„Jé, mamíí, podívej, jak je ta paní tlustá…"

Lucie Porter /35/ svádí celoživotní boj s nadváhou. Narodila se v Opočně, vystudovala střední hotelovou školu, a potom se přesunula do Irska, kde se vdala a otěhotněla. Když byla se synem Stephenem na mateřské, nudila se natolik, že se rozhodla začít studovat psychologii a kriminologii. Díky tomu získala titul „BSc.“ (Bachelor of Science). Kvůli domácímu násilí a alkoholismu manžela se ale po několika letech rozvedla a vrátila se do Čech. Dnes ji živí překlady z angličtiny a chystá se začít doučovat. Našla si nového partnera, jmenuje se Lukáš a Lucie byla jeho láskou už na základní škole. Dohromady spolu vychovávají tři děti ze svých předchozích manželství. Lucie měří 170 cm, váží cca 150 kg, ale kolik přesně, prozradit nechce. Za její nadváhu prý může snížená funkce štítné žlázy.

Proč LUCIE ? S Lucií se znám necelé dva roky. Poznala jsem ji poté, co se s ní dal dohromady Lukáš, můj známý. Tvoří spolu absolutně mimořádnou dvojici, na kterou nejlépe platí označení – nepřehlédnutelná a nepřeslechnutelný. Oslovují se vzájemně „ťuťu“ a on jí občas ještě řekne “beruško“. Přiznávám veřejně, že když jsem ji viděla poprvé, vyděsila jsem se. Velikost Lucie je větší, než běžná a na sto procent u mě zafungoval předsudek. Vůbec jsem nedokázala vidět, co může být za těmi kily navíc a absolutně jsem nebyla schopná přemýšlet o tom, že ta ženská třeba může být i fajn. Jediné, co mi bzučelo v hlavě, bylo: „No ty vole!“ Potom ale přišla kauza hájenka, a roztočil se kolotoč kolem LESNÍHO MUŽE. (Připomenout si můžete zde). Lucie byla tím, kdo dal první výkop. Byla z plánované demolice krásné stavby a vystěhování Miroslava Vojtěcha natolik rozčilená, že se na mě obrátila, abych jí pomohla vymyslet postup, jak zvrátit rozhodnutí magistrátu. Udělala jsem to ráda. Tím jsem se s ní dostala do bližšího kontaktu. Lucie mi ukázala svou obří vnitřní sílu. Je neskutečná bojovnice, úžasná žena s nekonečnou energií a nevídaným smyslem pro spravedlnost. A ta kila? V mém vnímání velmi rychle zmizela a začala jsem se dívat za ně. To byl moment, kdy jsem si řekla, že musím tu velkou Ženu ukázat národu. Může dodat naději mnoha dalším dámám při těle. Ona se neschovává doma v koutě. Jde do první lajny a pere se jako lev za věci, kterým věří. Proto bych se Ti, Luci, tímto velmi ráda veřejně omluvila za to, že jsem v první moment podlehla předsudku. Díky za možnost Tě poznat!

P.S. Lucka není z cukru a tomu odpovídá i její slovník :-)

„Jsem náklaďák s obrovským podvozkem.“

S Luckou a jejím přítelem Lukášem jsme se sešli v restauraci Escobara v Hradci Králové, kam Lucka chodívá nejčastěji. Já si dávám k večeři salát. Lucie nic a první, co dělá, tak mě nabádá, abych jedla pravidelně.

Jez pravidelně hlavně! Podívej se na mě. Já nežeru, ale některý lidi si samozřejmě myslej, že se přežírám. Serou mě. Myslej si, že se přežírám Mc Donaldem, KFCčkem, že cukrárna je můj druhej domov a tak. Nejvíc si to myslí moje generace. Ten ročník 1980, 1981, ale víš co? Mně stačí, když se najím dvakrát denně. A to není velká porce. Doktor mi řekl, bohužel, že na to, abych zhubla, jím málo. Když mi udělali jídelníček, a já měla jíst 8x denně, tak jsem to nezvládla. Bylo mi z toho množství jídla fyzicky zle. Doktorovi jsem volala naprosto zoufalá, že to nezvládnu. A taky nezvládla. Když je vedro, tak je to ještě horší. To vůbec nejsem schopná přes den jíst, to nesním vůbec nic. Jak se pak večer ochladí, je tma a není takový vedro, tak to jsem zase schopná sníst celou ledničku.

Jaký je život v XXXXL?

Jaký si ho uděláš. Silnější lidi jsou asi fakt víc v pohodě, protože mají nervy obalený tukem. :-) Myslím, že mám život kvalitnější, než leckterá čtyřicet kilo vážící slečna. Hlavně samozřejmě záleží na tom, jak si to srovnáš v hlavě, jak se díváš na svět a koho máš vedle sebe.

Jaká jsi byla v dětství?

Já jsem byla vždycky oplácanější. Vždycky jsem měla prdel. My to máme daný geneticky, já jsem půlka mojí babičky a půlka mojí prababičky. Nějak jsem geneticky zmutovala. Vždycky jsem byla prdelatá, ale pořádně jsem začala nabírat až v pubertě, kolem třinácti, čtrnácti, nikdo nevěděl proč.

Kolik jsi vážila?

To si nepamatuju, to už je hodně let. Když mi bylo 15, 16, začala jsem držet dietu podle Lenky Kořínkový a dopadla jsem tak, že jsem skončila ve špitále. Zhubla jsem asi dvacet kilo během roku a byla jsem fakt pěkná baba. Jenže se ze mě stal téměř vegetarián. Začala jsem chodit na brigády a spadlo to do opačného extrému. Přehnaně jsem sportovala a vůbec nejedla. Pořád jsem pracovala, organismus byl vyčerpanej, oslabenej, něco jsem chytla, a už to jelo. Měla jsem celé tři měsíce menstruaci. Levá polovina těla mi natekla, takže jsem šla na infekční. Doktor mi udělal krevní testy a řekl, že jestli nezačnu jíst, tak dopadnu špatně. V té době jsem asi rok neměla cukr, neměla jsem med, nic. To mi bylo tak asi 16. No a to byl moment, když se to zlomilo. Kolem osmnáctého roku už jsem vážila asi devadesát kilo.

Když jsi byla na střední škole, co kluci? Byla pro Tebe kila limitem pro seznamování?

Ne, to já jsem měla lásky, běžně.

Oboustranný? :-)

Oboustranný. V tomhle jsem nikdy neměla problém. Vždycky jsem byla hodně svá. I když je pravda, že některý holky měly kluky už ve čtrnácti, já až o dva roky pozdějc. Navíc mě zajímaly úplně jiný věci, než moje spolužáky. Zajímalo mě divadlo, muzika, já v té době nosila červený dlouhý vlasy, prostě jsem byla na střední velkej divnotvor. Já ale nebyla velká vepředu, já měla hlavně obrovskej airbag vzadu. Dneska jsem říkala Lukáškoj, že jsem jako jeho privátní náklaďák s obrovským podvozkem. Vždyť vlastně Lukáš se mnou chtěl chodit, když mi bylo čtrnáct. Chodili jsme spolu na stejnou základku. On byl kamarád mýho bráchy, ale nikdy nic neřekl. Styděl se.

Lukáš: Lucinka se mi na základce hodně líbila. Vždycky, když nás její táta vezl ještě s jejím bráchou na výlet, jsem si říkal: „Sakra, ten Mirek má docela hezkou ségru.“ Tak jsem po ní pokukoval už tenkrát, to mi mohlo být tak 15, jí asi 11, ale styděl jsem se. Nikdy jsem nic neřekl.

A kdy jsi měla první vážný vztah?

Já jsem hrozně dlouho nechtěla vážnej vztah. Nechtěla jsem se svazovat. Měla jsem dvou tří měsíční záležitosti. Třeba mi to nebudeš věřit, ale já o kluky vážně nikdy nouzi neměla. Co vlastně myslíš pod pojmem „vážný vztah“?

Ne letmá známost. Delší, naplněný vztah, kdy jsi cítila, že do toho chceš investovat maximum ze sebe.

Před maturitou. Tam byl kluk, jmenoval se Jirka. Byl průvodčí a normálně mě sbalil ve vlaku! S ním jsem byla rok. Neskutečně intenzivní rok, ale prostě jsme byli mladí, tak to nevyšlo, no.

„Spolužáci mě kvůli váze šikanovali. Třeba mi vzali tašku a načůrali mi do ní.“

Setkala ses někdy kvůli svému vzhledu se šikanou od spolužáků?

Na základce ne. Když mě třeba kluci chtěli nějak urazit, tak já šla, a poprala jsem se s nima. Vyhrávala jsem a měla z toho radost. Ono je to pak rychle přešlo. Měla jsem kvůli tomu spoustu poznámek a napomenutí, že „se pere s klukama na školním pozemku“ a tak. Mnohem horší to bylo na střední, tam už ta šikana jela naplno.

Co se dělo?

Našla se parta, která si mě vychutnávala. Bylo to způsobený několika věcma. Já jsem totiž byla jedna z mála, kdo už v prváku kouřil. Taky jsem poslouchala jinou muziku, četla jsem jiný knížky. Já četla Danteho. Ostatní četli Bravíčko. Ostatní taky koukali na ESO, já poslouchala Doors a Janis Joplin. Jo a Petra Muka. :-D Měla jsem svůj vlastní vesmír. Navíc jsem na rozdíl od nich nehulila trávu. Ani jsem se s nima moc nekamarádila, měla jsem kamarády svoje, starší. No a do toho jsem vážila víc, než všichni ostatní. Prostě magor. Jenže já jsem z hodně citlivého vrhu, takže na střední jsem hodně věcí obrečela. Paradoxně tyhle kruťárny právě byly to, kdy jsem se s tou svojí váhou začala vyrovnávat. Zocelila jsem se, začala jsem s tím bojovat a bylo jasný, že když vydržím střední, vydržím v životě všechno.

Co Ti teda dělali?  

Nejhorší tam byli dva kluci, co byli až moc šílený. Třeba mi vzali školní tašku a načůrali mi do ní. Takže já jsem přišla domů s počůranejma učebnicema. A víš, co bylo vtipný? Jeden z těch kluků měl sám velkou nadváhu a ten druhej byl vychrtlej zabeďárovanej idiot. Když jsem šla ze školy s tím počůraným batohem, tak oni šli za mnou, a ještě mi na něj naplivali. To byl moment, kdy jsem přišla domů hotová a složila jsem se. Moje mamka to pak vyrazila řešit s vedením školy.

Zlepšilo se to? Zůstala jsi tam?

Zůstala, už jsem nechtěla odcházet před maturitou. S těma klukama jsem to musela probojovat. Musela jsem sama, protože vedení školy se k tomu stavělo tak, že to ignorovalo. Možná nevěděli, jak to řešit. Byli jsme malá škola, všichni to věděli, ale nikdo to neřešil. Dodneška, kdybych tyhle dva potkala na ulici, tak jim neřeknu ani ahoj.

Chápu.  

Jasně, byla jsem předmětem holčičího drbání, ale co. Slepice byly, jsou a budou všude. To jsem vůbec neřešila.

Holky se permanentně porovnávají. Nejen ve škole, ale i dospělé ženské. Pořád. To Ti to bylo vážně úplně jedno? Tomu se mi ani nechce věřit, že bys neměla myšlenky typu: támhleta je hezčí, takhle krátkou sukni si nemůžu vzít…?  

Ale jo, to víš, že jo. Taky jsem kolikrát stála před skříní a brečela, že nemám nic hezkýho. Připadala jsem si kolikrát zbytečná, ptala jsem se PROČ? Proč jsem na světě, proč vypadám, jak vypadám a tak.

Ale nebylo to nikdy tak daleko, že jsi přemýšlela, že si sáhneš na život, nebo ano?

Ne ne, to absolutně ne. Na to se mám moc ráda.

Co rodiče? Věděli, co prožíváš?  

Věděli, ale oni k tomu zaujali to stanovisko, které mám já i dnes ke svému synovi. Něco je blbě, ale můžeš pak vyzdvihnout o to víc ty silný stránky toho člověka. Oni nemohli udělat sim sala bim, aby všechno bylo perfektní.

Reagují na Tebe třeba i lidi na ulici?  

Stane se to. Ne moc často, ale stane se. V supermarketu je třeba čtyřletá holčička, ta na mě ukáže a říká: „Tý jo, maminko, ta je tlustá!“ No a co já si mám myslet o dítěti? Myslím si o mamince, že je kráva, protože děti filtrujou názory svých rodičů.

A dá se na to zvyknout? Na pokoutné pohledy a rozpaky? Všímáš si toho vůbec?

No to si piš, že to vidím. Na tyhle věci jsem hodně vnímavá. Na druhou stranu se k tomu stavím tak: „A co? Nelíbím se Ti, tak se na mě nekoukej.“ Já jsem normální člověk, chodím na koupaliště, co by ne. Nejdu na Flošnu, to ne, protože se nebudu koupat s celým Hradcem. Já mám svoje hygienické standardy. Ale jezdíme na písák, sami dva, nebo i s dětma. Když se někomu nelíbím, což samozřejmě chápu, tak ať se na mě nekouká. Já mám stejná práva jako ostatní lidi. Spousta obézních má psychické deformace a jsou raději zalezlí doma, ale jako proč?? Když je léto, koupání, tak já se přes noc doma nevyfouknu. Nemám žádnej šlaufek. Tak to prostě je. Kdybych se k tomu takhle nestavěla, tak fakt nemůžu vycházet ani ven.

Tobě by člověk i věřil, že jsi se svými kily opravdu srovnaná.

Jo, já jsem se sebou srovnaná. Chlapovi samozřejmě dělá dobře mít vedle sebe šťabajznu, ale oni ti pak řeknou, že ta jejich stojí tři hodiny před zrcadlem a řeší to ulomený nehtíčky. Je to pěkný na okrasu, ale na život je to na hovno. Já jsem zjistila, že hodně funguje to, že jak se ty stavíš k okolí, tak okolí se stejně staví k tobě. Když jdeš po ulici, usmíváš se na ty lidi a jsi v pohodě, tak oni to viděj a reagujou stejně. Kdežto, když jdeš po ulici, jsi shrbená  a nejradši by ses schovala za každé parkující auto, tak ty lidi to taky viděj. K tomuhle si ale musí každej dospět sám.

„Manžel mi řekl: Vstávej, ty tlustá prdeli!

Vystudovala jsi hotelovku s maturitou. Měla jsi pak po škole problém kvůli nadváze sehnat práci?

No, docela jo. Tím, že jsem nikdy nebyla dlouhonohá blondýna, narážela jsem na to, že nejsem dost hezká, prsatá a blond, abych přilákala víc zákazníků. Takže jsem se naštvala a odjela jsem jako au-pair ve dvaceti do severního Irska.  Když jsem pak chtěla ještě cestovat, našla jsem si tam chlapa, otěhotněla, vzala si ho, a zůstala tam. Dohromady jsem tam byla 11 let.

Proč ses vrátila?

Toho bylo víc. Už mě tam začali lidi hrozně štvát. Když tam přijedeš na návštěvu jako turista, jsou všichni milí a vstřícní. Když tam ale žiješ, tak ne. Katolíci a protestanti se tam pořád mezi sebou snaží vyvolávat konflikty a je tam velká kriminalita. Já jsem nechtěla, aby v tom můj syn Stephen vyrůstal. Už to bylo proti mým vnitřním principům, chtěla jsem to změnit, ale hlavou proti zdi to někdy prostě nejde. Do toho se mi začalo strašně stýskat po rodině, manžel přišel o práci, a manželství začalo uvadat. Colin začal pít. Hodně pít!

Začal hledat útěchu v alkoholu, protože přišel o práci?

Částečně jo, ale u nich to je národní zvyk. Pil vždycky, ale když přišel o práci ve stavební firmě, přestal pít, a začal chlastat. Kolikrát mě opilej zničehonic vyrazil v noční košili na zahradu, ať bylo jakýkoli počasí. Nebo mi vyhrožoval, že na mě zavolá policajty. Kolikrát mě praštil, řval na mě, že se postará o to, abych přišla o Stephena. Když vystřízlivěl, nic si nepamatoval. A pak jednoho dne přišel s tím, že se přestěhujem. Já věřila, že to tady v Čechách bude všechno dobrý a že se to zlepší i mezi náma. Jenže už to nešlo. To, jak mi pořád postupně ubližoval, se ve mně kupilo a pak už těch problémů bylo tolik, že už to prostě nešlo.

Používal někdy při hádkách právě i Tvou hmotnost?

Já jsem noční pták, a protože už jsem tady v Čechách makala za nás oba – on nepracoval, neměl snahu a ani neuměl česky –  tak jsem se jednou potřebovala strašně moc dospat a on na mě před Stephenem začal řvát: „Vstávej, ty tlustá prdeli!!“ a podobně. Toho bylo víc. Pak už jsem se s tím nepárala. Rozvedli jsme se. Až pak jsem si uvědomila, že toho bylo tolik, co jsem neviděla! Neviděla jsem a neuvědomovala jsem si, jak hodně vlastně pil. Jak hnusnej na mě byl. Já to prostě dlouho nechtěla vidět. Tři basy piv týdně jsou tři basy piv týdně. Třeba naši, který mají jablečný sad, jednou přišli na to, že se jim ztratilo hrozně moc flašek jablkovice. Kdo myslíš, že je vyžahnul?

Dělal Ti Colin problémy při rozvodu?  

Ne. Vůbec. Vrátil se do Irska. My ho ještě odvezli na letiště. Od té doby mám od něj svatej pokoj.

„Náš sex je prostě úplně normální sex, jako sex kohokoli jinýho.“

Jestli se můžu tedy zeptat, kolik teď vážíš?

No, něco jo…

Neřekneš? Nechceš?

Ne. To už bych se Ti tady radši svlíkla do naha.

Tak šup! :-)  

(dlouhý smích)  

Děláme rozhovor o nadváze, tak musím přece nějaký údaj napsat.  

Bez toho to nejde? Tak napiš 150 kilo. Ale víš co, u mě ta váha směrodatná není. Jeden doktor mi našel, že mám v těle 15 kg vody.

Pociťuješ kvůli své váze nějaké fyzické limity?  

Hůř se mi chodí. Bydlíme ve třetím patře, dává mi to zabrat. Když jdu domů, mám vždycky jednu zastávku, nevyjdu to na jeden zátah. A hodně mě bolej záda.

Říkala jsi, že máš špatnou funkci štítné žlázy. Je to léčitelné?

Ne. Beru na to prášky, to fakt není o jídle. Má to babička, má to moje mamka. Kvůli tomu, že mi štítná žláza funguje špatně, jsem dokonce Stephena porodila o 6 týdnů dřív. Doktoři mi řekli, že to má přímou souvislost. Hlavně mi kladli na srdce, ať nemám další dítě. Už takhle to malej málem nepřežil a já taky ne. Stephenovi je teď jedenáct a hrozí, že to bude mít po nás i on. Po těch prášcích, co teď beru, už mi tolik nevypadávají vlasy, už mě tolik nesvědí kůže, ale ten metabolismus to prostě nezrychlí.

Kdy jsi měla největší váhový nárůst?

Po porodu. V těhotenství jsem nabrala šest kilo, ale pak se to rozjelo. To jsem přibrala určitě přes čtyřicet kilo.

Chtěla jsi jít na bandáž žaludku?

Jo, před pěti lety, ale doktor mi to zakázal. Napsala jsem mu svůj jídelníček za 14 dní a on zjistil, že jsem podvyživená. Dobrý, co? Takže to samozřejmě vůbec nemělo cenu. Jednou mi nějaká šílená vychrtlá doktorka v Irsku řekla: „To máte z toho, jak žerete ty hamburgery, co?“ Já byla úplně v šoku, já neměla hranolku v hubě leta! Ty předsudky prostě lidi maj, no.

Ty jsi prostorově výraznější, Lukáš je relativně útlý chlap. Narážíte i na otázky typu, jak vypadá váš sexuální život?

Jo jo. Nedávno jsme s Lukáškem potkali jednoho známého, co za námi přišel a zeptal se, jak se spolu milujem. My na něj koukali a on říká: „No jak to u vás technicky probíhá? To mě zajímá!“ Tak jsem asi 3x polkla, a přemýšlela jsem, jestli mu rozbiju hubu hned, nebo až za chvíli. Nicméně s velkou grácií mu povídám: „A ptám se Tě já, jaký to je, když ty jedeš na kole?“ My jsme s Lukáškem v tomhle dost konzervy. Náš sex je prostě úplně normální sex, jako sex kohokoli jinýho.

Ale limity v pohybu určitě jsou, teď nemám na mysli milování, ale třeba sport. Kde to pociťuješ nejvíc?

Nepociťuju. Fakt ne. Já můžu všechno. Jasně, nepůjdu běhat maraton. Nepojedu 50 km na kole, ale Pastviny přeplavu tam i zpátky.

Jaké máš plavky?

Jednodílný. Mám široký ramínka, protože ty trojky musím taky do něčeho dát.

Co oblečení? Kde nakupuješ?

V Británii. Objednávám si přes internet. Tam jsou i velký velikosti super, ze super materiálů a je to hlavně hezký. Je to i srovnatelný cenově. Tady, když jdu do rozměrných velikostí, tak pláču. Ještě mi fakt nebylo šedesát! Já chci barvy, nechci černou, nechci být v pytli! Mám ráda modrou, červenou, ale to tady v mé velikosti není pomalu možný sehnat. Já mám sice kila, ale i přes to chci nějak vypadat! Chci vypadat upraveně, pěkně, příjemně na lidi.

Když bychom měli vzít oblečení podle Xek, kolik jich máš?

To nevím, ale vím, že v britské velikosti mám 26/28. To je v naší velikost zhruba 56. U riflí potřebuju ještě větší, protože mám velkej zadní airbag. U látkových kalhot je to třeba i velikost menší, 54.

Spodní prádlo nakupuješ taky online?

Jak co. Většinu ano, ale dokážu už si vybrat i tady.

„Do sedaček se vždycky nějak vcucnu.“

Vždycky mě zajímalo to, na co jsem se nikdy nikoho nezeptala, protože jsem se bála. Klidně mi teď jednu vraž, omlouvám se, ale musím, prostě musím. Co létání letadlem? Jak se vejdeš do sedačky?

Hele, já se do tý sedačky vždycky prostě nějak vcucnu, ale nemůžu se zapnout, nevydá na mě pás. Kolikrát už jsem byla tak drzá, že jsem si řekla o prodlužovák na pás, abych se mohla zapnout, nebo jsem letěla nezapnutá.

V plném letadle?

Jo.

Když letím nízkonákladovkou, vždycky se modlím, aby vedle mě neseděl někdo silnější, protože tam toho místa je tedy opravdu extrémně málo. Asi teď spoustu čtenářů pohorším, ale mně to prostě úplně radost nedělá, když se nemůžu v letadle ani hnout, protože mi do prostoru zasahuje soused. Už jsem to zažila a už nechci.

Jo, tak to chápu. A víš, jak to řeším já? Lítám se synem. On sedí vedle mě, a protože je to dítě, tak on toho prostoru tolik nepotřebuje. Já si můžu „vzít“ kus toho jeho místa. :-D

Vtipný. :-) A co třeba kino, divadlo?

Hele, v pohodě. Tady do kina Central chodíme často. Teď jsme byli na Polednici. Prostě a jednoduše se vejdu. Vcucnu. V divadle taky nemám problém. I v Národním jsem byla!

A narazila jsi někdy na místo, kam ses nevešla?  

Divadlo DRAK. Tak tam to bylo špatný, ale jinak ne. A zjistila jsem, že se vejdu i na ten nejmenší záchod. Prostě se vcucneš, já Ti to říkám pořád. I když jedeme v dodávce a sedíme tři vedle sebe, tak to je taky v pohodě. Prostě nad tím asi nepřemýšlím.

Snažíš se teď hubnout?

  Jasně, pořád něco. Teď jsem si našla trenéra, kterej má odvahu to se mnou zkusit, tak uvidíme. Lukáškovi se sice líbím, ale vím, že kdybych měla menší váhu, budu se cítit líp a nebude mě tolik bolet bederka.

„Můj Lukášek má rád ohromný holky a nestydí se za to.“

Jak jste se dali dohromady?

Lukáš: No Lucinka byla moje tajná láska už na základce. A pak jsme se hrozně dlouho neviděli a ….

Lucie přebírá slovo :-)

My jsme se sice dlouho neviděli, ale zajímavý je, že já byla v Irsku a on o mně věděl všechno :-)

Ty jsi mapoval její život?

Lukáš: Nějak jsem na ni narazil na Facebooku. Tak jsem sledoval, co dělá a co dělala těch 15 let, co jsme se neviděli.

Lucie: On mě hrozně dlouho, ještě jako ženáč, ukecával, ať s ním jdu na kafe, ať s ním někam jedu. Tak jsem s ním jednou šla na kafe do Knihomola. Vyfikla jsem se, těšila jsem se na něj, hrozně moc. A teď se tam smějem, klábosíme a najednou se tam objevila jeho stará :-D. Přišla si ho pohlídat. Oni v té době měli nějakou krizi a Lukášek mi tam zrovna povídal, jak začnou znovu a jak se všechno zlepší. Když jsem je tam ale vedle sebe viděla, tak mi bylo jasný, že to dobře nedopadne. Nedopadlo. Ona nakonec zdrhla a Lukáškovi nechala na krku dvě děti. Vůbec o ně nejeví zájem a tak teď bydlí u nás a staráme se o ně my.

Můj vztah s Lukášem se s tím jejich formálním manželstvím ještě trochu překrýval, přes půl roku. Ještě než jeho žena utekla, tak za mnou přišla a říká, že jsem tak hnusná a tlustá, že by se mnou Lukášek stejně nikdy nic neměl. To už jsme spolu několik měsíců tajně byli. Týden na to Lukáš požádal o rozvod.

Kdo má u vás doma teď hlavní slovo?

Lukáš: Nevím.

Lucie: Oba.

Lukáš: U nás funguje dělba práce tak nějak přirozeně, ani jeden se do ničeho nenutíme.

Lucie: Lukášek je hodně ze starý školy. Já se nechtěla nějak vzpouzet tomu jeho zavedenému standardu.

Já bych si to dovolila rozporovat. Jak vás tak pozoruju, tak myslím, Luci, že jsi jasný generál Ty a Lukášovi určuješ, co chce dělat a co si má myslet :-).

Takhle radikálně to určitě není. Víš, mám na to svoje fígle. Muž je hlava rodiny a hlava krkem kroutí. Ale minulej tejden jsem chtěla Lukáška zabít, protože mi pořád domů nosí hromadu technických věcí, a staví mi je do kuchyně. Já se tam o to málem přerazila.

Lukáš: To byla nějaká devatenáctipalcová škatule, do který jsem zamontovával nějaký speciální zesilovače.

Luci tahá Ti Lukáš těch technických věcí domů hodně?

29 dní z měsíce to nevidím, pak bouchnu. Pak to zase nevidím, a pak zase bouchnu. Teď chce domů místo televize dotáhnout nějaký analogový monitor ze staré střižny. To v žádným případě nedopustím. Doufám, že si ten krám někdo vezme :-)

Čím Tě Lucka ohromila, Lukáši?

Svou ohromností. Mě nikdy nezajímaly průměrný holky. Vždycky se mi líbily větší holky, nebo naopak druhej extrém, vychrtliny. Ale s těma většíma holkama jsem měl vždycky dobrej pocit. Myslím, že to bylo tím, že mamky ségra, která mě měla strašně ráda, byla taky taková prdelatější.

A Tvoje mamka byla jaká?

Lukáš se nadechuje, ale Lucie je rychlejší.

Jeho mamka byla jako špendlík. Dcera tělocvikáře, holka pérovaná už od malička, takže měla postavu jako lusk. Já když mám v okolí něco, co se kolem nás motá a je to vychrtlý, nebo naopak to má pořádnej podvozek, tak to já zpozorním a dávám tomu jasně najevo, že „tady je Krakonošovo“. Já jsem takovej pes obranář. Jestli se mi k němu nějaká taková vychrtlá víla, nebo naopak ženská s velkou prdelí přiblíží, bude mít co dělat se mnou a jak vidíš, se mnou si není radno zahrávat. Každou sokyni klidně zalehnu. :-D

Proč si Lukáši myslíš, že je výhoda mít ženu při těle? Spousta chlapů by to třeba ráda zkusila, ale nikdy to neudělá, protože se stydí.

Lucie: No, já…

Lucinko, jsi Lukáš? :-)

Lukáš: Ono se říká, že to je jak jezdit na skútru. Je to skvělý, ale nechceš, aby Tě u toho viděli kamarádi.

No dobře, ale ty jezdíš na skútru veřejně. Neřešil jsi, co tomu bude říkat Tvoje okolí, že budeš mít partnerku se silnou obezitou?

Hele, absolutně ne. U Lucky absolutně vítězí ta osobnost. A vem si, ona se mnou zvučí!! Objela se mnou dva tři koncerty, a když jsem jí na další akci postavil na druhé scéně za mixák, tak ona už věděla co a jak. Okoukala to a dneska se mnou dokáže fantasticky zvučit. Slyší, je šikovná, hrozně moc toho umí, osvojí si jakoukoli činnost. Ona je prostě moje ťuťu holčička.

Lucie: Já jsem z toho měla strach, jak na mě budou reagovat jeho kamarádi. Měla jsem strach z lidí z jeho strany, co mě neznaj.

Máte pocit, že jste celý život čekali jeden na druhého? Že jste dvě části, které do sebe zapadly?

Lucie: Já jo. Lituju toho, že nepřišel už tenkrát na té základce. Třeba jsme spolu mohli být mnohem dýl.

Lukáš: Jo, já to cejtím úplně stejně.

Musím říct, Luci, že od té doby, co jste se dali dohromady s Lukášem, září jak nikdy. Když o Tobě mluví, tak je z něj cítit neskutečná spokojenost.

Lukáš: Já jsem, fakt jsem. Jak říkám, svejm dětem jsem nemohl vybrat lepší macechu. Prostě se fakt doplňujeme. Jsme partneři i nejlepší kamarádi.

Chcete se vzít…?  

Lukáš: Otázka je, jestli jsme oba dva už vydejchali svoje předchozí vztahy, ale uvažujeme o tom. Hlavně z praktických důvodů.

Lucie: Někdo si může říct, že je to jen cár papíru, ale pro mě to je víc. Staráme se o tři děti. Kdyby se mně, nebo Lukáškovi něco stalo, tak víme, že ten druhej se o ně dokáže postarat. Já si nedovedu představit, že by třeba můj Stephen měl jet za tatínkem alkoholikem do Irska. A vlastně taky nevím, jestli by mě Lukášek chtěl! Ale asi jo.

Co bys doporučila ženám při těle, aby dostaly trápení z hlavy? Co bys jim doporučila udělat, aby měly odvahu nosit modrou, aby se šly koupat, atd.?

Ta nespokojenost je vždycky podložená ještě něčím dalším. Je spousta předsudků, že tlustý lidi smrděj. Jak se víc potěj, tak víc smrděj. I s tím jsem se setkala, ale přitom to není pravda! Moje zkušenost je, že hubený smrděj daleko víc. Takže rady… Když to zevšeobecním, tak bych asi řekla: „Hele, vyserte se na to! Vždyť ten svět je tak krásnej…“