"Už jsem oběhl zeměkouli. Teď běžím podruhý."

Ing. JIŘÍ SOUKUP /88/ je mistr světa v běhu do vrchu. Zlatou medaili získal ve svých 83 letech na seniorském mistrovství světa v atletice. Jiří je zároveň nejstarším českým maratoncem a svou fyzičkou drtí lidi o několik generací mladší. Sám říká, že běhá na pivo, protože voda mu žízeň nezažene. Naběhal už tolik, že by to skoro dalo na trasu 1,5x kolem zeměkoule. Několik let pracoval na ministerstvu zemědělství, kde mu vadilo, že úředníci neumí běhat, založil tedy sportovní kroužek, naučil je to a donutil je startovat na běžeckém závodu Velká kunratická. Drží český seniorský rekord ve skoku do výšky. Není lyžař, ale vyhrál Jizerskou padesátku. Na kole prý jezdí jen trochu a na start svého prvního cyklozávodu se postavil až před dvěma měsíci. I přes to, že měl nejhorší kolo, skončil čtvrtý. Jiří sbírá exlibris, sám kreslí, maluje a byl jedním z aktérů úspěšného zahraničního sportovního dokumentu „Na stupních vítězů.“ Vystudoval vysokou zemědělskou školu a stal se specialistou na chov koní, respektive na chov anglického plnokrevníka pro dostihy. Jezdil parkur, military, jako pětibojař byl v reprezentaci Československa. Narodil se v Praze, po svatbě odešel za svou ženou do Hradce Králové, kde žije stále. Ale už sám. Jeho celoživotní láska před necelými dvěma roky zemřela. Před několika lety se rozhodl, že své tělo po smrti odevzdá vědě a už přesně ví, jak bude vypadat jeho poslední rozloučení.

Proč Jiří? Na Jiřího jsem narážela průběžně, protože žije, stejně jako já, v Hradci Králové a velmi často se účastnil akcí, na kterých jsme natáčeli reportáže do zpráv pro TV Prima. Senior nořící se do ledového Labe. Senior běžící maraton. Senior skákající do výšky.. Senior nezmar. Když jsme s Ondrou Martincem pořádali celodenní výlet pro jeden spolek důchodců, navrhl Ondřej jako motivační prvek právě účast Jiřího Soukupa a promítání filmu, jehož je Jiří aktérem. Stalo se a od té doby se známe osobně. Takže Ondro, díky :) Žel, člověk vedle něho snadno propadne do pocitu nekonečného studu. Zatímco já jsem zadýchaná po vyběhnutí pár schodů, on si jako nic dá „jen“ desetikilometrové proběhnutí, protože zrovna není v plném tréninku.

„Jel jsem teď na kole z Hradce Králové do Kyjova. Pravnuk měl narozeniny. Cestou jsem spal pod širákem.“

Když jsem přišla k Jiřímu do obýváku malého bytu v panelovém domě, první, co upoutalo moji pozornost, byl na stěně přibitý koňský ocas. Na otázku, proč mu na zdi visí zrovna tohle, odpověděl, že je zvyklý celý život žít se zvířaty…                                        

Dokážete si představit den bez pohybu?

No, občas už i jo. Už se pomalu začíná dostavovat únava. Já jsem teď před pár dny byl na cyklistickém závodu seniorů, a protože mám závodění v krvi, tak i když jsem to rozšlapal, tak se stalo něco neskutečného, jeden ze závodníků mě předjel. A ačkoli nikdy nedávám šestou rychlost, tak teď jsem ji dal, honil jsem ho, ale on jel dobře. Moje zásada je neoplácet. Protože když mě někdo předběhne, nebo předjede, tak je lepší.

Ale to přece nejde dohromady s tím, že každý sportovec sportuje proto, že chce vyhrát.

No jo, ale ono se nevyhrává tři nebo pět kilometrů před cílem. Vyhrává se v cíli. Tak jsem si toho soupeře studoval a všiml jsem si, že trošičku polevuje. A v tu chvíli jsem nasadil a jel jsem, co to šlo. Ten závěr už jsem potom jel, co to dá. Ani jsem se na něj neotáčel, abych ho zkontroloval, to by mě zbrzdilo. A byl jsem tak vyčerpanej, že jsem měl strach, abych sebou neseknul. Nakonec jsem mu ujel zhruba o půl minuty.

Takže jste vyhrál :)

Ne, já jsem skončil čtvrtej. To byl intervalovej závod, ale na poprvé dobrý.

Prosím? Vy jste se ve svých skoro devadesáti letech, pustil do svého prvního cyklistického závodu v životě?

Jo. Já jsem nikdy na kole nezávodil. A tam byli kluci /závod byl pro cyklisty nad 65 let – pozn. redakce/, co měli nějaký speciální kola a já mám takový obyčejný, sice terénní, ale není určitě na závod, spíš na normální projížďku do lesa. Má široký kola, oni mají galusky.. Ale jak říkám, byl to první závod v životě a na to, že je pro mě kolo dopravní prostředek a ne prostředek ke sportu, jsem si to užil.

Dopravní prostředek, který Vám simuluje auto. Říkal jste, že žádná vzdálenost pro Vás není dost velká.. :)

Jo, já jsem jel teď z Hradce do Kyjova. Na kole. 200 km tam a 200 zpátky. Můj pravnuk měl první narozeniny. Tak jsem mu dal tenisáky, knížku, batoh a až bude mít zase narozeniny, tak pojedu zase na kole a dám mu svůj pohár z mezinárodního běžeckýho desetiboje a do toho mu dám zlatou světovou medaili z běhu do vrchu. Jestli se mi nic nestane do srpna, tak zas pojedu na kole.

Jak jste to dlouho jel?

Dva a půl dne.

Jak spíte?

Ve spacáku. Pod širákem. Kam dojedu, tam sebou bacím. Do osmi hodin šlapu, pak zastavím, najím se, připravím si spacák a jdu spát. Já na nějaký to zamlouvání ubytování dopředu vůbec nejsem. Tohle jsou moje vzpomínky na ty dřívější doby, kdy jsem třeba šlapal z Olomouce do České Lípy. Já jsem tomu vždycky říkal, že jsem dostal dovolenou od rodiny. Řekli mi:  „Táto, tak si jeď odpočinout.“ Tak jsem jel sám vždycky někam na kole, tak na týden.

„Úředníci se nebyli zvyklí vůbec hýbat. Tak jsem jim tam založil sportovní kroužek.“

Kdy jste začal sportovat?

Když mi bylo pět.

Kdo Vás přivedl ke sportu?

Maminka. Vzala mě za ruku, dovedla mě do Sokola a řekla, že se musím naučit kázni. Že lítat po ulici můžu celý týden, ale dvakrát týdně budu chodit sem a budu mít povinnost. A od tý doby mi to zůstalo.

Co pro Vás znamená pohyb?

Všechno. Od malička jsem se pořád hejbal. A ještě jsem měl zájem o umění, to byly moje dvě dominanty. Mé první výtvarné dílo bylo o nebi. Protože jsem se jako malý zabýval myšlenkou, jak je to s tím nebem, jak se tam člověk dostane. A tak jsem to začal kreslit. Začal jsem kreslit žebřík, abych viděl, kolik toho musím vylézt, abych se dostal do nebe. Až po tom patnáctém roce věku u mě nad uměním převládlo zemědělství, ale původně jsem chtěl jít na UMPRUM.

Proč jste tedy nešel?

To bylo zase na radu maminky.

Nelitujete toho?

Ani ne, já se tím zabýval dál, i když méně. Dodneška občas ještě něco stvořím i sám. Chcete to vidět?

No, že se ptáte!

Jirka přináší několikery desky plné náčrtků, skic, ale i hotových portrétů a krajinek. Je znát, že na všechno, co vytvořil, je hrdý. Při prohlížení opakovaně narážím na podobiznu mladého muže. Někdy zamračeného, někdy smějícího se, ale vždy fešáka. Je to pořád dokola jeden a ten samý muž. Pak mi to dochází. Je to Jiří. Tužkou, uhlem i pastelem Jirka celý život zobrazuje sám sebe ve věku, kdy je člověk plný síly. Ve svých autoportrétech jako by chtěl navždy zakonzervovat to, jak se on sám cítí a jak se vidí. Na přímou otázku ale neodpoví. Nechtěl mi říct, proč nejraději kreslí sám sebe. Jen se usměje, pokrčí rameny a zasní se..

Dominovalo ve Vašem životě umění, sport, nebo koně?

Všechno stejně. Umění, sport a koně, to byl můj život. Dělal jsem v hřebčíně v Tlumačově, Kladrubech, nebo v Xaverově. A taky jsem pracoval na ministerstvu zemědělství, to bylo super, protože jak se úředníci nebyli zvyklí vůbec hýbat, tak jsem jim tam založil sportovní kroužek. Ale nebyli tam běžci. Tak jsem to tam zavedl, naučil jsem je to a za největší úspěch považuju, že 25 lidí z resortu ministerstva zemědělství stálo na startu Velké kunratické. Což je těžký závod. Jo a ještě jsem chtěl, aby byli i víc kulturní, tak jsem tam založil i klub přátel výtvarného umění, ten klub už oslavil 35 let!

Co fungování klubu obnášelo?

Dělali jsme hodně kulturních akcí, třeba každý měsíc besedu s autorem. Pomáhal mi s tím kolega Kolařík. My jsme spolu hodně kamarádili, potom tam nastoupil jeho syn a on získal po otci organizační návyky a díky němu tam ten můj duch pořád žije. Ale ukážu Vám ty svoje běhací věci, pojďte.

Jirka mě vede do vedlejšího pokoje, který ve svém malém bytě zasvětil sám sobě. Pokoj je plný medailí, diplomů, pohárů, fotek, plakátů a zápisků ze všech možných akcí, kterých se účastnil. Viděla jsem už nespočet lidí, kteří jsou sami sobě kronikářem, ale pokud by i tohle byla soutěžní disciplína, Jiří ji jednoznačně vyhraje. :)

Já jsem dopoledne sklopil gauč, abych Vám tady na něm mohl o sobě udělat výstavu.

Víte, kolika závodů v životě jste se zúčastnil?

To bych se musel podívat do papírů.

Vy si to evidujete?

No joo. Ale už jsem oběhnul zeměkouli. A víc, než jednou. Tady, hele. Na konci minulého roku jsem měl naběháno 56 904. A kolik má zeměkoule?

Čtyřicet tisíc.

Když jsem měl naběháno 49 000, tak mi jeden výtvarník vytvořil exlibris, kde protrhávám cílovou pásku. A bylo tam napsáno 50 000. A tady koukejte. V roce 2014 jsem měl 562 závodů. Kdysi jsem rozlišoval v těch zápiscích závody běžecké a běhy do vrchu a taky závody lyžařské.. Ale na lyžích už jsem přestal, protože jsem se bál. Taky jsem vyhrál jednou Jizerskou padesátku, ale protože nejsem lyžař, tak jsem měl obavu, že se při nějakým pádu polámu..

Nejste lyžař, ale závodil jste na lyžích a vyhrál jste. Nejste cyklista, ale dva roky před devadesátkou jste se pustil do prvního cyklozávodu, navíc oproti ostatním s amatérským vybavením a skončil jste čtvrtý…

No jo, to dělaj ty příležitosti.

„Pivo je nejlepší iontový nápoj. Já běhám na Krakonoše.“

Jste mistrem světa. Zlato jste si přivezl z polského šampionátu v roce 2010. To Vám bylo 83 let. Jak na to vzpomínáte?

To byl těžký závod. Tady to píšou, hele: „V kategorii 80+ podstoupil největší souboj s počasím o zlato Jiří Soukup. Po asfaltu se v začátku závodu valily proudy vody a také v průběhu závodu lilo jako z konve. Při výběhu do terénu čekaly na závodníky bahno, kamení a potoky vody. Poslední část osmikilometrového závodu s převýšením 900 metrů, tedy 11%, bylo hlavně pro starší nadlidským úkolem. V cíli na ně čekal déšť, mlha a vítr.“ Já jsem byl tak zmrzlej, ze mě odvezli sanitkou. Tak jsem si dal v nemocnici lehce teplou sprchu, na deset minut jsem si vlezl pod deku a rázem tlak normální, tep normální, tak jsem se oblékl a z nemocnice jsem ani nechtěl odvézt, odklusal jsem zpátky do hlavního stanu.

Pořád se účastníte maratonů a půlmaratonů. Když ale zrovna nejste v tréninku, kolik týdně naběháte?

Když nejsem v tréninku, tak jen tak jednou týdně 10 km. Ale když se připravuju na maraton, tak si dávám 30 km. Poslední maraton jsem běžel – kdy to bylo? Loni. Asi to byl už můj poslední, ale uvidím, jak se budu cítit, třeba to ještě zvládnu. A všimněte si, že mi pořadatelé vždycky dávají buď číslo 1927 – tedy rok mého narození, nebo třeba 87, nebo 88, jako můj věk.

Četla jsem, že před dvěma lety byl Váš čas na maratonu pod sedm hodin. To Vám bylo 86. Loni už ten čas byl lehce přes osm hodin. Máte odhad, jak moc by se při Vaší další případné účasti, tenhle čas prodloužil?

No, teď už cítím, že bych to běžel přes 9 hodin. A vyhlášení je, až když doběhne poslední závodník, ale ostatní by to běželi třeba 5 hodin. Takže by na mě 4 hodiny čekali? To nechci. Někdy to pravda řešíme tak, že prostě vyběhnu dřív. U krátkých závodů mě pouští o půl hodiny dřív, u delších hodinu a tady právě loni mě pustili tři hodiny dopředu. Takže, i kdyby mě na příštím maratonu zase pustili na trať o několik hodin dřív, abych se proběh, tak ale nevím, jestli bych to ještě zvládnul. Přece jen je to 42 kilometrů.

Jak se na trati občerstvujete?

Pivem. To je nejlepší iontový nápoj. A je hořký. Voda, ani sladké věci nezbaví pocitu žízně. A já běhám jenom na Krakonoše. To je nejlepší pivo. Půl litru Krakonoše si dám do osmi flaštiček. Aby byla vždycky jedna po pěti kilometrech. A to máte tak 2-3 hlty a to mi na těch pět kilometrů stačí.

Víte, kolik máte medailí?

To nevím. Já si do deníku sice píšu, kolikátej jsem kdy kde byl, ale nemám to spočítaný dohromady. Ale vím, že jsem v životě běžel 24 maratonů. Když mi bylo 48 let, tak jsem to běhal za tři hodiny.

Jaký to je bejt druhej?

To je hrozný. Můžete být pátá, desátá, ale když je člověk druhej, tak ví, že něco pokazil a že neudělal něco víc, aby to dobře dopadlo.

A teď před sebou máte jaký závod?

Teď zítra závod ve skoku do výšky v Kouřimi. To je taky od malička moje disciplína a v tom držím český seniorský rekord. Tam jsem překonal Svatopluka Řeháka. On měl 83 cm a já mám 85. A on to moc špatně nesl, jak jsem se dozvěděl. A protože mě to mrzelo, že se to toho Sváti tak dotklo, tak když umřel, tak jsem si řekl, že bych mu to mohl oplatit tím, že mu založíme memoriál. A protože byl z Kouřimi, tak se to samozřejmě koná tam, a proto tam zítra jedu, ten memoriál se jmenuje Sváťova laťka.

Co pro Vás má v životě největší význam?

To nevím. Takhle jsem nad tím nepřemýšlel.

Nemám na mysli ceny. Ale co myslíte, že má v životě největší smysl?

Jednak přátelství a pak hlavně vlastní uspokojení z dosažených cílů. Řeknu Vám takhle. Třeba s tím kolegou Kolaříkem, když děláme na ministerstvu ty umělecký akce a povede se nám to, tak říkáme: „Něco se nám povedlo, udělali jsme dobrou věc, máme z toho radost.“ To povznáší. Takže uspokojení, to má smysl.

„Na svou smrt mám vedle připravenou složku.“

Je vám 88 let. Co ještě chcete dokázat a stihnout?

Já už nechci nic dokazovat. Chci spokojeně dožít, bohužel mě ale nenechávaj moc odpočívat.

Kdo?

No lidi, mám toho hodně. Třeba jsem ještě členem organizačního štábu pro velkou cenu východních Čech v bězích. A už pět let jim říkám, ať někoho najdou, aby se zaučoval vedle mě a využíval ty kontakty, které mám já. Tak to se mi zatím nedaří, takže jsem na tu přípravu, na to zahájení, defacto sám.

Říkal jste, že jste občas unavenej. Dovedete si představit, že byste teď přestal běhat, že byste byl důchodce, co si lehne s knížkou na gauč?

Nenenenenenenene. To naprosto ne. Už mi to neběhá, už nemám takový výkony, v cyklozávodu jsem byl čtvrtej, ale zase jsem byl nejstarší.

Přemýšlíte o smrti?

Jo, to jo. Na to se připravuju.

Jak se na to dá připravovat?

Vedle mám na to složku.

Co v ní je?

No smlouva, že jsem daroval tělo lékařské fakultě pro studenty, aby se na mně po mé smrti učili, k tomu jsem jim dal svoje EKG, o kterém lékaři říkají: „Jo, tohle je ta křivka, jak jsme se učili ve škole, že má vypadat srdeční křivka sportovce..“ Pak tam mám rentgenový snímek, když jsem spadl z koně a měl jsem složitou zlomeninu bérce, tak to jsem jim tam dal taky. A už mám taky vymyšlený, jak se rozloučím se svými přáteli, s běžci, se sběrateli exlibris, takže už mám domluveno se synem, co a jak udělají. Já Vám to řeknu, ale slibte mi, že to do toho rozhovoru nedáte.

Poslouchám tedy do detailu promyšlený plán toho, jak si Jirka přeje zorganizovat své poslední rozloučení a jak jsem slíbila, tuhle část z přepisu vynechávám.

Na co jste v životě nejvíc pyšnej?

No tak pyšnej.. Jsem rád, že jsme měli tři syny a že se všichni tři dobře uvedli do života. Ten nejstarší pracoval v rafinerii, druhej syn pracuje na inseminační stanici prasat, je velmi úspěšným šlechtitelem a poslední syn pracoval ve Škodě v Mladé Boleslavi. A všichni tři umí jezdit na koni. A pyšnej jsem i na to, že můžu říct, že jsem žil takovej život, že jsem si splnil všechny svoje sny a není nic, čeho bych litoval. To bych přál každýmu.