsem cítit tu svobodu. Jet si sám, do lesa, sednout na mýtinku, dát si tam někde pivko. A pro mě to sportování prostě ztratilo tu svobodu, je tam moc limitů. Takže hledám, hledám. Připadám si jako důchodce. Jezdím na meandr kolem řeky, to je fajn, protože to tam mám rád. Ale žiju slabým životem a hledám, co přináší ty plusy, protože těch mínusů je hafo. Tápu, nemám to v sobě ještě asi vyřešený.
S: Teď jezdíš na Genny. To je úplně super vozítko, podvozek ze Segwaye, dostaneš se na tom na spoustu míst, kde bys jinak na vozíku neměl šanci. To přece taky musí zvyšovat pocit svobody.
To určitě, to je z těch vozítek a těch všech krámů úplně to nejvíc super.
S: Kolik to stojí?
Je to hrozně drahý, 15 tisíc EUR. Ten podvozek je Segway, tady ve Varech na tom jezdí policajti a jeden vozíčkář z Itálie, já mu říkám Banán, protože se jmenuje Bananno, vymyslel ten speciální sedák pro vozíčkáře na Segway podvozky. Když jsem to začínal testovat, dal jsem si na ten podvozek židličku z Ikea a začínal jsem na tom jezdit. Už to mám čtyři roky a jen to nabíjím a furt jezdím.
S: I do terénu?
Jo, ale v uvozovkách, samozřejmě. Stroj jako pomocník je to úžasnej. Ale nemůžou to mít všichni. Jsem na to posadil mojí mámu a hned narazila do zdi. Ovládáš to tělem a protože jsou různý handicapy, tak tady u toho je zásadní, aby byla funkční horní polovina těla, jinak to ovládat pořádně nejde. Zkoušeli jsme na to posadit Martina Zacha (pozn.: Muž roku 2009, ochrnul po skoku do vody) a ten tam na Rašínově nábřeží málem spadnul do řeky.
S: Jakto?
No on je kvadruplegik. Vršek trochu rozhýbal, ale ne úplně, takže má omezenou hybnost rukou a vršku, takže tenhle stroj nemůže naplno ovládat. Nemá stabilitu. Hrozně bych mu to přál, ale nemůže.
S: Martin to má ze skoku do vody. Ty o takových případech mluvíš tak, že „to jsou ty skokani, voda vyrábí kvadrouše.“
Vyrábí, protože u toho se lámou ty krční obratle. A čím výš je to zlomený, tím je to horší. Já jsem jako kluk kolikrát skočil, to si pamatuju. My jsme měli na vesnici tu požární nádrž, tu betonouvou, kde jsme se koupali a já jsem kolikrát skočil a nosem drhnul o dno. Pak se mi zatmělo před očima, vyplaval jsem a měl jsem sedřenej nos. Máma mě profackovala, že jo… Předtím jsem si neuvědomil, že by se něco takovýho mohlo stát. Ale teď to vidím.
S: Ty jsi byl po úrazu na rehabilitaci kde?
V Kladrubech. Říká se tomu KLDR :)
S: Já v Košumberku.
Jakto? Tuhle Tvoji kapitolu vůbec neznám.
S: Ne? Já myslela, že jo. Spadla jsem z koně, o rok a půl později jsem měla úraz při tělocviku ve škole a mám u pěti obratlů diagnozu „kompresivní tříštivá fraktura.“
Jé, takže Ty jsi taková skoro naše.
S: Z lopaty..
Tak ty jsi ta, co to rozchodila, náš vzor vlastně.
S: To ne, ale pamatuju se, jak mi doktoři malovali na záda, šimrali mě na nohou, svítili do očí a pak jsem slyšela, jak na chodbě říkali, že: „Ta to nerozchodí.”
Ty jo. To jsi dobře vyvázla. To ten Míra, co mu teď pomáhám, protože je čerstvě po úrazu, tak ten říká: „Já to mám dobrý, protože tu míchu nemám poškozenou.“ Takže on v tom vidí naději, že ještě bude chodit. Jenže já jsem viděl i kvadruplegiky, co míchu nemají poškozenou vůbec, prostě ta mícha jen dostala ránu.
S: Není tedy pravda, že ochrnout může člověk jen, pokud má míchu přerušenou?
Ne. To je právě ten největší a nejrozšířenější omyl. Dostane to ránu, dostane to ten míšní šok, nebo jak se tomu říká a to už stačí k tomu, aby to nefungovalo.
S: Ty jsi taky měl nějakou naději na to, že budeš chodit? Ať naději, kterou Ti dali doktoři, nebo tu, kterou sis vytvořil Ty sám?
Ne. Já jsem viděl kolečka a řekl jsem hned, tenhle vozík chci.
S: Co Ti teď aktuálně přináší ty životní plusy?
To je těžký. Třeba tohle odpoledne s Vámi je krásně strávený odpoledne. Smutný je to, že když jsem chodil pěšky, koukal jsem na holky a teď koukám na kanály, kde je nějaká díra, jestli do ní nespadnu. Místo, abych koukal holkám do očí, nebo na… do očí, tak koukám na ty kanály. (smích) Jo a vím, co mi ještě dodávalo svobodu. Běžky. Jízda na pláních, to byla nádhera. Nejdůležitější pro mě teď je se vyčůrat a vykadit. Můj život se už dneska zúžil jen na tohle. Nepiješ, nemůžeš si dát pět piv jako dřív, protože se pochčiješ. Nemůžeš si dát tohle, protože se posereš. A to, že člověk nechodí, to je jen špička ledovce, ale to, co je pod hladinou, to už nikdo neví.
S: Těch běžných situací, kdy může člověk skončit na vozíku, je ale strašně moc..
No jasně, to je z lešení, z auta, ze střechy, z motorky, z kola, z trampolíny! Vyvarovat se tomu je prostě nemožný, to riziko je všude. Můžeš to minimalizovat, když se vožereš, tak neskákat do vody, třeba. Tyhle základní věci můžeš ovlivnit. Ale se mnou ležela holka, co je na vozíku z trampolíny. A víš jak skákala? Po výskoku dopadla na trampolínu ve špatný pozici, svaly to nepodržely a bylo to. Ale už je to hnus, už je toho moc těch vážnejch témat, o kterých se bavíme.
S: Ale to je život.
No jo, ale zkurvenej. Lepší je ten láskovej život. Pravdoláskovej :)
Doplnění z 27.4.2018: Zdeněk silné bolesti nevydržel. To, o čem mluvil v rozhovoru, dnes bohužel splnil a rozhodl se odejít tam, kde mu bude lépe.. Přejeme rodině hodně sil!
